Autobusová doprava v Aucklandu

Veřejná doprava je v Aucklandu zajišťována autobusy, vlaky a trajekty. Nejezdíme sice místní hromadnou dopravou denně, protože většinu věcí máme v pěší vzdálenosti, ale nějakou zkušenost už máme. 

Autobus City LINK, s HOP card zdarma

Při delším pobytu ve městě se vyplatí pořídit si co nejdříve AT HOP card, díky které ušetříte minimálně 20% z ceny jízdného. S kartičkou pak navíc můžete využívat zcela zdarma červené autobusy City LINK, které jezdí z Wynyard Quarter přes Queen Street až na Karangahape Road a zase zpět. Pořízení nové HOP card vyjde na 5 NZD a stejná částka je minimum, které si na ni musíte dobít. My jsme si ji pořizovali na Britomartu, ale dá se koupit na více místech nebo je možné si ji nechat poslat poštou.

Moje AT HOP card

Od autobusů v Aucklandu nelze čekat, že vždy přijedou přesně na čas, konec konců to neslibuje ani jízdní řád. V poznámce totiž stojí, že "Times in bold are scheduled, all other times are approximate", tedy že dané časy jsou jen ty vytištěné tučně, a ostatní jsou pouze orientační. Přičemž tučně vytištěné jsou jen časy odjezdu z první stanice:) Mně se při cestě na důležitou schůzku na úřad stalo, že můj bus měl zpoždění 15 minut, Lukášovi zase jindy jel přesně na čas. Kamarádka, která je v Aucklandu už rok, mi potvrdila, že zpoždění 10 minut není žádná výjimka, ale četnost a délka zpoždění se na různých linkách liší. Takže pokud chce člověk ušetřit nervy i peníze, je podle mě ideální, když může do práce chodit pěšky nebo na kole.

Britomart, dopravní centrum Aucklandu - vyjíždí odtud autobusy, vlaky i trajekty

Ceny jízdného se liší podle vzdálenosti, mě asi půlhodinová cesta z centra do Takapuny stála bez slevy 4 NZD. Částku pro konkrétní trasu zjistíte při hledání spojení na webu místního dopravního podniku. Zastávky jsou označeny čísly, které je rozhodně dobré si předem zaznamenat, když jedete někam kde to neznáte - máte pak jistotu, že jste vystoupili správně. Řidiči, co jsem potkala, byli vždy moc milí a nápomocní, takže mně ochotně poradili, kde vystoupit. 

Moc se mi líbí místní zvyk poděkovat řidiči při výstupu z autobusu. Takovéto děkovné pozdravy tu cestující neváhají poslat i přes půlku autobusu a řidiči s úsměvem odpovídají. Když jsem to viděla poprvé, tak jsem si připadala jak v reklamě na aucklandský dopravní podnik:)

Kolik stojí potraviny v Aucklandu

Před odjezdem na Zéland jsem na mnoha místech četla, že je tu dost draho. V internetových fórech jsem pak dokonce narazila na dotaz slečny, kterou zajímalo, jestli nebude kontrole na letišti vadit, když bude mít v zavazadlech těstoviny a konzervy. V tomto příspěvku bych ráda budoucí návštěvníky trochu uklidnila a ušetřila jim místo v batohu na užitečnější věci, než těstoviny a rajské protlaky:)

Netvrdím, že je tu lacino a je pravda, že peníze se tu ze začátku rozkutálí docela rychle, takže je rozhodně potřeba mít s sebou finanční rezervu. Výdaje za některé věci se ale dají srazit na úroveň přijatelnou  i pro člověka, který tu ještě nemá práci, a žije z českých úspor. Stačí trochu přemýšlet na tím, co a kde kupujeme.

Zrovna potraviny se dají v Aucklandu v některých případech pořídit za ceny srovnatelné s Českou republikou nebo dokonce nižší, což je vzhledem k místní platům hodně příjemné. Samozřejmě se ale člověk musí smířit s tím, že chce-li ušetřit, tak nemůže jíst úplně všechno, na co byl třeba doma zvyklý. Některé věci, jako třeba sýry, tu opravdu jsou výrazně dražší.

Bydlíme v centru Aucklandu a potraviny chodíme nakupovat do obchodů, kam dojdeme pohodlně pěšky. Z těch, kde se dá nakoupit jídlo za dobré ceny, tak připadá v úvahu Countdown na Victoria Street a asijský Lim Chhour Supermarket na Karangahape Road. V každém z nich se vyplatí nakupovat něco jiného.

Lim Chhour Supermarket

Countdown

Sem chodíme nakupovat většinu potravin kromě zeleniny a ovoce. Orientačně se tu dá nakoupit v přepočtu na české koruny za tyto ceny:

těstoviny - od 10 Kč

fazole v plechovce - od 12 Kč

rajčatová omáčka na těstoviny - od 28 Kč

vejce 12 ks - od 60 Kč

toustový chléb - od 18 Kč

2 bagety (blíží se našemu pečivu) - od 40 Kč

arašídové máslo - od 45 Kč

malý jogurt (v balení po 6 ks) - od 10 Kč za kus

mléko 2l - od 54 Kč

sýr tavený 12 plátků - od 70 Kč 

tvrdé sýry - malý kousek od 100 Kč

ochucené müsli - od 100 Kč

konzerva tuňáka 80g - od 27 Kč

balená voda 1,5 l  - od 27 Kč

balení 6 ks malých karbenátků - od 90 Kč

hovězí rump steak 400g - od 140 Kč

velké balení brambůrek - od 18 Kč

pivo v plechovce 1 ks - od 45 Kč 

pivo v balení 12 ks - od 30 Kč za lahev 

plechovka Fanty - od 27 Kč 

Lim Chhour Supermarket

Tento supermarket se zaměřuje především na asijské potraviny a my využíváme hlavně jeho bohaté nabídky ovoce a zeleniny. Ta se tu dá koupit v porovnání s ostatními obchody výrazně levněji. Kromě toho v Lim Chhour kupujeme zelený a bílý čínský čaj nebo rýži. Je to taky ráj pro ty, kdo rádi vaří asijskou kuchyni - je tu nespočet všech možných ingrediencí do indických, čínských, korejských, japonských nebo třeba indonéských jídel. 

paprika 1 ks - od 36 Kč

jablka 1 kg - od 18 Kč

banány 1 kg - od 54 Kč

pomeranče 1 kg - od 27 Kč

okurka 1 ks - od 45 Kč

mrkev 1 kg - od 27 Kč

listový salát  - od 18 Kč

čaj zelený 25 sáčků - od 45 Kč

rýže 1 kg - od 63 Kč
nudlová instantní polévka - od 10 Kč

V obou prodejnách (a nejenom tam) se vyplatí sledovat nejrůznější slevové akce. Ty jsou tu velmi časté a dokážou ušetřit dost peněz. V Countdownu se navíc dá zařídit zákaznická karta, na kterou se vážou další slevy. Po městě je plno malých obchůdků s potravinami, kde jsou ale ceny násobně vyšší. 

Mount Eden

Po deštivých a chladných dnech po našem příletu se nakonec v Aucklandu udělalo opravdu pěkně, tak jsme se vydali na vycházku na Mount Eden. Je to klasika, kterou si odpustí málokterý návštěvník Aucklandu, protože je odsud skvělý výhled na celé město. Na procházky sem rádi chodí také místní, takže jsme tu o slunné neděli rozhodně nebyli sami. Počasí ale bylo opravdu ideální, všude bylo krásně vidět, takže jsme nelitovali, i když bychom se rádi vrátili ještě někdy ve všední den, kdy tu asi nebude tak plno. Místo je jenom 4 kilometry od centra, takže není problém se sem zase brzo podívat.

Všichni tři na Maungawhau 

Maungawhau

Auckland je postaven na asi 50 sopkách a tohle je jedna z neznámějších. Vrchol se jmenuje Maungawhau a je to nejvyšší místo v Aucklandu (196 m. n. m.), když nepočítáme výškové budovy. Dřív bylo místo osídlené různými maorskými kmeny, které tu měly svá sídliště, kterým se říká pā. To poslední prý bylo opuštěno kolem roku 1700 n. l. po konfliktu mezi kmeny Waiohua a Hauraki. V terénu jsou pořád patrné terasy a zásobní jámy, které si zde dřívější obyvatelé vybudovali, hezky je to vidět na leteckých snímcích, třeba tady.

Za námi je vidět centrum Aucklandu

Te Ipu Kai a Mataaho

Kromě výhledu na město se nám líbil hlavně pohled do 50 metrů hlubokého kráteru, takže ho máme asi na milionu fotek;) Jmenuje se Te Ipu Kai a Mataaho (Mísa Mataahoa, boha věcí skrytých v zemi) a vstup do něj je zakázaný, protože je posvátný.

Lukáš s kráterem

Stadion Eden Park

Cestou od sopky jsme se stavili u slavného stadionu Eden Park, který se během zimy využívá primárně pro rugby a v létě pro kriket, ale účinkovali zde například i ruští gymnasté nebo tu s lidmi promlouval Dalajláma. Je to jediný stadion na světě, který dvakrát hostil finále mistrovství světa v rugby - poprvé v roce 1987 a naposledy roku 2011. Mimochodem, v obou případech šampionát vyhrál Nový Zéland, takže se asi ve městě docela slavilo.

Eden Park

Přestavba z roku 2010 navýšila kapacitu stadionu na 50 tisíc diváků a dalších 10 tisíc dočasných míst bylo přidáno pro účely světového šampionátu v rugby. To dělá z Eden Parku největší sportovní arénu na Novém Zélandu, i když musím říct, že nám se z venčí zas tak velký nezdál, asi je to působivější zevnitř.

Eden Park

Hostely v Aucklandu

Než jsme se mohli v Aucklandu nastěhovat do našeho dlouhodobého ubytování, museli jsme docela dost nocí přečkat v místních hostelech. Celkem jsme takto pobývali přes dva týdny, které jsme si rozdělili mezi dva hostely - YHA Auckland City a YMCA CBD Pitt St Hostel.

YHA Auckland City

Předem jsme si v hostelu YHA Auckland City rezervovali přes internet 3 noci, přestože jsme tušili, že tu asi zůstaneme o něco déle. Nakonec jsme si to tu natáhli celkem na 10 dní. Volba to byla dobrá, protože byl tento hostel díky své poloze v centru super základnou pro pochůzky po městě, kterých jsme měli při všem zařizování dost. Pořídili jsme si tu každý i členství, díky kterému budeme mít ve všech hostelech YHA na Zélandu i v Austrálii slevu na ubytování (10 a 5%) a taky možnost zdarma využívat místní wifi internetové připojení, za které se jinak platí zvlášť. Denní limit objemu stažených dat je navíc nastaven na 1 GB, což, jak jsme později zjistili, je na Nový Zéland docela štědré. Navíc jsme také každý dostali v rámci balíčku zdarma SIM kartu místního operátora. Asi bychom ji dostali zdarma i jinde, ale takto bylo příjemné, že jsme ji měli v ruce hned po příjezdu, a nemuseli nic shánět. V sezóně prý členství v YHA stojí 40 NZD, my jsme jej měli za 25 NZD, asi že jsme dojeli ještě v zimě. Rozhodně nelitujeme, už teď se nám finančně vyplatilo. 

V době, kdy jsme na hostelu byli my, se dala jedna noc pořídit nejlevněji za něco málo přes 20 NZD. Záleželo ale na dni v týdnu a pochopitelně také na typu pokoje. Ceny se ale v průběhu roku mění, tak je potřeba sledovat jejich ceník na internetu. Překvapivě třeba nebyla dvoulůžková varianta vždy výrazně dražší než pětilůžková. Každopádně ale v období naší návštěvy byly jejich ceny v porovnání s jinými hostely v Aucklandu celkem příznivé.

Dámská varianta nejlevnějšího pokoje - pětilůžáku v YHA

V našem YHA hostelu (ve vedlejší ulici je ještě YHA Auckland International) bylo i přes nízkou sezonou docela plno, asi protože mají dobré ceny a celkově je tento řetězec hostelů na Zélandu dost populární. Během našeho desetidenního pobytu jsme se tak museli několikrát stěhovat na jiné pokoje, díky čemuž jsme v různém složení vystřídali dvoulůžkové, třílůžkové i pětilůžkové varianty. Všechny byly celkem fajn, jen mě teda byla po večerech často zima, ale to prý není v novozélandských obydlích, kde z pravidla chybí topení, nic výjimečného. V hostelu bylo jinak všechno, co jsme potřebovali - dostatečné množství čistých sprch, velká kuchyně s nádobím, ledničky, pračka s pracím práškem i sušička na prádlo. V den, kdy hráli All Blacks, jsme využili útulné TV místnosti, kde jsme si dopřáli večer s novozélandským pivem a nejoblíbenějším místním sportem. 

Rozloučení s YHOU, stěhujeme se na YMCU

YHA je rozhodně dobrá volba taky pro ty, co se chtějí seznámit s jinými cestovateli - ve společných prostorách je k tomu příležitostí víc než dost, a taky by se asi vždycky někdo nechal nalákat na nějakou party na pokoji. Píšu to hlavně proto, že naše další štace, hostel YMCA, byla úplně jiného rázu;)

YMCA CBD Pitt St Hostel

Do hostelu YMCA CBD Pitt St Hostel jsme se přestěhovali hlavně kvůli tomu, že nám zbýval ještě týden do doby, kdy se budeme moct přestěhovat na naše dlouhodobé ubytování. Kdybychom chtěli zůstat na YHA, museli bychom kvůli obsazenosti cca každé 2 dny měnit pokoj, což je celkem otrava. Člověk totiž musí při stěhování na jiný pokoj vždy sbalit všechny věci a v 10h udělat check-out, přičemž check-in do nového pokoje je nejdříve ve 14h, takže se musí dát zavazadlo do úschovy a nějak se zabavit mimo pokoj.

Pokoje v YMCE jsou o třídu výš, ale hostel má jiné nevýhody

To se nám už znova a znova absolvovat nechtělo, tak jsme se rozhlíželi po jiném hostelu. YMCA vyhrála díky tomu, že při zaplacení 7 nocí v kuse účtuje ceny platné pro dlouhodobé ubytování. Týdenní pobyt se nám přesně hodil, tak jsme si vzali třílůžák, ve kterém nás každého jedna noc vyšla na příznivých 20 NZD. Pokoj byl krásně světlý díky velkým oknům a navíc byl na poměry hostelů dost komfortní - měli jsme k dispozici vlastní ledničku, skříně, psací stůl a velké ručníky. Hostel asi nedávno prošel rekonstrukcí, protože všechno vypadalo jako nové včetně toalet a sprch, ve kterých i pozdě večer tekla horká voda, což byla oproti YHA také příjemná změna.

Třílůžák na YMCA hostelu

Horší to tu bylo s internetem, který jsme si museli tentokrát platit zvlášť. Cena se odvíjí od toho, kolik dat si koupíte, a pochopitelně čím větší objem, tím výhodnější cena. My jsme se s výhledem na týdenní pobyt každý rozhodli pro zaplacení 1 GB za 10 NZD a ukázalo se, že jsme potřebné množství odhadli celkem dobře. Naučilo nás to rozmyslet si, jestli si otevřeme každé video, na které narazíme, a zjistili jsme, že hledání v online mapách je na objem dat dost náročné. Já jsem párkrát navíc využila bezplatného internetu v knihovně, který mi ale ne vždy dobře fungoval, a je omezen na 200 MB/den.

Na YMCE se nekonají bujaré párty, ale dá se tu zabavit kulečníkem nebo ping-pongem

Kromě příjemných pokojů se dá na YMCE pobývat v hale, kde je k dispozici kulečník, ping-pongový stůl a křesla s knihovnou (najdou se tu i průvodci v češtině!) a televizí. Hostel pravidelně organizuje filmové večery nebo třeba turnaje v ping-pongu a kulečníku. V jednom takovém turnaji v ping-pongu uspěl Oncek a mohli jsme se tak společně těšit z praktických cen pro vítěze - 4 GB internetu a žetonů do pračky:)

 Na nějaké větší veselice ale asi v YMCE nejsou moc zvědaví, protože na cedulích stojí, že se zde nesmí konzumovat alkohol, takže společné popíjení s ostatními cestovateli tu, aspoň oficiálně, nehrozí. To by asi ještě nebylo zas tak neobvyklé, ale když nám v noci zaklepala na dveře ochranka v uniformách, která nás žádala o ztišení poté, co jsme se zalezlí v peřinách o něčem chvíli trochu nahlas bavili, to byl docela šok. Co si tak pamatuju, tak paní učitelky na škole v přírodě byly mírnější.

Takže ve zkratce je YMCA super volba, když chcete komfortní a klidné ubytování za dobrou cenu (zvlášť výhodnou při koupi 7 a více nocí) a obejdete se bez párty na pokoji. Neznamená to ale, že se musíte vzdát dobrého pití - hned za barákem máte známou Karangahape Road, kde jsme už za náš krátký pobyt stihli objevit dvě příjemné hospody a mnohé další na nás ještě čekají.

Založení účtu v bance, výběr mobilního operátora

Kromě IRD daňového čísla jsme si ještě potřebovali co nejdříve založit účet v místní bance a vybrat si vhodný tarif u některého z mobilních operátorů.

Rugby nechybí ani v prodejně Vodafonu

Založení bankovního účtu

Novozélandské banky nemají ve zvyku účtovat si za všechno velké poplatky, takže výhodný účet lze najít asi prakticky u každé z nich, stačí se podívat jejich nabídky na internetu. My jsme se kvůli dostupnosti (pobočka na každé poště, takže skoro všude) a dobrým referencím rozhodli založit účet u Kiwibank. Tam po nás ale požadovali, abychom nějakým způsobem doložili naši adresu v Aucklandu. To bylo ale docela problematické, protože jsme ještě bydleli na hostelu. Paní v bance nám tak poradila, že nám prý papír potvrzující naše místo pobytu mohou vydat na Ministry of Immigration. Abychom s takovou věcí šli hned na ministerstvo se nám nejdřív zdálo jako docela komplikované řešení, ale když jsme zjistili, že sídlí hned ve vedlejší ulici, tak jsme se tam vydali zkusit štěstí.

A štěstí jsme opravdu měli, protože se nás ujal milý ministerský úředník, takový dobrácký děda, který hned věděl, o co jde, protože toho dne už stejnou věc řešil. Vysvětlil nám, že to do jejich agendy rozhodně nespadá, ale že nám pomůže, když už nás poslali. Řekl nám, ať napíšeme na papír svá jména spolu s daty narození a adresou, kterou chceme bance nahlásit. Našel si nás pak jako držitele víz v jejich informačním systému, kde aktualizoval naši adresu, a stránku nám každému vytiskl. Měli jsme tedy v ruce papír s ministerským štemplem, na kterém stála naše adresa, byť se jednalo o adresu hostelu. Tento postup ale bohužel nemohu nikomu do budoucna doporučit, protože pán říkal, že si bude muset promluvit s manažerem banky, aby jim už žádné lidi neposílali.

V bance tento orazítkovaný kus papíru bez váhání vzali a během pár minut nám otevřeli nový účet. Když jsem se pak paní ptala, jakým způsobem mám hlásit případnou změnu adresy, tak mi odpověděla, že to mohu aktualizovat v internetovém bankovnictví, ale že je to v podstatě jedno, protože mi stejně poštou nejspíš nic posílat nebudou. K účtu jsme pak ihned dostali také embosovanou VISA kartu (dá se s ní platit po internetu, všechny karty to tu nemají), takže jsme nemuseli později nic vyzvedávat ani řešit, na jakou adresu by nám ji poslali, což u ostatních bank není samozřejmost.

Co jsem tak slyšela od ostatních cestovatelů, tak banky potvrzení adresy řeší různě, ale ty, o kterých jsem se doslechla, jej každopádně v nějaké formě chtěly.  Pokud nemá dotyčný nájemní smlouvu, tak může k potvrzení adresy sloužit třeba to, že mu pošlou z banky na uvedenou adresu dopis, který on pak musí donést na pobočku. Dopis není problém adresovat do hostelu, a zde si ho pak na recepci vyzvednout, ale stojí to čas.

Výběr mobilního operátora

Rozhodně je důležité mít v mobilu místní SIMku co nejříve, protože člověk nikdy neví, kam bude muset při vyřizování papírů a hledání ubytování volat. Navíc posílat někam životopis bez místního telefonního čísla snad ani nemá smysl. 

Naši první kartu jsme dostali už na hostelu v rámci balíčku našeho členství v řetězci hostelů YHA, ale dala se, pokud vím, sehnat zdarma i jinde. Jednalo se o 2degrees Visitor, na kterou jsme si v trafice dobili 20NZD a začali jsme ji hned využívat, protože se ukázalo, že třeba odpovídat na inzeráty s ubytováním je mnohem lepší SMSkou. Nicméně jsme u tohoto tarifu nechtěli zůstávat na trvalo, protože pro dlouhodobější využití příliš výhodný není. 

Začali jsme se tedy porozhlížet jinde a kromě zmiňovaných 2degrees připadaly v úvahu ještě další dva velcí operátoři - Vodafone a Telecom. Já jsem nakonec skončila u Vodafonu, kde jsem si vybrala předplacenou kartu Freebee Talk, kde k dobití vždy kromě hodnoty kreditu dostanu i nějaké volné minuty a neomezené SMS. Podobných nabídek bude asi i u konkurence plno, pro mě bylo rozhodující, aby šlo o dobíjecí kartu a nepřekvapil mě na konci měsíce příliš velký účet za telefon. Nechtěla jsem platit měsíční paušál také proto, že předpokládám, že po dobu, kdy se nebudeme pohybovat tolik po městech, příliš telefonovat nebudu, takže bych jej nevyužila. 

Můj stařičký telefon už na tom nebyl nejlépe a přesto, že na mobil velké nároky nemám, tak slabá výdrž baterky už mě docela otravovala, a zvlášť na cestování to není to nejlepší. Padla mi tak do oka nabídka ve Vodafone obchodě, kde měli jednoduchý telefon Alcatel One Touch 1041 za 9NZD, přičemž byla v ceně zahrnuta jejich simka (žádný tarif, jen simka), kterou jsem si zrovna za obvyklých 5 NZD stejně chtěla pořídit. Samotný přístroj mě tak vyšel na celé 4 NZD, což je v přepočtu necelých 72 Kč. Není to pochopitelně žádný smartphone, ale to nebyl ani ten před ním, takže to pro mě není problém. Pro cestování má ale podle mě ideální vlastnosti - baterka vydrží s přehledem týden i víc, je lehoučký, má zabudovanou svítilnu a rádio jde poslouchat i bez sluchátek.  

Daňové číslo IRD - aneb co dělat, když není řidičák

Během našeho prvního týdne v Aucklandu jsme si nejdříve museli zařídit věci potřebné k tomu, abychom mohli začít pracovat. Jako první přišlo na řadu IRD, tedy daňové číslo.

K tomu, abychom mohli na Zélandu legálně pracovat a odvádět daně, potřebujeme mít přidělené daňové číslo (IRD number) od místního úřadu Inland Revenue. Podat žádost je pro většinu lidí jednoduché; stačí vyplnit pár řádků v jednoduchém formuláři a ten odevzdat spolu s vytištěným vízem a kopií pasu a dalšího dokladu na jakékoliv poště. Pak už zbývá jen čekat, než bude číslo přiděleno, na což má úřad 10 pracovních dní. Není ani nutné převzít si dopis, ve kterém číslo pošlou, stačí na úřad zavolat a číslo si zapsat. Takže není třeba pobývat na adrese uvedené v žádosti, což je pro většinu cestovatelů velká úleva.

Procházka v Albert Parku mezi návštěvami úřadů

V mém případě to ale tak jednoduché nebylo, protože nemám mezinárodní řidičák. Kromě pasu je na poště při žádosti o IRD číslo nutné předložit ještě nějaký další doklad (tzv. "kategorie B", které jsou na formuláři vyjmenované), přičemž naše občanka se v tomto případě bohužel neuplatní. Problém je v tom, že pracovníci pošty tuto agendu  pro daňový úřad pouze administrují, a mohou přijmout jen ty doklady, které jsou na formuláři zmíněné. Spadá mezi ně výše zmiňovaný mezinárodní řidičák, který předkládá většina cizinců, protože další doklady se týkají vesměs Novozélanďanů nebo studentů místních univerzit.

Četla jsem, že občas stačí na poště narazit na jinou paní za přepážkou, a ta prý přimhouří oči, a naši občanku přijme. V Aucklandu jsem s touto vírou obešla několik pošt, ale neuspěla jsem ani náhodou, vždycky občanku pořádně prohlídli a když zjistili, že to není řidičák, tak jsem měla smůlu.

Pracovníci pošty byli sice nekompromisní, ale vždycky se mi snažili nějak poradit, z čehož mně postupně vyplynula tři různá řešení mojí situace (možná jich bylo ještě víc, ale já zvažovala tato):

1) Najít si práci a požádat zaměstnavatele o dopis, ve kterém by stvrdil, že pro mě má nabídku práce od určitého data. Takový dopis byl mezi uznávanými dokumenty, ale pochybovala jsem, že budou potenciální zaměstnavatelé nadšení z toho mě přijmout, když ještě nemám IRD a navíc by mně museli vystavit nějaké potvrzení.

2)Vyřídit si místní průkazku "18+", která je taky mezi vyjmenovanými doklady. Tady jsem viděla největší problém v tom, že její vyřízení trvá asi tři týdny a navíc se za ni platí poplatek.

3)Zavolat přímo na Inland Revenue úřad, který IRD přiděluje a nějak se s nimi domluvit. Tohle řešení se jevilo nejschůdněji, tak jsem začala volat.

Při prvním zavolání mě překvapilo, že mluvím s automatem, který po mně nechce, abych mačkala čísla, ale mluvila na něj, přičemž pak na mé odpovědi reagoval, což pro mě bylo docela zvláštní. Ale fajn, nakonec jsem se dostala k tomu, že jsem byla přepojena operátorku. Ta mně po probrání mé situace poradila, že si nejdříve mám založit účet v bance a po té zavolat na stejné číslo znova a domluvit si na úřadě osobní schůzku.

Centrum Aucklandu

Po založení účtu, které mimochodem také nebylo úplně bez komplikací, jak se dozvíte v dalším příspěvku, jsem tedy opět volala na známé číslo. Tentokrát ale v podvečer, což byla asi špička, takže jsem na přepojení s operátorem čekala dost dlouho a vzhledem k tomu, že je linka placená, jsem to po necelých 10 minutách raději vzdala. Znovu jsem volala další den dopoledne a po chvilce čekání na přepojení jsem si domluvila schůzku na další den dopoledne. S sebou jsem měla vzít pas, vytištěné vízum a prohlášení banky o tom, že u nich mám založený účet, které paní v bance dala při zakládání účtu automaticky.

Na schůzku jsem se musela dostavit do jiné části Aucklandu (Takapuna), kam by to pěšky bylo daleko a navíc po vytížené silnici, tak jsem poprvé využila místní MHD. To mě docela utvrdilo v tom, že bych tady chtěla pracovat v pěší vzdálenosti od místa bydliště. Je mi jasné, že nemůžu čekat systém MHD ve stylu, jak jsme na to zvyklí v ČR a jsem ráda, že tu alespoň nějaká veřejná doprava funguje, ale čtvrthodina zpoždění by mně asi při ranním spěchu do práce na klidu nepřidala. Dala jsem si naštěstí časovou rezervu, takže jsem schůzku stihla akorát. Paní úřednice se hned na místě ptala, jestli náhodou nejsem Eva a pozvala mě, ať se posadím. Za dvě minuty jsme měly hotovo, a paní mně řekla, ať si zavolám za dva dny, že už tou dobou bude moje číslo připravené. Takže to sice stálo trochu času a námahy, ale nakonec budu mít IRD ještě dříve, než kdybych uspěla s klasickou žádostí na poště - teď už jen zbývá najít si nějakou práci:)

První dny v Aucklandu

Po příletu do Aucklandu nás čekal krátký pohovor s imigračním úředníkem, který nám po zodpovězení pár otázek dal razítko do pasu, aniž by chtěl vidět naše vytištěná víza, pojistky nebo výpisy z bankovních účtů (což je jeden z požadavků pro udělení víz Working Holiday).

Kontrola na letišti

Pak už následovala nezbytná kontrola věcí, na kterých může být zemina, tedy například kolíků od stanu nebo turistických bot. Nový Zéland má totiž díky své geografické poloze to štěstí, že zde nejsou přítomní třeba škůdci, se kterými zemědělci v Evropě nebo USA bojují různými postřiky. O to místní pochopitelně nestojí, tak si pečlivě hlídají, aby jim lidé přijíždějící z jiných zemí nic škodlivého na svých podrážkách nepřivezli. Proto musí každý, kdo prochází kontrolou při vstupu do země, vyplnit dotazník, kde odpovídá na otázky týkající se mj. také toho, jestli nemá v zavazadle něco, co přišlo do styku s hlínou nebo zvířaty. Kdo by tyto věci nenahlásil, vystavuje se docela vysoké pokutě. My jsme oznámili, že máme v batozích použitý stan i trekové boty. Museli jít proto stranou k úředníkovi, před kterým jsme věci vybalili a ukázali ke kontrole. Pán vše pečlivě prohlédl, ale byl moc milý a ptal se nás na naše plány na Zélandu a taky nás upozornil, že je tu teď docela chladné počasí.

Deštivé odpoledne v parku Auckland Domain

Jedeme na hostel

Že měl pravdu jsme zjistili záhy poté, co jsme vyšli ven z letištní haly - bylo opravdu dost chladno! Nasedli jsme ale brzy na městský autobus, který nás za 16 NZD dovezl do centra. Panu řidiči jsme řekli, do kterého jedeme hostelu, a on nás pak upozornil, kdy máme vystoupit. Evidentně má s turisty na lince z letiště zkušenost, takže nám i poradil, jak se k hostelu ze zastávky dostaneme. Při prvním rozkoukávání nám bylo jasné, že o asijskou kuchyni nebude nouze, protože ulice, po které jsme procházeli, nabízela nespočet restaurací od indických, přes čínské, japonské nebo třeba korejské.

Oncek zarezervoval tři noci v hostelu YHA Auckland City, což se ukázalo jako dobrá volba, protože je v centru a nabízí v porovnání s konkurencí docela dobré ceny. Poloha v středu města se hodí, protože se všude dostaneme pěšky a nemusíme tak řešit jakým jet autobusem a utrácet za jízdenky.

Začínáme zařizovat

Přiletěli jsme v pátek večer a hned v sobotu dopoledne jsme se nedočkavě vydali vstříc zařizování potřebných formalit, tedy vyřízení daňového čísla IRD a založení bankovního účtu. Jediná otevřená pobočka pošty a banky se ale v našem okolí nacházela v městské nemocnici, která měla ale jen omezený provoz a IRD ani účet nám zde zařídit nemohli. Museli jsme to tedy nechat na pondělí, ale paní nám dala alespoň potřebný formulář a poradila, jaké doklady si máme vzít s sebou. Dali jsme si oběd v nedalekém indickém bistru (kuřecí maso v omáčce s rýží za 8 NZD) a vydali se na krátkou procházku. Moc jsme ji ale kvůli chladnému (cca 12 stupnů) a deštivému počasí neprotahovali a prošli jsme jen kousek parku Auckland Domain.

Další den jsem si udělala procházku asi 8 km a sešla se se svojí spolužačkou z gymplu Soňou a jejím kamarádem Adamem, kteří jsou v Aucklandu už skoro rok, tak nám dali spoustu dobrých tipů. Setkali jsme se v restauraci v Mission Bay, takže jsem cestou poprvé viděla místní pláže. A musím říct, že přestože byla zima a dost foukalo, tak se mi moc líbily, takže už se těším, až bude lepší počasí! Kluci zatím na hostelu pracovali na novozélandské podobě svých životopisů a hledali inzeráty nabízející ubytování. Najít si bydlení je pro nás totiž v současnosti tématem číslo jedna.