První práce, kterou jsem měla na Zélandu, byl fundraising pro UNICEF. Jednalo se o to stejné, co jsem kdysi dělala v Brně a Praze v Amnesty International - tedy oslovování lidí na ulici s účelem získat nové podporovatele.
Nabídku práce jsem našla na inzertním webu Trade Me, přes který jsem 4. 9. poslala svůj životopis a motivační dopis. Lákala mě možnost nahlédnout do místního neziskového sektoru, protože je to oblast, kde jsem se pracovně pohybovala i v Čechách. Za pár dní mně zavolali a pozvali mě na pohovor a 12. 9. už jsem absolvovala úvodní školení. Na školení jsme byli čtyři - mladá Kiwačka Amy, Ir okolo třicítky a student původem z Indie (u posledních dvou si nepamatuju jména, protože v práci moc dlouho nevydrželi). Obavy, jestli bude moje angličtina na práci stačit, jenom posílilo to, že jsem svým kolegům na školení s jejich silnými přízvuky ne vždycky úplně rozuměla. Školitel Stevie byl Angličan, takže aspoň v jeho případě jsem takový problém s porozuměním neměla, což mě trochu uklidnilo.
 |
| Povinná pracovní výbava - identifikační kartička a tričko s logem |
Po víkendu mně pak čekal první pracovní den, který tak přišel cca dva týdny po našem příletu na Zéland. Ráno jsme se vždycky sešli v 8h v kanceláři v centru Aucklandu, kde jsme měli hodinový trénink, který se buď týkal práce UNICEFu nebo nácviků dovedností "do terénu". Pak jsme se v týmech cca po třech vydali na různé lokace ve městě, kde jsme se od 9 do 17h snažili získat co nejvíce lidí, kteří by se stali pravidelnými podporovateli této organizace.
Stejně jako v Praze, tak ani v Aucklandu nebylo hledání nových dárců zrovna jednoduchý úkol. Nejen, že je třeba na místě člověka přesvědčit o tom, aby začal přispívat, ale je taky nutné získat od něj bankovní údaje, na základě kterých si UNICEF začne každý měsíc strhávat smluvenou částku. Pracovali jsme venku, takže jsme kromě častého odmítání od lidí museli bojovat také s ne vždy úplně pěkným počasím. Září je na Zélandu teprve začátek jara a v Aucklandu byl letos tento měsíc pořádně větrný a deštivý, takže jsem často chodila domů pořádně zmrzlá. Hlavně první týden pro měl hodně náročný psychicky i fyzicky, tak jsem vždycky večer jenom dala horkou sprchu a padla do postele. S přibývajícími zkušenostmi a tréninkem se to samozřejmě zlepšovalo, ale i tak musím říct, že to byly tvrdě vydřené peníze. Nepatřila k těm nejvýkonnějším fundraiserům, ale přesto se mi pár nových podporovatelů UNICEFu podařilo získat, z čehož jsem měla opravdu velkou radost. V porovnání s ČR mě překvapilo, že zde na této pozici lidé pracují na celý úvazek a někteří i po dobu několika let. Měla jsem pár kolegů, co tuto práci dělali více než rok a pořád dosahovali výborných výsledků, za což jim patří můj velký obdiv, já jsem vydržela čtyři týdny.
 |
| O tři velikosti vetší pracovní bunda sice nebyla úplně slušivá, ale v proměnlivém jarním počasí se hodila. Čelenku jsem musela nosit když svítilo, jinak se mi kvůli místnímu silnému slunečnímu záření spálila hlava a měla jsem rudou pěšinku;) |
Kromě nahlédnutí do fungování místní neziskovky pro mě bylo největším přínosem to, že jsem měla možnost potkat spoustu zajímavých lidí. Moji kolegové pocházeli z Anglie, USA, Indie, Švédska, Číny, Nového Zélandu nebo třeba Irska. Díky tomu vím, proč Sikhové nosí stříbrný náramek a co mají pod turbanem nebo jak se žije v Oklahomě. Užívala jsem si taky příležitost dát se na ulici do řeči s kýmkoliv, kdo mě zaujal. Mohla jsem si tak popovídat s umělcem z Šalamounových ostrovů, zahradníkem z Nigérie, novozélandským spisovatelem, který obdivuje Havla, Maorkou s tradičním tetováním, nebo třeba slovenským dědou, který se sem přistěhoval na stará kolena za svými dětmi.
