středa 17. prosince 2014

Byli jsme v ZOO!

Po delší době se nám sešlo, že jsme měli všichni tři naráz den volna, tak jsme se společně vydali do ZOO Auckland. Oproti pražské zoologické zahradě je výrazně menší, takže nám půlden bohatě stačil, abychom si ji celou důkladně prohlédli. Ve srovnání se ZOO Praha tu bylo taky o dost méně lidí, takže jsme se ani u nejpopulárnějších zvířat nemuseli mačkat s ostatními návštěvníky, což bylo bezva. Těšili jsem se hlavně na zvířata, která nikde jinde hned tak neuvidíme - ptáka Kiviho a Tasmánského čerta.

Tasmánský čert

U Tasmánských čertů (mimochodem, správně se jim česky říká Ďábel medvědovitý) bylo zrovna na programu povídání jejich ošetřovatelky, takže jsme se o nich aspoň něco dozvěděli. Jsou obvykle aktivní jen v noci, ale přítomnost chovatelky jednoho motivovala k tomu, aby vstal a předstíral, že ji chce kousnout do nohy. Drama se ale nekonalo, asi se nám chtěl jenom ukázat, tak se před námi párkrát prošel a začal se slunit. 

Máme štěstí, jeden čert se nám jde ukázat!

Vycením zuby a budu dělat, jakože ji chci kousnout.
Ještě donedávna byl vývoz zvířat do zahraničí zakázaný, takže se dala na světe spatřit jen v Austrálii (a v Kodani, která je dostala darem, protože tamní princezna pochází s Tasmánie). Od poloviny devadesátých let ale populaci Tasmánských čertů ničí vysoce přenosná rakovina obličeje, tak je snaha chovat některá zvířata i mimo Tasmánii, kde nejsou nemocí ohrožena. Díky tomu jsou od dubna 2014 k vidění také v ZOO Auckland.

Takhle cení zuby!


Přestože je hlavně noční tvor, tak se prý rád sluní.

Kivi

Nemohli jsme si samozřejmě nechat ujít šanci vidět na vlastní oči symbol Nového Zélandu - ptáka Kiviho! Tento nelétavý pták ale patří taky k nočním tvorům a je navíc velmi plachý, takže není vůbec jednoduché ho spatřit, a to prý ani v ZOO. My jsme to štěstí měli, tak jsme ho mohli pozorovat, jak si hledá potravu a doluje ji svým dlouhatánským zobákem. Jako jeden z mála ptáků má velmi dobrý čich, tak chodí a čmuchá larvy jako pes. A ještě jedna zajímavost: samičky obvykle kladou 1-2 vejce, které váží až čtvrtinu toho, co jejich maminka. To je největší poměr velikosti vejce k velikosti těla ze všech známých ptáků!

Kivi má svůj noční pavilon.

Už je tady, zrovna když už jsme to chtěli vzdát a odejít.

Fotilo se samozřejmě bez blesku, tak je všude mázlý, ale viděli jsme ho krásně!

Běží za vyčmuchat další larvy.

Tučňák nejmejší

Jak už název napovídá, jde o nejmenšího tučňáka na světě. My jsme je viděli při krmení, a byli fakt malinkatí! Jakmile se objevila ošetřovatelka s rybičkama, hned na ni začali dotírat - prý je krmí pravidelně, ale vždycky dělají, jak kdyby nedostali najíst nejmíň týden:) V přírodě jsou aktivní v noci, váží něco málo přes kilo a žijí většinou na Novém Zélandu a v Austrálii.

Tučňák nejmenší
Prý vždycky u krmení dělají, jakoby týden nejedli:)

Tuatara

Tuatara, neboli Hatérie novozélanská je opravdový unikát. Připomíná malého dinosaura, ale ve skutečnosti tu byla ještě dávno před nimi. Je jedním ze dvou posledních přežívajících druhů řádu hatérií, což je prastarý řád plazů, který byl nejvíce rozšířen ve druhohorách.  Perličky ze života tuatar: dospělé velikosti dosáhnou až po 20 letech, dožívají se sta i více let, v klidu jim stačí nadechnout se jen jednou za hodinu a mají třetí oko! Podle wikipedie prý dokonce spadají pod živoucí zkameněliny. 

Tuatara, živoucí fosilie. 

Australský koutek

Jeden výběh byl věnován zvířatům žijícím v Austrálii. Ochotně se nám předváděl pták Emu, ale teda klokanům se moc nechtělo, tak jsme je viděli jen v různě rozvalených pózách. 

Emu Australský


Klokaní siesta

Ti ostatní

V ZOO Auckland bylo samozřejmě ještě plno dalších zvířat, ale o těch už jen obrazem:

Panda červená

Aligátor americký

Slon indický

Lachtaní rodina

Kakariki jednobarevný žije jen na Novém Zélandu

Orangutan

Africká savana
Africká savana

Africká savana

Africká savana

Surikaty nikdy nezklamou!



Maorská kultura

Pro odvážné děti: strč tam ruku a poznej zvířátko:)










středa 26. listopadu 2014

Na kole k Orakei Basin a Kepa Bush Reserve

Dneska se nám poštěstilo a vyšlo nám na náš den volna pěkné počasí, tak jsme trochu projeli na kole. 

Posezení u cyklostezky podél Tamaki Drive
Nejprve jsme jeli do čtvrti Parnell, kde jsme si vyzvedli nový foťák, takže už se těšíme, že snad budeme mít o něco méně rozmazané fotky:) Z Parnellu jsme sjeli dolů k přístavu a pokračovali po cyklostezce kolem vody podél Tamaki Drive. Dojeli jsme po ní do Okahu Bay, kde jsme odbočili a od pláže pokračovali přes kopec směrem k vlakové stanici Orakei. 

Okahu Bay
Z cest vlakem jsme si pamatovali pěkný výhled z okna na břeh Orakei Basin, tak jsme se ho vydali trochu prozkoumat. Dojeli jsme k přírodní rezervaci Kepa Bush, kde jsme nechali kola a prošli si kousek pěšky. Pořád mě nepřestává udivovat, že si tu člověk v parcích i prakticky v centru Aucklandu připadá jako v pralese. Všude okolo obří kapradiny, palmy a já nevím jaké ještě exotické stromy, a do toho všudypřítomný zpěv/řev ptáků. 

Kepa Bush Reserve

Kepa Bush Reserve, vyhlídka na zátoku Orakei

Sedli jsme zase na kola a vrátili se k zastávce vlaku Orakei, odkud jsme pokračovali po dřevěné stezce/lávce směrem k zastávce Meadowbank. Dřevěné chodníky nad vodní hladinou (nebo jak to nazvat?) jsou v Aucklandu na mnoha místech a poskytují krásné stezky k procházkám, projížďkám nebo výběhům. Na trase jsou cedule informující o směru a vzdálenostech a povrch je často opatřen jemným pletivem, aby to ani za mokra neklouzalo. Naše trasa vedla hlavně kolem zmiňovaného Orakei Basin, kde jsme viděli mangrovníky a, jak už to tak na Zélandu bývá, opravdu hodně vodního ptactva. Tento úsek není učený primárně cyklistům, tak jsme museli kola občas nosit do schodů, ale nebylo to nic hrozného.

Stezka od stanice Orakei

Orakei Basin a všudypřítomné vodní ptactvo

Orakei Basin - ideální místo na vycházku, nemyslíte?

Zpět do domů jsme odtud jeli po Shore Road zase přes Parnell, takže jsme si ještě pěkně šlápli, teda aspoň na naše poměry:) Celkem jsme ujeli 20 km s převýšením asi 350 m, což naše netrénované nohy docela pocítily. 


pátek 14. listopadu 2014

Práce pro UNICEF

První práce, kterou jsem měla na Zélandu, byl fundraising pro UNICEF. Jednalo se o to stejné, co jsem kdysi dělala v Brně a Praze v Amnesty International - tedy oslovování lidí na ulici s účelem získat nové podporovatele.

Nabídku práce jsem našla na inzertním webu Trade Me, přes který jsem 4. 9. poslala svůj životopis a motivační dopis. Lákala mě možnost nahlédnout do místního neziskového sektoru, protože je to oblast, kde jsem se pracovně pohybovala i v Čechách. Za pár dní mně zavolali a pozvali mě na pohovor a 12. 9. už jsem absolvovala úvodní školení. Na školení jsme byli čtyři - mladá Kiwačka Amy, Ir okolo třicítky a student původem z Indie (u posledních dvou si nepamatuju jména, protože v práci moc dlouho nevydrželi). Obavy, jestli bude moje angličtina na práci stačit, jenom posílilo to, že jsem svým kolegům na školení s jejich silnými přízvuky ne vždycky úplně rozuměla. Školitel Stevie byl Angličan, takže aspoň v jeho případě jsem takový problém s porozuměním neměla, což mě trochu uklidnilo.

Povinná pracovní výbava - identifikační kartička a tričko s logem
Po víkendu mně pak čekal první pracovní den, který tak přišel cca dva týdny po našem příletu na Zéland. Ráno jsme se vždycky sešli v 8h v kanceláři v centru Aucklandu, kde jsme měli hodinový trénink, který se buď týkal práce UNICEFu nebo nácviků dovedností "do terénu". Pak jsme se v týmech cca po třech vydali na různé lokace ve městě, kde jsme se od 9 do 17h snažili získat co nejvíce lidí, kteří by se stali pravidelnými podporovateli této organizace. 

Stejně jako v Praze, tak ani v Aucklandu nebylo hledání nových dárců zrovna jednoduchý úkol. Nejen, že je třeba na místě člověka přesvědčit o tom, aby začal přispívat, ale je taky nutné získat od něj bankovní údaje, na základě kterých si UNICEF začne každý měsíc strhávat smluvenou částku.  Pracovali jsme venku, takže jsme kromě častého odmítání od lidí museli bojovat také s ne vždy úplně pěkným počasím. Září je na Zélandu teprve začátek jara a v Aucklandu byl letos tento měsíc pořádně větrný a deštivý, takže jsem často chodila domů pořádně zmrzlá. Hlavně první týden pro měl hodně náročný psychicky i fyzicky, tak jsem vždycky večer jenom dala horkou sprchu a padla do postele. S přibývajícími zkušenostmi a tréninkem se to samozřejmě zlepšovalo, ale i tak musím říct, že to byly tvrdě vydřené peníze. Nepatřila k těm nejvýkonnějším fundraiserům, ale přesto se mi pár nových podporovatelů UNICEFu podařilo získat, z čehož jsem měla opravdu velkou radost. V porovnání s ČR mě překvapilo, že zde na této pozici lidé pracují na celý úvazek a někteří i po dobu několika let. Měla jsem pár kolegů, co tuto práci dělali více než rok a pořád dosahovali výborných výsledků, za což jim patří můj velký obdiv, já jsem vydržela čtyři týdny. 

O tři velikosti vetší pracovní bunda sice nebyla úplně slušivá, ale v proměnlivém jarním počasí se hodila. Čelenku jsem musela nosit když svítilo, jinak se mi kvůli místnímu silnému slunečnímu záření spálila hlava a měla jsem rudou pěšinku;)

Kromě nahlédnutí do fungování místní neziskovky pro mě bylo největším přínosem to, že jsem měla možnost potkat spoustu zajímavých lidí. Moji kolegové pocházeli z Anglie, USA, Indie, Švédska, Číny,  Nového Zélandu nebo třeba Irska. Díky tomu vím, proč Sikhové nosí stříbrný náramek a co mají pod turbanem nebo jak se žije v Oklahomě. Užívala jsem si taky příležitost dát se na ulici do řeči s kýmkoliv, kdo mě zaujal. Mohla jsem si tak popovídat s umělcem z Šalamounových ostrovů, zahradníkem z Nigérie, novozélandským spisovatelem, který obdivuje Havla, Maorkou s tradičním tetováním, nebo třeba slovenským dědou, který se sem přistěhoval na stará kolena za svými dětmi. 

pátek 7. listopadu 2014

Máme kola!

Tak jsem si konečně taky pořídila kolo, abych byla v Aucklandu mobilnější. Měla jsem vyhlédnutých několik inzerátů na Trade Me, ale nakonec jsem ho koupila na inzertním webu Gumtree, kde jsem narazila na neodolatelnou nabídku.  
Všimněte si šlapátek
Prodal mně ho Holanďan, který je na Zélandu také na Working Holiday a momentálně se přesouvá na Jižní Ostrov, tak se ho potřeboval zbavit. Bylo za bezva cenu 50 NZD a to navíc i s přilbou a zámkem což je v porovnání s jinými inzeráty v Aucklandu opravdu dost levné. Nedávno už jsem chtěla kupovat jiné kolo srovnatelné úrovně za stovku. Navíc jsem beztak chtěla i tu helmu, za kterou bych jinak dala pomalu tolik, co takhle za všechno dohromady. 

Zvažuju přidání blatníků:)
Je teda pravda, že není úplně dokonalé, třeba pedály jsou slabší - z každého je jen půlka a izolepa, kterou jsou omotané, dost klouže:) To ale brzo nějak opravíme a neměla by to být žádná velká investice, šlapátka jsem viděla prodávat pod 15 NZD. Taky přehazovačka nabízející 6 převodů je už asi taky dneska docela rarita. Každopádně ale jezdí i brzdí a to je hlavní!

Helma sedí!
Lukáš má kolo taky, jen jsme ho ještě nestihla vyfotit. Chystáme se ale podniknout nějaký výlet, tak ho pak taky zdokumentuju. 

pondělí 27. října 2014

Naše bydlení v Aucklandu

Už od prvních dnů v Aucklandu jsme se snažili najít si dlouhodobé ubytování, abychom zbytečně nevyhazovali peníze za hostely. Vzhledem k nespolehlivé veřejné dopravě jsme chtěli zůstat v centru, abychom všude snadno došli pěšky. Nebylo to ale tak jednoduché, protože jsme tři a hledali jsme dva pokoje v jednom bytě nebo domě. Nabízelo se tedy najít si podnájem malého bytu, nebo se k někomu přidat na spolubydlení. 
Naše adresa v Aucklandu
První možnost, tedy že si najdeme dvoupokojový byt, byla docela reálná a překvapivě ani ne tak finančně nedostupná (byty v centru se dají sehnat za méně než 400 NZD týdně). Jako problém se ale ukázalo, že majitelé po nás chtěli závazek, že v bytě zůstaneme minimálně na půl roku, což se nám nelíbilo. Ale musím říct, že prohlídky bytů byly docela zábavné, protože probíhaly za plného provozu, kdy v bytě ještě bydleli končící nájemníci. Takže jsme se třeba ve skupině cca 15 lidí stali svědky indické večeře v miniaturní kuchyni atd.

Budova má asi 13 pater - my bydlíme v prvním a Oncek ve třetím
Přidat se k někomu jako spolubydlící bylo složité hlavně proto, že se málokdy objevila nabídka dvou ložnic najednou, protože většinou hledali náhradu jen do jednoho pokoje. Navíc jsme byli docela vybíraví ohledně místa, protože se nám nechtělo příliš vzdalovat od centra.

Shodou okolností jsme cestou z jedné prohlídky bytu šli okolo budovy Mount Terrace, kde na venkovní ceduli nabízeli levné ubytování pro studenty. Ani jsme nepočítali s tím, že by nám jako nestudentům mohli něco nabídnout, ale přesto jsme vešli dovnitř, že se optáme. Na vrátnici byla paní Vendy a k našemu překvapení nám řekla, že nám může nabídnout dlouhodobý pronájem pokojů přestože nejsme studenti. Po prohlídce pokojů jsme se domluvili, že jí dáme do dalšího dne vědět a případně přineseme rovnou i zálohu, aby s námi počítala a pokoje nám rezervovala. Líbila se nám poloha v centru města, slušná cena (200 NZD týdně za dvoulůžkový a 170 týdně za jednolůžkový pokoj) a nemuseli jsme se zavazovat na tak dlouho, jak po nás chtěli jinde (tady na 4 měsíce oproti 6 - 12 jinde) . Tak jsme se rozhodli, že nebudeme dlouho váhat a půjdeme do toho - po týdnu čekání, až se pokoje uvolní, jsme se nastěhovali.

Společná kuchyňka

Co si budeme povídat, bydlení tady má své limity, ale s poměrem cena-poloha ve městě-výkon jsme spokojení. O velikosti a vzhledu pokoje si můžete udělat představu z fotek - ano, opravdu se sem kromě letiště skoro nic nevleze;) Takže není místo ani na židle k psacímu stolu, proto tento blog píšu sedíc na kraji postele.

Náš dvoulůžák
Znalci outdoorového vybavení si možná všimli, že máme na posteli dost teplé péřové spacáky, které jsme si původně kupovali kvůli loňskému treku v Kyrgyzstánu. Kupodivu se neztratí ani tady při spaní v místnosti, což by mě dřív ani nenapadlo. Ale nic na plat, novozélandské domy něco jako izolaci neznají, takže je tu pěkná kosa. S přicházejícím jarem už ho sice mám rozepnutý, ale vedro mně opravdu není.

Místa není zbytečně moc:)

Náš dvoulůžkový pokoj máme v "apartmánu", kde jsou ještě další 3 pokoje; jeden dvoulůžkový a dva jednolůžkové. Společně s nimi sdílíme dvě koupelny, jejichž součástí je i WC. Kupodivu se mi ještě nestalo, aby byly obě koupelny naráz obsazené a já musela čekat. Kuchyň máme společnou s mnohem více lidmi - nevím přesně s kolika, ale patří mezi ně i Oncek, který bydlí o dvě patra výš.

Dveře do našeho pokoje!

Zdravím ze společné koupelny:)
Ostatní nájemníci jsou z drtivé většiny studenti pocházející z některé z asijských zemí. To se projevuje mimo jiné tím, že je v kuchyni plno hrnců speciálně určených na vaření rýže. Nejvíc se bavíme s klukama z Indonésie, kteří tu studují obchod, a s Japoncem, který chodí do školy pro kuchaře a plánuje se na Zélandu usadit na trvalo. 

pátek 17. října 2014

Hledání práce v Aucklandu

Po získání IRD a novozélandského telefonního čísla, které je nezbytné mít hned od začátku, jsme začali hledat práci. Neměli jsme úplně vyhraněnou představu o tom, jaký druh práce si chceme v Aucklandu najít, ale jedna priorita byla jasná - abychom při ní mluvili anglicky a pokud možno s rodilými mluvčími.

Staff Wanted - přesně po takovýchto inzerátech jsme pátrali
Nejdřív jsme se soustředili na hledání pracovních nabídek na internetu, takže jsme pravidelně pročítali inzeráty na webech jako je Trade Me, Backpacker BoardGumtree, SEEK nebo třeba Indeed. Nejvíce inzerátů se objevuje asi na Trade Me, ale záleží samozřejmě na tom, v jakém oboru chce člověk pracovat. Podle toho se taky lišily naše strategie. 

Práce v pohostinství 

Pracovní nabídky v oblasti pohostinství se objevují na výše zmíněných webech, ale běžně poptávku po personálu naleznete vyvěšenou i přímo na oknech kaváren či restaurací. Vytvořila jsem si verzi životopisu, kde jsem zdůraznila moje zkušenosti v této oblasti, a začala rozesílat.

Po pár dnech se mi ozvali z restaurace, kam jsem zasílala životopis, a pozvali mě na pohovor. Ten trval jen pár minut, během kterých se mě manažer zeptal na několik otázek ohledně mých časových možností, víza a domluvil se se mnou na trial, tedy na zkoušku. Přišla jsem ve čtvrtek večer a po krátkém vysvětlení nejnutnějších věcí jsem začala pracovat na pozici tzv. "runnera", takže jsem hlavně roznášela objednávky a sbírala nádobí. Po třech hodinách jsem měla hotovo a manažer mně řekl, že byl s mým výkonem spokojený, a že v restauraci mohu začít pracovat. Cítila jsem se tam dobře, tak jsem na nabídku kývla. Měla jsem tou dobou ještě jinou práci, takže jsem nemohla nastoupit hned druhý den, jak manažer navrhoval, takže jsme se domluvili  na neděli. S tím, že chtěl, abych pak byla od příštího týdne plně k dispozici.

V neděli jsem přišla v nově nakoupeném oblečení (potřebovala jsem vše černé), dostala dobrou večeři a začala moje první směna. Pracovala jsem opět jako runner a postupně mě zaškolovali, abych mohla brzy začít přijímat objednávky jako ostatní číšníci. Další den jsme se měla odpoledne zastavit, abych se šéfem vyřešila smlouvu a výplatu za první směnu. K mému překvapení se mi vedoucí restaurace (někdo jiný než ten, kdo mě přijímal) začal omlouvat a lámanou angličtinou vysvětlovat, že mají více uchazečů, a že se budou teprve rozhodovat. Nepřímo řekl, že to vypadá, že dají asi přednost někomu s více zkušenostmi. Vypsal mně šek za první odpracovanou směnu a řekl, že se mi manažer, který mě přijímal, ještě ozve.  Do teď se mi samozřejmě neozvali, ale nemůžu říct, že by mě to mrzelo, přece jen bych raději pracovala někde, kde je vedení spolehlivější.

Práci v pohostinství jsem ani po této zkušenosti úplně nevzdala, aspoň budu příště vědět, že nic není jisté předem. Nicméně při dalším hledání se budu asi více zaměřovat na menší kavárny, kde není třeba nosit moc talířů s jídlem najednou, to opravdu není moje silná stránka :)

V Aucklandu je spousta restaurací, barů a kaváren, které průběžně nabírají personál. Pokud se člověk domluví anglicky a ideálně má nějaké zkušenosti z pohostinství, není problém si práci najít. Z našich zkušeností se zdá, že zásadní je trial (krátká zkouška), na jejímž základě se zaměstnavatel rozhoduje. Ve většině podniků je vyžadováno černé oblečení, které není problém ve městě pořídit.

Nabídky práce na Trade Me - tuhle stránku jsme už měli otevřenou snad stokrát

Práce v obchodě 

Ještě více než představa práce v restauraci se nám zamlouvalo prodávat v nějakém obchodě. Opět platilo, že jsme některé inzeráty našli na pracovních portálech a něco vylepené přímo na prodejně, ale mnohem lepší se v tomto případě ukázalo hledat přímo na webových stránkách jednotlivých obchodů. 

Lukáš takto našel nabídku práce v obchodě se sportovním vybavením, kolem kterého jsme se jednou vraceli domů. Vyplnil online formulář a poslal CV a motivační dopis, kde zdůraznil své zkušenosti se sportem a outdoorem. Po pár dnech ho pozvali na pohovor, kde ho dva lidé z managementu hodinu zpovídali. Následoval klasický trial, tedy krátká zkouška na prodejně, kde měl ukázat, jak si rozumí se zákazníky. Během pár hodin si popovídal třeba se starším maďarským cyklistou nebo nadšenou turistkou a dostal od manažera úkol popsat výhody jednoho batohu. Po pár dnech se pak dozvěděl, že ho berou a nastoupil na plný úvazek.

Já jsem se opičila a taky jsem zatoužila po místu prodavačky v obchodě s outdoorovým vybavením. Kromě hledání volných míst na netu jsem se rozhodla vytipované prodejny navštívit osobně a nechat tam svůj životopis. Začala jsem v nejbližším okolí a vybírala jsem si outdoorové nebo sportovní obchody. Většinou to proběhlo tak, že mi řekli, že momentálně nenabírají, ale že si nechají moje CV a případně se mi ozvou, až něco bude. Bylo mi jasné, že tohle je celkem beznadějné a navíc jsem práci chtěla nejlépe hned. 

Až ke konci mé obchůzky po centru jsem se dostala k obchodu značky Icebreaker, kterou mám tak ráda, že jsem tam životopis zanesla hned v prvních dnech po příletu, tedy asi před měsícem. Tehdy ale nebyl na místě vedoucí, tak mně prodavač klasicky slíbil, že mu to předá, ale nikdo se mi pak už neozval. Tentokrát jsem mluvila přímo s manažerem, který rychle mrknul na moje CV a zeptal se, co mě přivádí zrovna do Icebreakeru. Když jsem mu řekla, že mám značku moc ráda a ukázala jejich tričko, co jsem měla zrovna na sobě, tak mě rovnou pozval na krátký pohovor, na který jsme odskočili do blízké kavárny. Hodně mi pomohlo, že jsem dříve v Praze brigádničila v outdoorovém obchodě a v Aucklandu pracovala v předchozích týdnech jako fundraiser pro UNICEF. Domluvili jsme se, že se další den zastavím v obchodě na zkoušku. Dorazila jsem ve smluvený čas, ale v prodejně zrovna nebyli žádní zákazníci, tak jsem nejdříve hrála já zákaznici a pak jsem jako prodavačka měla obsluhovat vedoucího. Vše proběhlo v příjemném duchu a nakonec jsme se rozloučili s tím, že by mi nabídli částečný úvazek, ale musí to ještě potvrdit s vedením. Nechtěla jsem se předčasně radovat, tak jsem netrpělivě čekala na telefonát, který přišel ještě to odpoledne a potvrdil, že mohu příští týden nastoupit. 

Stejně jako u práce v pohostinství je dobré nespoléhat jen na inzeráty zveřejněné na internetu, ale také osobně roznášet životopisy. Jsou tu na to zvyklí a nikdo na vás nebudou koukat divně. Práce v obchodě vyžaduje pokročilou znalost angličtiny (zvlášť při komunikaci se zákazníky nebo kolegy se silným místním přízvukem) a může tak být ze začátku v tomto ohledu trošku stresující. Zároveň si ale myslíme, že je to výborná cesta, jak své jazykové dovednosti posunout. Tak uvidíme, co budeme říkat po pár měsících;)

Kancelářská práce

Oncek od začátku věděl, že chce pracovat v administrativě, tak vyhledával pracovní agentury, které tento druh práce zprostředkovávají. Našel si jich několik v centru a do jedné z nich se registroval. Po vstupním pohovoru s personalistkou, ke které byl přidělen, ho čekaly testy na počítači. Ty měly prokázat, jak si rozumí s Excelem, Wordem nebo třeba jak rychle píše na počítači. Tyto testy se dělají online z domova, takže prvním z nich Oncek prošel ještě na hostelu, kde si musel najít klidný koutek ve společenské místnosti. Po úspěšném absolvování testů i pohovoru bylo nutné dodat reference z předchozího zaměstnání. To se překvapivě ukázalo jako zádrhel, protože Oncek pracoval v americké firmě, která má dost striktní pravidla ohledně sdílení informací. Což v praxi znamenalo, že byl velký problém vytáhnout z nich reference. Nakonec potřebné reference sehnal, ale celkově se tak všechno hodně protáhlo. Asi po měsíci nakonec nastoupil do firmy, kde zadává data do počítače. Práci má prozatím slíbenou jen na měsíc, ale za to je dobře placená. 

Pro získání práce v administrativě je potřeba prokázat relevantní pracovní zkušenosti a doložit reference, které si důkladně prověřují. Podobně jako v ČR je o pozice v administrativě relativně velký zájem, ale když má člověk odpovídající zkušenosti (ideálně z mezinárodní firmy) a dobrou angličtinu, je určitě možné práci sehnat.