Jsme na cestě: 2016

Příchod jara do Whistleru pro nás znamenal řadu změn - přestěhovali jsme se, koupili auto, přivítali dvě návštěvy a začali podnikat více výletů. A hlavně taky konečně vylezli medvědi! O tom všem bude následující příspěvek.

Ze začátku jara jsme medvědy potkávali hlavně na golfovém hřišti

Koncem sezóny se uvolnila nová místa na ubytovně pro zaměstnance, tak jsme se konečně mohli sestěhovat dohromady. Dostali jsme místo v budově, které se říká Brio a leží asi pět minut chůze od vesnice. Oproti našemu předchozímu ubytování, Glacieru, je to tu novější a prostornější. Především jde ale o samostatný "byt", kde máme pro sebe ložnici, kuchyň, obývák, koupelnu a dokonce i prostorný balkón. Po spaní na palandě a sdílení pidipokoje s cizím člověkem a zbytku bytu s dalšíma dvěma, to byla hodně příjemná změna. Takový luxus se samozřejmě promítl i do výšky nájmu (platíme 620 CAD na osobu měsíčně namísto dřívějších 360), ale opravdu to stojí za to, máme tu neporovnatelně větší pohodu a komfort. Díky prostornému obýváku jsme navíc neměli problém ubytovat návštěvy, což jsme také hned využili.

Pohled z kuchyně do obýváku

Vzhledem k plánovanému letnímu cestování jsme se zjara začali poohlížet po autě. Pošoupla nás taky blížící se návštěva Lukášova táty, během které jsme chtěli být mobilnější a nemuset spoléhat jen na autobusy. Chtěli jsme auto, ve kterém se pohodlně vyspíme, doveze nás na Aljašku a zpět a zároveň nás jeho koupě nezruinuje. Volba nakonec padla na Nissan Xterra z roku 2002, který už má sice něco najeto, ale předchozí majitelka ho pravidelně servisovala. Zaplatili jsme za něj 3200 CAD, což není úplně nejlevnější ojetina tohoto typu, ale udělaly na nás dojem doložené doklady od všech oprav a taky názor Lukášova kolegy, nadšence do aut, který nám koupi doporučil. Tak držte palce, ať nás někde uprostřed Yukonu nezklame:).

Nissan nás veze z výletu k Joffre Lakes

V půlce dubna za námi dorazil na dvoutýdenní návštěvu Lukášův táta, tak jsme podnikli několik výletů. Nejdříve jsme vyrazili do Seattlu, kam je to z Vancouveru jen 230 km, takže jsme neodolali a vyrazili poprvé do USA. Na hranicích se imigračnímu úředníkovi moc nezdála syrská víza v našich pasech, ale nakonec se rozhodl nás vpustit. Ubytování jsme zamluvili předem v hostelu HI Seattle American Hotel, který měl dobrou polohu v centru. Prošli jsme si město, odpočinuli si u vody a navštívili největší místní atrakci, slavnou věž Space Needle. Hlad jsme zahnali pravým americkým burgerem obřích rozměrů. Cestou zpět ze Seattlu jsme se zastavili u působivých Snoqualmie Falls nedaleko od města.

Centrum Seattlu

Pohled z přístavu na Olympic Mountains

Space Needle

Společné foto na Space Needle

Burger v Seattlu

Snoqualmie Falls

Lukášův táta je nadšený lyžař, takže následovalo několik dní na svahu ve Whistleru. Lyžování jsme prokládali procházkami po okolí, kdy jsme nevynechali jezero Lost Lake a na několikátý pokus se nám i podařilo ukázat Lukášovo tátovi medvěda, který se jako již tradičně pásl na golfovém hřišti. Vyrazili jsme taky na sever od Whistleru k vodopádům Nairn Falls a do městečka Pemberton.

Lost Lake

Nairn Falls

Pemberton

V dalších dnech jsme se šli podívat na Train Wreck, vlakové vagony v lese, které místní přetvořili na bike park zdobený graffiti. Odtud už jsme jeli zpět do Vancouveru, kde jsme si užili procházek po centru města, slunění na pláži a já jsem si tu zaběhla svůj první půlmaraton. Přestože jsem tu prožili celé první dva měsíce v Kanadě, až teď jsme si Vancouver pořádně užili a ocenili jeho krásu. Prosinec a leden byly tmavé a většinou upršené, ale naše návštěva na konci dubna byla úplně o něčem jiném, na pláži jsme si i vlezli kousek do vody!

Train Wreck

Moře i hory, Vancouver má všechno.

Nábřeží patří pěším, cyklistům a běžcům.

Pohodová pláž přímo v centru města

V cíli půlmaratonu

U stanice trajektu v North Vancouveru

Jako další k nám na návštěvu dorazil Oncek, se kterým jsme se už dříve potkali ve Vancouveru, kam se nedávno přestěhoval z Calgary. Popili jsme slivovičku, zavzpomínali na společný rok na Novém Zélandu a další den vyrazili k Joffre Lakes. Je to jeden z nejoblíbenějších treků asi hodinu a půl autem od Whistleru. My jsme tu byli v první půlce května, kdy ještě ležel na části trasy sníh, tak tu nebylo tolik lidí, což bylo dost příjemné. Jezera byla krásná a to i přesto, že to třetí, nejvýše položené, bylo ještě zamrzlé. Tyrkysová vodní hladina, na březích vzrostlé stromy a v pozadí ledovec - reklama na kanadskou přírodu. Protože se Onckovi ve Whistleru vydařilo počasí, tak jsme si ještě druhý den vyjeli lanovkou na horu Blackcomb a obdivovali panoramata.

Druhé jezero

Chipmunk - tady u Joffre Lakes, ale běhá nám i kolem baráku

U třetího jezera

Druhé jezero

Společnost u oběda na Joffre Lakes

Jarní výhled z Blackcombu

Na Randezvous Lodge

V dalších týdnech jsme se vždycky o dnech volna snažili někam vyrazit. Byli jsme se podívat na starobylé cedry na Ancient Cedars Trail nebo se projít mezi sněhovými stěnami na hoře Whistler. Naposledy jsme vyrazili na celodenní výlet k Rainbow Lake, který nás perfektně naladil na blížící se čtyřměsíční cestování - v plánu je Yukon, Aljaška a kanadské Rockies!

Ancient Cedars

Casey a Yuki u obřích cedrů

Ancient Cedars Trail

Lukášův kolega z práce, Australan Casey a jeho japonská přítelky Yuki

Snow walls na hoře Whistler

Vytvořené rolbaři ze zbytků sněhu

Cestou k Rainbow Lake

Jak jsme se blížili k Rainbow Lake, přibývalo sněhu

Občas se ze sněhu vynořila stezka

Rainbow Lake

Jak už jsme naznačili v minulém příspěvku, po dvou měsících ve Vancouveru jsme se rozhodli, že si chceme užít zimu na sjezdovce a odstěhovali jsme se do Whistleru. Od února tak bydlíme v tomto lyžařském středisku a volné dny trávíme na kopci.

Přesunu z Vancouveru do hor nelitujeme

Strávit naši kanadskou zimu na horách nás lákalo už dřív, ale vzhledem k tomu, že jsme přiletěli až koncem listopadu, tak už jsme s tím nepočítali. Střediska nabírají nové lidi v říjnu a od listopadu už se pomalu začíná pracovat, tak jsme předpokládali, že máme smůlu. Whistler Blackcomb ale otevřel na prosinec a leden prodejnu přímo ve Vancouveru, kde pracoval Lukáš. Asi udělal dobrý dojem, protože mu šéf nabídl pokračování v podobném obchodě ve Whistleru a navíc domluvil práci v jiné prodejně i pro mě. Vzhledem k tomu, že k zaměstnaneckým benefitům patří sezónní skipas a levné ubytování, tak jsme se dlouho nerozmýšleli a vyrazili za sněhem. Předem nám bylo jasné, že nás tu čeká o dost méně komfortní bydlení a hůře placená práce, ale hory nám za to stojí!

Bílá zima

Já pracuju v obchodě u horní stanice lanovky, takže do práce jezdím stylově gondolou a z práce občas na lyžích. Většinou máme docela frmol, nestačím se divit, kolik lidí se rozhodne nakupovat na vrcholu hory. Lukáš pracuje dole ve vesnici, ale o cestu do práce lanovkou nepřichází, protože kabinkou jezdíme i k naší ubytovně, která je na kopci.

Jedna z mých cest do práce

Před horskou chatou, kde pracuju

Možnost využít ubytování pro zaměstnance je velká výhoda, protože bydlení je ve Whistleru, obzvlášť v zimě, hodně drahé a navíc se těžko shání. Ve Vancouveru bylo možné sehnat pokoj pro pár za 600 CAD měsíčně, ale ve Whistleru ceny začínají minimálně na dvojnásobku a třeba naši známí v páru platí za pokoj 1500 CAD. Naproti tomu v zaměstnanecké ubytovně platíme 360 CAD na osobu měsíčně. Navíc s tím, že bydlíme hned u sjezdovky a lyžáky si nazouváme na pokoji. Bydlí se v buňkách kde jsou dvě ložnice pro dva (patrová postel) a společná koupelna, obývák a kuchyňský kout.

Tolik k výhodám našeho bydlení pro zaměstnance, ale musíme taky hned dodat, že je to zároveň jedna z věcí, která nás tady nejvíce štve. Hlavní problém je v tom, že když jsme přijeli, tak nebyly volné dvě postele v jednom pokoji, takže nás ubytovali každého jinde. Hned jsme se zapsali na čekací listinu pro páry, které touží po společném pokoji, ale už je to víc jak měsíc a stále čekáme. Po letech společného bydlení si tak smskujeme, abychom se domluvili na večeři nebo návštěvě a dáváme si rande po práci. To zní možná až skoro romanticky, ale věřte, že je to spíš otrava. Nemluvě o tom, že tak každý sdílíme malý pokoj s člověkem, kterého jsme dřív nikdy neviděli. Já mám štěstí na milou, upovídanou, ale hlavně velice ohleduplnou Němku, která se ráno raději obléká v obýváku, aby mě nevzbudila. Lukášův spolubydlící sice občas prokazuje známky snahy, ale rozhodně si takové starosti o spánek spolunocležníka nedělá. Kromě člověka, se kterým sdílíte pidipokoj, je pak taky nutno nějak kohabitovat s obyvateli druhé ložnice, což může být docela výzva. Třecí plochy si asi umíte představit - hluk pozdě v noci, úklid, vynášení odpadků...klasika.

Když už ne na stejném pokoji, tak aspoň v jedné budově - naše je ta vpravo

Nicméně do Whistleru jsme se stěhovali hlavně kvůli horám a ježdění a to opravdu stojí za to! Díky zmiňovanému skipasu a bydlení u sjezdovky si lyžování o volných dnech užíváme plnými doušky (Lukáš má navíc některé dny odpolední směny a může trávit na svahu až čtyři dny týdně). Whistler Blackcomb nabízí neskutečně široký výběr možností, kde si zajezdit - sjezdovka, prašan, boule, lesík, park... Jedná se o dvě hory (Whistler a Blackcomb), které spojuje obří lanovka Peak2Peak a celkem je na nich skoro 70 různých vleků. Momentálně jsme tu měsíc a půl a stále objevujeme nová místa, rozhodně se nenudíme. A když nám na dny volna vyjde pěkné počasí, tak nevíme, kam jet dřív!

Přes zmíněné nepříjemnosti s bydlením a nízkou mzdu tak rozhodně nelitujeme, že jsme opustili upršený zimní Vancouver a vydali se do Whistleru. Pro někoho, kdo má rád hory a lyžování je to asi jasná volba, mrkněte na fotky a posuďte sami;)