Od jeskyní Waitomo jsme se rozhodli stopovat společně ve třech a nerozdělovat se. Byť jsme se na jednom místě zasekli na pěkně dlouho (přes dvě hodiny), tak jsme se nakonec večer dostali do New Plymouth. Odtud je to totiž jen kousek do Národního parku Taranaki/Egmont, kde jsme chtěli strávit pár dní. Lákala nám sem hlavně krásná hora Taranaki (Evropany nazvaná Egmont), kolem které se park rozléhá.
|
Mount Taranaki/Egmont večer z chaty
|
|
Nelehké stopování od jeskyní Waitomo |
Do New Plymouthu jsme se dostali až celkem pozdě večer, tak jsme byli rádi, že jsme našli hostel s třemi volnými postelemi. Nakoupili jsme zásoby jídla v supermarketu, nacpali se ve fastfoodu a další den ráno vyrazili stopovat na silnici vedoucí směrem k Mount Taranaki. Měli jsme štěstí a zanedlouho jsme se dostali až do návštěvnického centra DOC (Department of Conservation = vládní organizace pověřená ochranou přírodních i historických památek na Novém Zélandu), kde člověk zjistí a pořídí vše potřebné pro pobyt v parku. Existuje tu totiž mnoho tras a možností přespání a tohle je místo, kde každému zasvěceně poradí.
|
Cesta k chatě |
Předpověď slibovala pěkné počasí, tak jsme se rozhodli, že si vyšlápneme na Mount Taranaki (2 518 m). Je to krásně souměrný vulkán, který může být někomu povědomý, protože se díky podobnosti s japonskou horou Fudži objevil ve filmu Poslední samuraj. V DOC centru jsme se po poradě rozhodli přenocovat v chatě Maketawa (podrobněji o fungování chat DOC v
dalším příspěvku) a další den se vydat na vrchol.
|
DOC chata Maketawa |
|
Pohled z verandy Maketawy |
Na chatě jsme se setkali s holandským námořníkem v důchodu, který se na stará kolena usadil a oženil na Zélandu. Jinak jsme tu byli sami, tak jsme si naše první nocování v novozélandské turistické chatě parádně užili. Pokecali jsme s námořníkem, uvařili, zahráli si karty a šli spát.
|
Pohoda na chatě s námořníkem;) |
Další den bylo opravdu krásně, takže jsme sbalili svačiny a pár kousků oblečení a vyrazili. Věci jsme nechali na chatě, kde jsme je zase večer v pořádku našli. Počasí vydrželo a cesta nahoru je dobře značená, takže vše proběhlo podle plánu a stihli jsme se v pohodě vrátit za světla na chatu, přestože jsme nevyráželi zrovna brzo.
|
Cestou nahoru |
|
Mlha za chvíli zmizela, měli jsme opravdu štěstí na počasí |
|
Pauza kousek pod vrcholem |
Celý výlet nám zabral asi 7 hodin, přičemž cesta nahoru trvala samozřejmě o něco déle. Nejvíce jsme zpomalili v úsecích, kde se musela přecházet suťoviska. Člověk udělal tři kroky nahoru a dva sjel dolů. Výšlap byl náročný, ale rozhodně stál za to. Hora je sopečného původu a vystupuje uprostřed rovinaté oblasti a při pěkném počasí tak nabízí krásný rozhled. Jedná se pochopitelně o celkem populární cíl turistů, takže nelze počítat s tím, že člověk bude na vrcholu sám, rozhodně ne v sezoně. Nás bylo nahoře ve stejnou dobu asi patnáct a z toho osm Čechů - je vidět, že chození po horách je u nás populární, protože přečíslit německé turisty není na Zélandu jen tak ;) Nemohli jsme hlavně uvěřit tomu, že jsme tu po několika měsících náhodně potkali Aleše, se kterým jsme trávili první dny po příletu na Zéland v Aucklandu.
|
Vrchol Mount Taranaki |
|
Cestou dolů s Alešem |
Vrátili jsme se na chatu, kde už námořník zatápěl v kamnech a my jsme si tu užili další pohodový večer. Další den jsme šli po Curtis Falls Tracku hustým lesem na parkoviště na druhé straně parku, kde jsme chytli společně stop do Stratfordu. Stratford je malé ospalé městečko, ale nechybí tu supermarket a kemp se sprchou, takže jsme tu našli všechno, co jsme potřebovali.
|
Curtis Falls Track |
|
Curtis Falls Track |
|
Cesta do pravěku;) |