Turistické chaty DOC

Až budu jednou vzpomínat na chození po Novém Zélandu, určitě se mně kromě různorodé přírody vybaví i útulné chaty DOC. Není nad to, když se promočení a zmrzlí po několika dnech na treku dostanete k chatě, kde si můžete užívat pohody a sucha za zvuku praskání dřeva v kamnech. Nebo když se chcete vydat na túru nalehko a můžete karimatku a stan nechat v autě, protože jste si trasu naplánovali se spaním na chatách. A navíc ten pocit, když po náročném dni spatříte v dálce střechu chaty, to je paráda.

Brewster Hut v Mount Aspiring NP

Na Novém Zélandu má chození v přírodě ("tramping", jak tady tomu říkají) dlouhou tradici, ke které patří právě i přespávání v chatách, tzv. backcountry huts. Chat je proto na obou ostrovech mnoho, nejvíce  je pak těch spravovaných DOC (Department of Conservation - stará se o přírodní a kulturní dědictví země), které jsme využívali i my. 

Waitutu Hut

Jo! Po náročných dnech venku konečně sucho a teplo ve Waitutu Hut - na tuhle chatu nezapomenu;)

Po celé zemi DOC provozuje více než 950 chat, které se dělí do čtyř kategorií podle jejich vybavenosti. Můžete tak narazit na chaty všech možných tvarů a velikostí od jednoduchého přístřešku pro dva nocležníky až po obrovské chaty se správcem, které pojmou třeba i 80 lidí.

V Serviced Hut najdete palandy s matracemi, zdroj vody a kamna se dřevem. Je ale potřeba mít s sebou vlastní vařič a bombu na vaření. Někdy je v chatě i správce.  Tyto chaty není potřeba rezervovat (většinou, výjimkou jsou velmi populární místa), funguje systém kdo dřív přijde, ten si vybere místo na spaní. Noc tu vyjde na 15 NZD, můžete využít Hut Pass nebo předem koupit lístky.

Standard Huts se dle naší zkušenosti často komfortem velmi blíží Serviced Huts s tím rozdílem, že tu nemusí být možnost topení. Možná jsme jen měli štěstí, ale většinou jsme tu kamna a suché dřevo našli, což je po upršeném dni k nezaplacení. DOC ale uvádí, že výše položené Standard Huts kamna nemívají. Stejně jako v Serviced Hut tu většinou najdete plochu na vaření,stůl se sezením. Za noc se platí 5 NZD - buď je třeba mít předem koupené lístky nebo Hut Pass. Rezervace se tu nedělají, rychlejší má přednost.

Basic Hut/Bivvy jsou základní přístřešky, které poskytnou ochranu před větrem a deštěm. Zásadním rozdílem oproti výše zmiňovaným chatám je fakt, že je potřeba mít s sebou vlastní karimatku, matrace tu nejsou. Je možné je využívat zdarma.

Zvláštní případ jsou pak Great Walk Huts, které slouží k přespání na populárních trecích, tzv. Great Walks, kterých je na Zélandu celkem devět. Jsou to dobře vybavené chaty, které mají svého správce (hut ranger). Mimo jiné tu bývají i plynové vařiče, takže není třeba s sebou nosit vlastní. Samozřejmostí jsou palandy s matracemi, zdroj vody a kamna. Přespání na těchto chatách je ale potřeba zamluvit (a zaplatit) předem, a to často s předstihem několika měsíců, jinak je plno. Za přespání se tu platí docela vysoké částky; záleží na treku,někde je to až 54 NZD na noc. Hut Pass tu neplatí, jen někde mimo sezónu.

Na všech chatách je zpravidla k dispozici toaleta a zdroj vody. Vodu je ale občas lepší před pitím nějak ošetřit nebo převařit, záleží na lokalitě. Často se používá dešťovka, tak se stává, že její množství v období sucha omezené. Na druhou stranu je ale většina chat postavená nedaleko nějakého potoka či jezera, tak není problém sehnat vodu jinde.

Poteriteri Hut

Poteriteri Hut zevnitř 

Do které kategorie chata spadá se ne vždy nutně projeví na jejím vybavení, ale je dobré to vědět proto, že se od toho odvíjí cena za přespání. My jsme si pořídili Hut Pass, tedy kartičku která nám umožnila za 92 NZD po dobu půl roku neomezeně přespávat na chatách označených jako Serviced Hut (jinak 15 NZD za noc) a Standard Hut (5 NZD za noc). Kdo nemá Hut Pass, tak si musí předem koupit lístky v informačních centrech DOC, které pak v chatách umístí do boxu nebo dá správci.

Port Craig School Hut

Interiér Port Craig School Hut

Kromě místa na spaní a zdroje vody jsou v chatách často i bonusy, které obstarají zábavu na večer; balíčky karet, časopisy a knížky. Důležitá je pak návštěvní kniha, kam by měl každý zaznamenat své plány další cesty, aby se pak případně dal záznam použít pro hledání když se někdo ztratí. Listování je pak docela zábava, protože tu spousta lidí sdílí i své zážitky, které nasbírali po cestě na chatu. Navíc tu často lidé, kteří přišli na chatu z opačného směru, sdílí aktuální info o trase, která vás další den čeká, což může být docela užitečné. A taky v knize lidé uvádějí, odkud pochází, tak si můžete udělat obrázek, kolik krajanů tu bylo před vámi.

Spí se na palandách s matracemi

Vaření na chatě

Toaletu většinou najdete několik desítek metrů od chaty - tahle má kulisu hory Taranaki.

Další přidanou hodnotou spaní na chatě je příležitost seznámit se se zajímavými lidmi. My jsme takto potkali třeba holandského námořníka v důchodu, který si na stará kolena užívá chození po pevné zemi. Nebo Kiwáka Johna, který začal po odchodu do důchodu začal čundrovat a drží ho to už asi tři roky - chodí a chodí, a mimo jiné třeba dokončil slavný Appalachian Trail a byl také jeden z prvních, co ušli Te Araroa Trail. Ve většině případů jsme ale na chatách přespávali sami, což souviselo nejspíš i s tím, že jsme cestovali sice v létě, ale mimo hlavní období prázdnin a dovolených. Ať už jsme chaty sdíleli s dalšími nocležníky nebo je měli sami pro sebe, vždycky to byl příjemný zážitek. Tento způsob ubytování na Novém Zélandu jen a jen doporučujeme!

Rodgers Inlet Hut

Vybavení menší Standard Hut: palandy s matracemi, kamna, stůl a plocha na vaření.

Taranaki

Od jeskyní Waitomo jsme se rozhodli stopovat společně ve třech a nerozdělovat se. Byť jsme se na jednom místě zasekli na pěkně dlouho (přes dvě hodiny), tak jsme se nakonec večer dostali do New Plymouth. Odtud je to totiž jen kousek do Národního parku Taranaki/Egmont, kde jsme chtěli strávit pár dní. Lákala nám sem hlavně krásná hora Taranaki (Evropany nazvaná Egmont), kolem které se park rozléhá. 

Mount Taranaki/Egmont večer z chaty

Nelehké stopování od jeskyní Waitomo

Do New Plymouthu jsme se dostali až celkem pozdě večer, tak jsme byli rádi, že jsme našli hostel s třemi volnými postelemi. Nakoupili jsme zásoby jídla v supermarketu, nacpali se ve fastfoodu a další den ráno vyrazili stopovat na silnici vedoucí směrem k Mount Taranaki. Měli jsme štěstí a zanedlouho jsme se dostali až do návštěvnického centra DOC (Department of Conservation = vládní organizace pověřená ochranou přírodních i historických památek na Novém Zélandu), kde člověk zjistí a pořídí vše potřebné pro pobyt v parku. Existuje tu totiž mnoho tras a možností přespání a tohle je místo, kde každému zasvěceně poradí. 

Cesta k chatě

Předpověď slibovala pěkné počasí, tak jsme se rozhodli, že si vyšlápneme na  Mount Taranaki (2 518 m). Je to krásně souměrný vulkán, který může být někomu povědomý, protože se díky podobnosti s japonskou horou Fudži objevil ve filmu Poslední samuraj. V DOC centru jsme se po poradě rozhodli přenocovat v chatě Maketawa (podrobněji o fungování chat DOC v dalším příspěvku) a další den se vydat na vrchol. 

DOC chata Maketawa

Pohled z verandy Maketawy

Na chatě jsme se setkali s holandským námořníkem v důchodu, který se na stará kolena usadil a oženil na Zélandu. Jinak jsme tu byli sami, tak jsme si naše první nocování v novozélandské turistické chatě parádně užili. Pokecali jsme s námořníkem, uvařili, zahráli si karty a šli spát.

Pohoda na chatě s námořníkem;)

Další den bylo opravdu krásně, takže jsme sbalili svačiny a pár kousků oblečení a vyrazili. Věci jsme nechali na chatě, kde jsme je zase večer v pořádku našli. Počasí vydrželo a cesta nahoru je dobře značená, takže vše proběhlo podle plánu a stihli jsme se v pohodě vrátit za světla na chatu, přestože jsme nevyráželi zrovna brzo. 

Cestou nahoru

Mlha za chvíli zmizela, měli jsme opravdu štěstí na počasí

Pauza kousek pod vrcholem

Celý výlet nám zabral asi 7 hodin, přičemž cesta nahoru trvala samozřejmě o něco déle. Nejvíce jsme zpomalili v úsecích, kde se musela přecházet suťoviska. Člověk udělal tři kroky nahoru a dva sjel dolů. Výšlap byl náročný, ale rozhodně stál za to. Hora je sopečného původu a vystupuje uprostřed rovinaté oblasti a při pěkném počasí tak nabízí krásný rozhled. Jedná se pochopitelně o celkem populární cíl turistů, takže nelze počítat s tím, že člověk bude na vrcholu sám, rozhodně ne v sezoně. Nás bylo nahoře ve stejnou dobu asi patnáct a z toho osm Čechů - je vidět, že chození po horách je u nás populární, protože přečíslit německé turisty není na Zélandu jen tak ;) Nemohli jsme hlavně uvěřit tomu, že jsme tu po několika měsících náhodně potkali Aleše, se kterým jsme trávili první dny po příletu na Zéland v Aucklandu.

Vrchol Mount Taranaki

Cestou dolů s Alešem

Vrátili jsme se na chatu, kde už námořník zatápěl v kamnech a my jsme si tu užili další pohodový večer. Další den jsme šli po Curtis Falls Tracku hustým lesem na parkoviště na druhé straně parku, kde jsme chytli společně stop do Stratfordu. Stratford je malé ospalé městečko, ale nechybí tu supermarket a kemp se sprchou, takže jsme tu našli všechno, co jsme potřebovali.

Curtis Falls Track

Curtis Falls Track

Cesta do pravěku;)

Jeskyně Waitomo

Po Hillary Trailu jsme si dali pauzu od chození a vydali jsme se k jeskyním Waitomo podívat se na slavné svítící červy.

Cave Tubing byl super zážitek

Koupili jsme si autobusovou jízdenku z Aucklandu do Hamiltonu, která nás stála jen 2 NZD na osobu (společnost ManaBus totiž zrovna vstupovala na místní trh, tak nabízela akční jízdné). Dál už jsme ale museli zvednout palce a začít stopovat. Zkoušeli jsme to napřed ve třech, ale moc to nešlo, tak jsme se rozdělili a sraz si dali až na hostelu. Líp se dařilo Onckovi, který dorazil asi o hodinu dřív. 

Vyfasovali jsme výbavu do jeskyně

Rezervovali jsme si noc v hostelu YHA (27 NZD na osobu ve čtyřlůžáku) kousek od vesnice Waitomo, odkud se do jeskyní vyráží. Hostel byl fajn, pro mě jeden z nejpříjemnějších za celé cestování po Zélandu. Pán na recepci měl svérázný druh humoru a navíc super pejska. 

Útulný hostel YHA Waitomo

Jeskynní systém Waitomo je krasového původu a tvoří ho několik různých jeskyní. Turisty to sem láká už někdy od roku 1900, čehož využívá hned několik různých společností, které nabízejí prohlídky. Nabídka je široká; od možnosti projít si jeskyni pěšky, přes plavbu na loďce nebo pneumatice až po celodenní jeskyňářskou výpravu, kde nechybí ani slaňování atd. Různí se pochopitelně i ceny, a jak už to tak u novozélandských turistických atrakcí bývá, tak nejsou zrovna nízké. Vyplatí se proto podívat na místní slevový server Bookme, kde se dají vstupy nebo třeba půjčení kajaku sehnat levněji. My jsme teda v den naší návštěvy štěstí na extra výhodnou akci neměli, ale i tak jsme ušetřili asi 25%. 

Vybrali jsme si nakonec nabídku společnosti Cave World Waitomo, protože jsme chtěli zažít něco víc, než jen prohlídku jeskyně z lodičky. Rozhodli jsme se proto pro "Cave Tubing" (po zmiňované slevě 110 NZD na osobu), který spočívá v tom, že nafasujete neopren, přilbu se světlem a hlavně velkou nafouklou duši, na které si jeskyň projedete.

Před vstupem do jeskyně

Provlíkli jsme nohy a frčíme ve vláčku

Rozhodně jsme volby nelitovali, pod zemí jsme byli asi dvě hodiny a byl to parádní zážitek. Průvodce nám něco krátce o jeskyních povykládal, hodil pár vtípků a už jsme nasedali do duší. Proplouvali jsme jeskynní říčkou, pozorovali svítící červy a největší sranda byla, když jsme skákali po zádech z malého vodopádu do neznáma nebo sjížděli skluzavku ;)

Skluzavka v jeskyni, kde jinde se to člověku poštěstí;)

Oncek skočil nebojácně do tmy!

V jeskyních Waitomo svítí larvy bedlobytky Arachnocampa luminosa, hmyzu žijícího jen na Novém Zélandu a v Tasmánii. Na světlo lákají svoji kořist, která se pak zamotá do přichystaných vláken odkud už hladové larvě neunikne. My jsme na ně koukali většinou v leže z pneumatik a strop jeskyně tak vypadal jako hvězdná obloha.

Lepkavá vlákna (prý podobná hedvábí) do kterých larvy chytají potravu

Hillary Trail

Na začátek našeho cestování jsme se rozhodli, že ještě trochu prozkoumáme okolí Aucklandu, než se vydáme dál na jih. Volba proto padla na Hillary Trail - čtyřdenní trek v délce 77 kilometrů, který byl otevřen teprve v roce 2010.  

Trek je navržen na čtyři dny s trojím přespáním v kempech provozovaných městem, které je potřeba předem zaplatit  buď po telefonu kartou, osobně na úřadě nebo poštou šekem. Jedná se o základní kempy, kde je k dispozici suchý záchod a voda (pitná jen po převaření nebo ošetření). Stojí 6 NZD na osobu a noc, což je na místní poměry příznivá cena. K začátku i konci trasy se dá plus minus dostat veřejnou dopravou přímo z centra Aucklandu, tak jsme měli strach, že to bude přelidněná kolonáda.

Sedli jsme ve městě na autobus a odjeli do Titirangi, odkud nás čekalo ještě více než šest kilometrů po asfaltové silnici za poledního slunce, takže nic moc. Návštěvnické centrum Arataki je výchozím bodem treku, kde je možno se osvěžit a hlavně zjistit informace o aktuálních podmínkách na trase. Nám tady pracovnice DOC sdělily dost zásadní informaci, že se trasa prvního dne změnila kvůli nedávnému sesuvu půdy, a vybavily nás mapkou s náhradní cestou. Nová cesta byla samozřejmě delší a těžším terénem, tak jsme se raději moc nezdržovali.

Přelidněná kolonáda se naštěstí nekonala, většinu času jsme byli na treku sami. Přestože denní příděl kilometrů nebyl nějak vysoký, tak nám dal Hillary Trail pořádně zabrat. Neustálé klesání a stoupání s těžkými batohy byl docela náročný úvod do našeho cestování po Zélandu. Hlavně Oncek a já jsme pod tíhou batohů dost trpěli, což nás přimělo hned v prvním kempu pár věcí vyhodit. I přes náročnost trasy jsme si ale každý den užívali. Místní příroda je totiž totálně odlišná od toho, co jsme do té doby viděli. Procházeli jsme původním pralesem, kde nás zvlášť první den fascinovaly ohromné kapradiny, palmy a vzácné kauri. Okolní příroda se stále měnila - viděli jsme vodopády, procházeli jsme písečnými dunami a vystoupali jsme (několikrát) na vysoké útesy nad oceánem. Trek jsme zakončili třetí den v oblasti slavných pláží: nejprve jsme šli kolem Karekare (pláže známé z filmu Piano) a putování jsme dovršili na surfařské Piha Beach. Odtud jsme po pár vteřinách čekání chytli náš první společný stop ve třech zpět do Aucklandu.

Třetí den nám pršelo, tak jsme se rozhodli trek zkrátit. Je možné dojít až na pláž Muriwai, kde jsme už ale stejně dřív byli, a taky už jsme byli dost utahaní a nechtěli jsme začátek našeho cestování zbytečně přepálit. Trek je parádní, určitě jej můžeme doporučit, ale je docela fyzicky náročný.  

pláž Karekare

vodopády Kitekite 

pláž Piha

kemp Pararaha Valley

Čištění bot kvůli ochraně stromů kauri