První týdny v Kanadě: bydlení, práce i NHL a lyžovačka

Mezi doplňováním článků o našem cestování na podzim minulého roku už je taky na čase zmínit, že se momentálně nacházíme v kanadském Vancouveru. Cestování po světě se nám zalíbilo, podařilo se nám získat víza, tak jsme se rozhodli nadělit si ještě jeden rok života v zahraničí. Nejvíc nás do Kanady táhla divoká příroda, proto padla volba na Britskou Kolumbii, kterou si chceme v létě pořádně procestovat. Stejně jako na Nový Zéland jsme i do Kanady vyrazili na roční pracovní víza Working Holiday, díky kterým si tu můžeme na cestování něco vydělat. Náš plán je přes zimu pracovat a koncem jara začít cestovat. A tak nás po příletu čekala již dobře známá procedura hledání ubytování, práce a vyřizování dalších formalit.

První dny ve Vancouveru, foto z Burrrard Bridge

Zařízení SIN, banky a zprovoznění mobilu

Hledání práce nutně předcházelo vyřízení čísla SIN (Social Insurance Number), které je potřeba, aby člověk mohl v Kanadě legálně pracovat. Na úřadě Service Canada nám číslo vydali během pár minut, stačilo jen předložit víza a pas, oproti obdobnému číslu na Zélandu opravdu rychlovka.
Trochu zákeřnější se ukázalo zprovoznění simky v mobilu, protože v mém historickém přístroji místní karty nefungují. Používají tu totiž jinou frekvenci než Evropě, ale stejně jsem plánovala pořídit si zde nový telefon, tak se to aspoň urychlilo. Stejně tak výběr operátora nebyl úplně jednoduchý, protože některé výhodné tarify jsou dostupné jen s kanadskou kreditní kartou. K tomu se operátoři velmi liší pokrytím a dokonce i tím, jaké používají frekvence - jeden z těch, co jsme zvažovali, na Lukášově telefonu vůbec nefungoval. Nakonec jsme se rozhodli pro lokálního operátora Mobilicity, který měl docela výhodnou předvánoční akci, takže platíme 25 CAD měsíčně za neomezené SMS a volání (také samotná simka, přijímání hovorů a další zdánlivé samozřejmosti jsou v tomto případě zdarma, což zde není samozřejmostí).
Založení bankovního účtu by samo o sobě nebyl problém, ale najít banku bez poplatků už tak lehké nebylo. A to jsme si mysleli, že vybírání  poplatků za vedení účtu je specialita českých bank. Nakonec jsme si založili účet u Skotiabank, ale příliš už jsme se v nabídkách konkurence nepitvali, protože nás dost vyčerpalo hledání výhodného mobilního operátora. 

Javorové listy v centru Vancouveru

Hledání bydlení  

Vybaveni funkčním kanadským číslem jsme se mohli konečně naplno pustit do hledání bydlení, protože nocování na hostelu se dlouhodoběji dost prodraží. Hledali jsme i ve facebookových skupinách, ale  především na dvou inzertních webech: Craiglist a taky Kijiji. Měli jsme štěstí, že jsme přijeli koncem měsíce, protože je tu často zvykem pronajímat pokoje od 1. v měsíci. Konec listopadu taky asi není doba, kdyby se do města hrnulo nejvíce lidí nebo přijížděli studenti, takže jsme měli z čeho vybírat. Během pár dnů jsme absolvovali hned několik prohlídek a někdy jsme se nestačili divit, jaká hrůza se ze slibně vypadajícího inzerátu vyklubala. Nehledali jsme žádný luxus, ale přece jen po zimě, kterou jsme v novozélandském Queenstownu strávili ve všelijakém domě, jsme chtěli trochu příjemnější prostředí. Dalším požadavkem byla dobrá dostupnost veřejnou dopravou, protože auto v prvních měsících kupovat nechceme. Nakonec se zadařilo a našli jsme prostorný pokoj v pěkném domě, který sdílíme s milými spolubydlícími. V okolí máme několik autobusových zastávek, na metro Skytrain je to pěšky slabou čtvrthodinku. Jako pár platíme 780 CAD měsíčně, což nebyla nejlevnější varianta, ale za ten komfort co tu máme, to rozhodně stojí. Nastěhovali jsme se přesně týden po příletu. 

Náš pokoj

                              

                                     Obří lustr v hale

Skvěle vybavená kuchyň

Náš dům

Vánoční snídaně se spolubydlícíma z Austrálie, Chile, Koreje a Kanady

Hledání práce

Shánět práci jsme pořádně začali až když jsme měli vyřešené bydlení. Jednak na to pro samé prohlídky nejprve ani nebyl čas, a taky jsme si chtěli vybírat podle lokality, abychom nedojížděli přes celé město. I v tomto případě jsme vsadili na osvědčené weby Craiglist a Kijiji, ale vyhledávali jsme i cíleně stránky firem, kde nás lákalo pracovat. Vzhledem k tomu, že jsme na Novém Zélandu oba pracovali jako prodavači ve sportovním obchodě, tak jsme se na tyto pozice zaměřili i tady. Svoje životopisy jsme tomu pochopitelně přizpůsobili, takže já jsem vymazala pracovní zkušenosti z českých neziskovek a pěkně rozepsala svoji kariéru prodavačky na Zélandu. 

Můj oběd v práci tu často vypadá stejně jako v Aucklandu, mají tu taky levné sushi, hurá!

Podle všeho to zaujalo, protože jsem za dva dny šla na pohovor a za necelý týden od zahájení hledání práce nastoupila. Aby to ale nevypadalo tak hladce, tak mému úspěšnému pohovoru do sportovního obchodu předcházelo menší fiasko, když jsem se ucházela o práci v restauraci. Požadavky v inzerátu jsem bohatě splňovala a pozvali mě hned na pohovor, tak jsem se už viděla jak budu roznášet asijské pokrmy. Na místě ale pohovor vedl evidentně někdo jiný, než autor inzerátu, protože ten jaksi zapomněl podotknout, že bez znalosti čínštiny se nedorozumím s nikým v kuchyni. Nicméně díky nepřijetí do restaurace teď dělám v obchodě s oblečením na jógu, kam to mám deset minut pěšky a ještě relativně dobře platí. Lukáš si našel práci podobně rychle, pracuje v obchodě, kde prodává lyže a další vybavení na hory. Hlavní kouzlo jeho zaměstnání spočívá v tom, že tento obchod je sice ve Vancouveru, ale patří pod Whistler Blackcomb, kam dostal Lukáš jako zaměstnanec sezónní skipas a půjčení lyžařského vybavení pro sebe i pro mne zdarma.

Já v práci prodávám elasťáky, tak mám aspoň v čem chodit běhat;)

Poprvé na NHL

Kromě chození do práce jsem zatím stihli jít do kina na Star Wars, do hospody na kvíz, a nedávno jsme poprvé viděli naživo zápas NHL. Do Vancouveru zrovna přijela Florida s rozjetým Jardou Jágrem, tak jsme si to nemohli nechat ujít;) Jarda je tu hvězda, bavili se o něm i lidi ve frontě na párky. Na stadionu jsme potkali taky jeho slavný fanklub - chlapi nosí paruku v sestřihu z dob největší Jardovy slávy a různé dresy, které za svoji dlouhou kariéru oblékal, jeden měl dokonce i kladenský! 

Fanklub Jardy Jágra, jsou to fakt šoumeni

Go, Canucks, go!

Čekáme na úvodní buly

Byli tam - Jágr i Vrbata

Kolik na napočítáte českých vlajek? Je vidět, že Jarda  táhne

Ježdění ve Whistleru

Jednu neděli jsme se s našima spolubydlícíma, Kelsey a Richardem z Austrálie, vypravili do lyžařského střediska Whistler. Z Vancouveru je to sem dvě hodiny jízdy autem, takže abychom tu byli včas a vyhnuli se zácpě, vyráželi jsme už v šest ráno. Měli jsme štěstí na krásné počasí - celý den nám svítilo a přitom byl i dobrý sníh. Sjezdovek je tu opravdu hodně, ani náhodou se nám nepovedlo projet je za jeden den  všechny. Zkrátka pro lyžaře a snowboardisty opravdu ráj! Moc se nám tu líbilo, takže jakmile se naskytly vhodné okolnosti, rozhodli jsme se, že se do Whistleru přestěhujeme. Ale o tom už zase v příštím příspěvku.

Inukshuk na hoře Whistler

Počasí nám vyšlo dokonale

Nevěděli jsme, kde se dřív vyfotit

Vzpomínáte na ZOH v roce 2010?

Založení účtu v bance, výběr mobilního operátora

Kromě IRD daňového čísla jsme si ještě potřebovali co nejdříve založit účet v místní bance a vybrat si vhodný tarif u některého z mobilních operátorů.

Rugby nechybí ani v prodejně Vodafonu

Založení bankovního účtu

Novozélandské banky nemají ve zvyku účtovat si za všechno velké poplatky, takže výhodný účet lze najít asi prakticky u každé z nich, stačí se podívat jejich nabídky na internetu. My jsme se kvůli dostupnosti (pobočka na každé poště, takže skoro všude) a dobrým referencím rozhodli založit účet u Kiwibank. Tam po nás ale požadovali, abychom nějakým způsobem doložili naši adresu v Aucklandu. To bylo ale docela problematické, protože jsme ještě bydleli na hostelu. Paní v bance nám tak poradila, že nám prý papír potvrzující naše místo pobytu mohou vydat na Ministry of Immigration. Abychom s takovou věcí šli hned na ministerstvo se nám nejdřív zdálo jako docela komplikované řešení, ale když jsme zjistili, že sídlí hned ve vedlejší ulici, tak jsme se tam vydali zkusit štěstí.

A štěstí jsme opravdu měli, protože se nás ujal milý ministerský úředník, takový dobrácký děda, který hned věděl, o co jde, protože toho dne už stejnou věc řešil. Vysvětlil nám, že to do jejich agendy rozhodně nespadá, ale že nám pomůže, když už nás poslali. Řekl nám, ať napíšeme na papír svá jména spolu s daty narození a adresou, kterou chceme bance nahlásit. Našel si nás pak jako držitele víz v jejich informačním systému, kde aktualizoval naši adresu, a stránku nám každému vytiskl. Měli jsme tedy v ruce papír s ministerským štemplem, na kterém stála naše adresa, byť se jednalo o adresu hostelu. Tento postup ale bohužel nemohu nikomu do budoucna doporučit, protože pán říkal, že si bude muset promluvit s manažerem banky, aby jim už žádné lidi neposílali.

V bance tento orazítkovaný kus papíru bez váhání vzali a během pár minut nám otevřeli nový účet. Když jsem se pak paní ptala, jakým způsobem mám hlásit případnou změnu adresy, tak mi odpověděla, že to mohu aktualizovat v internetovém bankovnictví, ale že je to v podstatě jedno, protože mi stejně poštou nejspíš nic posílat nebudou. K účtu jsme pak ihned dostali také embosovanou VISA kartu (dá se s ní platit po internetu, všechny karty to tu nemají), takže jsme nemuseli později nic vyzvedávat ani řešit, na jakou adresu by nám ji poslali, což u ostatních bank není samozřejmost.

Co jsem tak slyšela od ostatních cestovatelů, tak banky potvrzení adresy řeší různě, ale ty, o kterých jsem se doslechla, jej každopádně v nějaké formě chtěly.  Pokud nemá dotyčný nájemní smlouvu, tak může k potvrzení adresy sloužit třeba to, že mu pošlou z banky na uvedenou adresu dopis, který on pak musí donést na pobočku. Dopis není problém adresovat do hostelu, a zde si ho pak na recepci vyzvednout, ale stojí to čas.

Výběr mobilního operátora

Rozhodně je důležité mít v mobilu místní SIMku co nejříve, protože člověk nikdy neví, kam bude muset při vyřizování papírů a hledání ubytování volat. Navíc posílat někam životopis bez místního telefonního čísla snad ani nemá smysl. 

Naši první kartu jsme dostali už na hostelu v rámci balíčku našeho členství v řetězci hostelů YHA, ale dala se, pokud vím, sehnat zdarma i jinde. Jednalo se o 2degrees Visitor, na kterou jsme si v trafice dobili 20NZD a začali jsme ji hned využívat, protože se ukázalo, že třeba odpovídat na inzeráty s ubytováním je mnohem lepší SMSkou. Nicméně jsme u tohoto tarifu nechtěli zůstávat na trvalo, protože pro dlouhodobější využití příliš výhodný není. 

Začali jsme se tedy porozhlížet jinde a kromě zmiňovaných 2degrees připadaly v úvahu ještě další dva velcí operátoři - Vodafone a Telecom. Já jsem nakonec skončila u Vodafonu, kde jsem si vybrala předplacenou kartu Freebee Talk, kde k dobití vždy kromě hodnoty kreditu dostanu i nějaké volné minuty a neomezené SMS. Podobných nabídek bude asi i u konkurence plno, pro mě bylo rozhodující, aby šlo o dobíjecí kartu a nepřekvapil mě na konci měsíce příliš velký účet za telefon. Nechtěla jsem platit měsíční paušál také proto, že předpokládám, že po dobu, kdy se nebudeme pohybovat tolik po městech, příliš telefonovat nebudu, takže bych jej nevyužila. 

Můj stařičký telefon už na tom nebyl nejlépe a přesto, že na mobil velké nároky nemám, tak slabá výdrž baterky už mě docela otravovala, a zvlášť na cestování to není to nejlepší. Padla mi tak do oka nabídka ve Vodafone obchodě, kde měli jednoduchý telefon Alcatel One Touch 1041 za 9NZD, přičemž byla v ceně zahrnuta jejich simka (žádný tarif, jen simka), kterou jsem si zrovna za obvyklých 5 NZD stejně chtěla pořídit. Samotný přístroj mě tak vyšel na celé 4 NZD, což je v přepočtu necelých 72 Kč. Není to pochopitelně žádný smartphone, ale to nebyl ani ten před ním, takže to pro mě není problém. Pro cestování má ale podle mě ideální vlastnosti - baterka vydrží s přehledem týden i víc, je lehoučký, má zabudovanou svítilnu a rádio jde poslouchat i bez sluchátek.  

Daňové číslo IRD - aneb co dělat, když není řidičák

Během našeho prvního týdne v Aucklandu jsme si nejdříve museli zařídit věci potřebné k tomu, abychom mohli začít pracovat. Jako první přišlo na řadu IRD, tedy daňové číslo.

K tomu, abychom mohli na Zélandu legálně pracovat a odvádět daně, potřebujeme mít přidělené daňové číslo (IRD number) od místního úřadu Inland Revenue. Podat žádost je pro většinu lidí jednoduché; stačí vyplnit pár řádků v jednoduchém formuláři a ten odevzdat spolu s vytištěným vízem a kopií pasu a dalšího dokladu na jakékoliv poště. Pak už zbývá jen čekat, než bude číslo přiděleno, na což má úřad 10 pracovních dní. Není ani nutné převzít si dopis, ve kterém číslo pošlou, stačí na úřad zavolat a číslo si zapsat. Takže není třeba pobývat na adrese uvedené v žádosti, což je pro většinu cestovatelů velká úleva.

Procházka v Albert Parku mezi návštěvami úřadů

V mém případě to ale tak jednoduché nebylo, protože nemám mezinárodní řidičák. Kromě pasu je na poště při žádosti o IRD číslo nutné předložit ještě nějaký další doklad (tzv. "kategorie B", které jsou na formuláři vyjmenované), přičemž naše občanka se v tomto případě bohužel neuplatní. Problém je v tom, že pracovníci pošty tuto agendu  pro daňový úřad pouze administrují, a mohou přijmout jen ty doklady, které jsou na formuláři zmíněné. Spadá mezi ně výše zmiňovaný mezinárodní řidičák, který předkládá většina cizinců, protože další doklady se týkají vesměs Novozélanďanů nebo studentů místních univerzit.

Četla jsem, že občas stačí na poště narazit na jinou paní za přepážkou, a ta prý přimhouří oči, a naši občanku přijme. V Aucklandu jsem s touto vírou obešla několik pošt, ale neuspěla jsem ani náhodou, vždycky občanku pořádně prohlídli a když zjistili, že to není řidičák, tak jsem měla smůlu.

Pracovníci pošty byli sice nekompromisní, ale vždycky se mi snažili nějak poradit, z čehož mně postupně vyplynula tři různá řešení mojí situace (možná jich bylo ještě víc, ale já zvažovala tato):

1) Najít si práci a požádat zaměstnavatele o dopis, ve kterém by stvrdil, že pro mě má nabídku práce od určitého data. Takový dopis byl mezi uznávanými dokumenty, ale pochybovala jsem, že budou potenciální zaměstnavatelé nadšení z toho mě přijmout, když ještě nemám IRD a navíc by mně museli vystavit nějaké potvrzení.

2)Vyřídit si místní průkazku "18+", která je taky mezi vyjmenovanými doklady. Tady jsem viděla největší problém v tom, že její vyřízení trvá asi tři týdny a navíc se za ni platí poplatek.

3)Zavolat přímo na Inland Revenue úřad, který IRD přiděluje a nějak se s nimi domluvit. Tohle řešení se jevilo nejschůdněji, tak jsem začala volat.

Při prvním zavolání mě překvapilo, že mluvím s automatem, který po mně nechce, abych mačkala čísla, ale mluvila na něj, přičemž pak na mé odpovědi reagoval, což pro mě bylo docela zvláštní. Ale fajn, nakonec jsem se dostala k tomu, že jsem byla přepojena operátorku. Ta mně po probrání mé situace poradila, že si nejdříve mám založit účet v bance a po té zavolat na stejné číslo znova a domluvit si na úřadě osobní schůzku.

Centrum Aucklandu

Po založení účtu, které mimochodem také nebylo úplně bez komplikací, jak se dozvíte v dalším příspěvku, jsem tedy opět volala na známé číslo. Tentokrát ale v podvečer, což byla asi špička, takže jsem na přepojení s operátorem čekala dost dlouho a vzhledem k tomu, že je linka placená, jsem to po necelých 10 minutách raději vzdala. Znovu jsem volala další den dopoledne a po chvilce čekání na přepojení jsem si domluvila schůzku na další den dopoledne. S sebou jsem měla vzít pas, vytištěné vízum a prohlášení banky o tom, že u nich mám založený účet, které paní v bance dala při zakládání účtu automaticky.

Na schůzku jsem se musela dostavit do jiné části Aucklandu (Takapuna), kam by to pěšky bylo daleko a navíc po vytížené silnici, tak jsem poprvé využila místní MHD. To mě docela utvrdilo v tom, že bych tady chtěla pracovat v pěší vzdálenosti od místa bydliště. Je mi jasné, že nemůžu čekat systém MHD ve stylu, jak jsme na to zvyklí v ČR a jsem ráda, že tu alespoň nějaká veřejná doprava funguje, ale čtvrthodina zpoždění by mně asi při ranním spěchu do práce na klidu nepřidala. Dala jsem si naštěstí časovou rezervu, takže jsem schůzku stihla akorát. Paní úřednice se hned na místě ptala, jestli náhodou nejsem Eva a pozvala mě, ať se posadím. Za dvě minuty jsme měly hotovo, a paní mně řekla, ať si zavolám za dva dny, že už tou dobou bude moje číslo připravené. Takže to sice stálo trochu času a námahy, ale nakonec budu mít IRD ještě dříve, než kdybych uspěla s klasickou žádostí na poště - teď už jen zbývá najít si nějakou práci:)

Žádost o víza Working Holiday

Podmínky pro získání Working Holiday víz na Nový Zéland jsme splňovali, takže jsme netrpělivě začali vyhlížet datum 5. března, na kdy bylo vyhlášeno otevření kvóty pro další rok. Po zkušenosti s tím, jak rychle zmizela víza do Kanady, jsme měli jasno, že v případě Nového Zélandu nechceme nic podcenit. Tipy a rady, jak žádost úspěšně vyplnit, se samozřejmě dají vygooglit, nejpřínosnější mně připadal článek od pana Théra.

Nejprve je dobré založit si účet na webu imigračního, kde se žádost podává, aby se s tím pak člověk zbytečně nezdržoval. Když už máme na stránce registraci, je podle mě rozhodně užitečné projít si žádost předem. To je možné tehdy, když zadáte, že pocházíte ze země, pro kterou není počet míst omezený, a žádost je tak otevřená neustále. Namátkou mezi takové státy patří tuším Německo, ale předpokládám, že to bude mnoho dalších zemí západní Evropy. Stačí jen zkoušet, po zadání které státní příslušnosti se formulář otevře.

Žádost se podává v online formě, takže je v prvé řadě potřeba být v okamžiku otevření kvóty u počítače a mít spolehlivé internetové připojení. Je důležité mít připravené potřebné údaje, které se do žádosti vyplňují, a taky platební kartu pro zaplacení poplatku. Karta musí mít samozřejmě aktivované platby přes internet  a limit pro tyto platby nesmí být nastavený níže, než je výše poplatku. Dokud není platba za vízum dokončena, žádost je neplatná a pokud bude člověk řešit nastavení limitů apod. až při vyplňování, může se lehce stát, že se už do kvóty nevejde.

Stejně jako v případě Kanady i víza na Nový Zéland byla v roce 2014 pryč za méně než hodinu. V tomto případě jsme ale žádost začali vyplňovat ihned po spuštění a technika nás naštěstí nezklamala. Bylo to napínavé, ale nakonec jsme se mohli radovat a začít plánovat detaily naší cesty.