Surfování na pláži Muriwai

Dneska jsme si splnili jedno z našich novozélandských přání a vyzkoušeli jsme si poprvé v životě surfování v oceánu. Vydali jsme na slavnou Muriwai Beach, kam nás vzal autem Lukášův kolega z práce Elliot. 

Jdeme na to!

Na místě jsme si vypůjčili prkna a neopreny (25 NZD na dvě hodiny, kluci to měli zadarmo, díky tomu, že pracují v partnerském obchodě se sportovním vybavením) a po pár radách od Elliota jsme šli po horkém černém písku chytat naše první vlny. No, spíš jsme se o to pokoušeli... Ale párkrát jsme se na vlně příjemně svezli a Lukáš dokonce i ve stoje, já jsem zatím zůstávala v kleče nebo dřepu:) 

V surfařské škole/půjčovně jsme se navlíkli do neoprenů a vyfasovali prkna 

Tady už foto 2 hodiny poté - s pár litry slané vody v žaludku;)

Každopádně to byl super zážitek a rozhodně se do budoucna nebráníme tomu, zase si někde zajezdit. Nicméně pro dnešek nám dvě hodiny na prkně bohatě stačily, protože to pro nás bylo docela vyčerpávající, až jsme se cestou zpátky museli odměnit pořádným nanukem!

Pohled na Muriwai Beach z parkoviště

Byli jsme v ZOO!

Po delší době se nám sešlo, že jsme měli všichni tři naráz den volna, tak jsme se společně vydali do ZOO Auckland. Oproti pražské zoologické zahradě je výrazně menší, takže nám půlden bohatě stačil, abychom si ji celou důkladně prohlédli. Ve srovnání se ZOO Praha tu bylo taky o dost méně lidí, takže jsme se ani u nejpopulárnějších zvířat nemuseli mačkat s ostatními návštěvníky, což bylo bezva. Těšili jsem se hlavně na zvířata, která nikde jinde hned tak neuvidíme - ptáka Kiviho a Tasmánského čerta.

Tasmánský čert

U Tasmánských čertů (mimochodem, správně se jim česky říká Ďábel medvědovitý) bylo zrovna na programu povídání jejich ošetřovatelky, takže jsme se o nich aspoň něco dozvěděli. Jsou obvykle aktivní jen v noci, ale přítomnost chovatelky jednoho motivovala k tomu, aby vstal a předstíral, že ji chce kousnout do nohy. Drama se ale nekonalo, asi se nám chtěl jenom ukázat, tak se před námi párkrát prošel a začal se slunit. 

Máme štěstí, jeden čert se nám jde ukázat!

Vycením zuby a budu dělat, jakože ji chci kousnout.

Ještě donedávna byl vývoz zvířat do zahraničí zakázaný, takže se dala na světe spatřit jen v Austrálii (a v Kodani, která je dostala darem, protože tamní princezna pochází s Tasmánie). Od poloviny devadesátých let ale populaci Tasmánských čertů ničí vysoce přenosná rakovina obličeje, tak je snaha chovat některá zvířata i mimo Tasmánii, kde nejsou nemocí ohrožena. Díky tomu jsou od dubna 2014 k vidění také v ZOO Auckland.

Takhle cení zuby!

Přestože je hlavně noční tvor, tak se prý rád sluní.

Kivi

Nemohli jsme si samozřejmě nechat ujít šanci vidět na vlastní oči symbol Nového Zélandu - ptáka Kiviho! Tento nelétavý pták ale patří taky k nočním tvorům a je navíc velmi plachý, takže není vůbec jednoduché ho spatřit, a to prý ani v ZOO. My jsme to štěstí měli, tak jsme ho mohli pozorovat, jak si hledá potravu a doluje ji svým dlouhatánským zobákem. Jako jeden z mála ptáků má velmi dobrý čich, tak chodí a čmuchá larvy jako pes. A ještě jedna zajímavost: samičky obvykle kladou 1-2 vejce, které váží až čtvrtinu toho, co jejich maminka. To je největší poměr velikosti vejce k velikosti těla ze všech známých ptáků!

Kivi má svůj noční pavilon.

Už je tady, zrovna když už jsme to chtěli vzdát a odejít.

Fotilo se samozřejmě bez blesku, tak je všude mázlý, ale viděli jsme ho krásně!

Běží za vyčmuchat další larvy.

Tučňák nejmejší

Jak už název napovídá, jde o nejmenšího tučňáka na světě. My jsme je viděli při krmení, a byli fakt malinkatí! Jakmile se objevila ošetřovatelka s rybičkama, hned na ni začali dotírat - prý je krmí pravidelně, ale vždycky dělají, jak kdyby nedostali najíst nejmíň týden:) V přírodě jsou aktivní v noci, váží něco málo přes kilo a žijí většinou na Novém Zélandu a v Austrálii.

Tučňák nejmenší

Prý vždycky u krmení dělají, jakoby týden nejedli:)

Tuatara

Tuatara, neboli Hatérie novozélanská je opravdový unikát. Připomíná malého dinosaura, ale ve skutečnosti tu byla ještě dávno před nimi. Je jedním ze dvou posledních přežívajících druhů řádu hatérií, což je prastarý řád plazů, který byl nejvíce rozšířen ve druhohorách.  Perličky ze života tuatar: dospělé velikosti dosáhnou až po 20 letech, dožívají se sta i více let, v klidu jim stačí nadechnout se jen jednou za hodinu a mají třetí oko! Podle wikipedie prý dokonce spadají pod živoucí zkameněliny. 

Tuatara, živoucí fosilie. 

Australský koutek

Jeden výběh byl věnován zvířatům žijícím v Austrálii. Ochotně se nám předváděl pták Emu, ale teda klokanům se moc nechtělo, tak jsme je viděli jen v různě rozvalených pózách. 

Emu Australský

Klokaní siesta

Ti ostatní

V ZOO Auckland bylo samozřejmě ještě plno dalších zvířat, ale o těch už jen obrazem:

Panda červená

Aligátor americký

Slon indický

Lachtaní rodina

Kakariki jednobarevný žije jen na Novém Zélandu

Orangutan

Africká savana

Africká savana

Africká savana

Africká savana

Surikaty nikdy nezklamou!

Maorská kultura

Pro odvážné děti: strč tam ruku a poznej zvířátko:)

Na kole k Orakei Basin a Kepa Bush Reserve

Dneska se nám poštěstilo a vyšlo nám na náš den volna pěkné počasí, tak jsme trochu projeli na kole. 

Posezení u cyklostezky podél Tamaki Drive

Nejprve jsme jeli do čtvrti Parnell, kde jsme si vyzvedli nový foťák, takže už se těšíme, že snad budeme mít o něco méně rozmazané fotky:) Z Parnellu jsme sjeli dolů k přístavu a pokračovali po cyklostezce kolem vody podél Tamaki Drive. Dojeli jsme po ní do Okahu Bay, kde jsme odbočili a od pláže pokračovali přes kopec směrem k vlakové stanici Orakei. 

Okahu Bay

Z cest vlakem jsme si pamatovali pěkný výhled z okna na břeh Orakei Basin, tak jsme se ho vydali trochu prozkoumat. Dojeli jsme k přírodní rezervaci Kepa Bush, kde jsme nechali kola a prošli si kousek pěšky. Pořád mě nepřestává udivovat, že si tu člověk v parcích i prakticky v centru Aucklandu připadá jako v pralese. Všude okolo obří kapradiny, palmy a já nevím jaké ještě exotické stromy, a do toho všudypřítomný zpěv/řev ptáků. 

Kepa Bush Reserve

Kepa Bush Reserve, vyhlídka na zátoku Orakei

Sedli jsme zase na kola a vrátili se k zastávce vlaku Orakei, odkud jsme pokračovali po dřevěné stezce/lávce směrem k zastávce Meadowbank. Dřevěné chodníky nad vodní hladinou (nebo jak to nazvat?) jsou v Aucklandu na mnoha místech a poskytují krásné stezky k procházkám, projížďkám nebo výběhům. Na trase jsou cedule informující o směru a vzdálenostech a povrch je často opatřen jemným pletivem, aby to ani za mokra neklouzalo. Naše trasa vedla hlavně kolem zmiňovaného Orakei Basin, kde jsme viděli mangrovníky a, jak už to tak na Zélandu bývá, opravdu hodně vodního ptactva. Tento úsek není učený primárně cyklistům, tak jsme museli kola občas nosit do schodů, ale nebylo to nic hrozného.

Stezka od stanice Orakei

Orakei Basin a všudypřítomné vodní ptactvo

Orakei Basin - ideální místo na vycházku, nemyslíte?

Zpět do domů jsme odtud jeli po Shore Road zase přes Parnell, takže jsme si ještě pěkně šlápli, teda aspoň na naše poměry:) Celkem jsme ujeli 20 km s převýšením asi 350 m, což naše netrénované nohy docela pocítily. 

Mount Victoria a Takapuna Beach

Minulou sobotu jsme se rozhodli, že musíme i přes nestálé počasí podniknout aspoň malý výlet do okolí. Volba nakonec padla na severní část Aucklandu, ze které jsme si chtěli užít výhled na panorama města z druhé strany, než jsme jej viděli z Mount Eden.

Devonport

Sešli jsme pěšky dolů do přístaviště, odkud jsme vyrazili trajektem do Devonportu. Spoje na této trase jsou časté a jedna jízda stojí 6, s HOP card 4,20 NZD. Větrné počasí jsme si užili horní části trajektu, přičemž většina místních, pro které je tato cesta každodenní rutinou, dala pochopitelně přednost kryté části lodi.

Pohled z trajektu

V Devonportu jsme se chvíli poflakovali u pláže a pak jsme se vydali nahoru na Mount Victoria, která se v maorštině jmenuje Takarunga. Tak jako na mnoha dalších vulkánech v Aucklandu, i tady měly kdysi maorské kmeny svá sídliště, kterým se říká pā. Z vrcholku je krásný panoramatický výhled do okolí, třeba na přístav Waitemata nebo záliv Hauraki.

Cesta na vrchol Mount Victoria

Na vrcholu Mount Victoria

Pohled na město z Mount Victoria

Z Mount Victoria jsme šli do Takapuny, kde je vyhlášená pláž. Měli jsme zrovna štěstí na pěkné počasí, takže jsem si ji krásně užili, byla to pohoda. Už se těšíme na léto!

Pláž Takapuna

Takapuna je plná mušlí!

Pláž Takapuna

Z pláže je pěkně vidět nedaleký ostrov Rangitoto, kam se chcem v budoucnu také vypravit. Zpět do centra jsme z Takapuny jeli autobusem za 4 NZD, cesta trvala necelou půlhodinu.

Mount Eden

Po deštivých a chladných dnech po našem příletu se nakonec v Aucklandu udělalo opravdu pěkně, tak jsme se vydali na vycházku na Mount Eden. Je to klasika, kterou si odpustí málokterý návštěvník Aucklandu, protože je odsud skvělý výhled na celé město. Na procházky sem rádi chodí také místní, takže jsme tu o slunné neděli rozhodně nebyli sami. Počasí ale bylo opravdu ideální, všude bylo krásně vidět, takže jsme nelitovali, i když bychom se rádi vrátili ještě někdy ve všední den, kdy tu asi nebude tak plno. Místo je jenom 4 kilometry od centra, takže není problém se sem zase brzo podívat.

Všichni tři na Maungawhau 

Maungawhau

Auckland je postaven na asi 50 sopkách a tohle je jedna z neznámějších. Vrchol se jmenuje Maungawhau a je to nejvyšší místo v Aucklandu (196 m. n. m.), když nepočítáme výškové budovy. Dřív bylo místo osídlené různými maorskými kmeny, které tu měly svá sídliště, kterým se říká pā. To poslední prý bylo opuštěno kolem roku 1700 n. l. po konfliktu mezi kmeny Waiohua a Hauraki. V terénu jsou pořád patrné terasy a zásobní jámy, které si zde dřívější obyvatelé vybudovali, hezky je to vidět na leteckých snímcích, třeba tady.

Za námi je vidět centrum Aucklandu

Te Ipu Kai a Mataaho

Kromě výhledu na město se nám líbil hlavně pohled do 50 metrů hlubokého kráteru, takže ho máme asi na milionu fotek;) Jmenuje se Te Ipu Kai a Mataaho (Mísa Mataahoa, boha věcí skrytých v zemi) a vstup do něj je zakázaný, protože je posvátný.

Lukáš s kráterem

Stadion Eden Park

Cestou od sopky jsme se stavili u slavného stadionu Eden Park, který se během zimy využívá primárně pro rugby a v létě pro kriket, ale účinkovali zde například i ruští gymnasté nebo tu s lidmi promlouval Dalajláma. Je to jediný stadion na světě, který dvakrát hostil finále mistrovství světa v rugby - poprvé v roce 1987 a naposledy roku 2011. Mimochodem, v obou případech šampionát vyhrál Nový Zéland, takže se asi ve městě docela slavilo.

Eden Park

Přestavba z roku 2010 navýšila kapacitu stadionu na 50 tisíc diváků a dalších 10 tisíc dočasných míst bylo přidáno pro účely světového šampionátu v rugby. To dělá z Eden Parku největší sportovní arénu na Novém Zélandu, i když musím říct, že nám se z venčí zas tak velký nezdál, asi je to působivější zevnitř.

Eden Park