Zobrazují se příspěvky se štítkempráce. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempráce. Zobrazit všechny příspěvky

středa 23. března 2016

Zima ve Whistleru

Jak už jsme naznačili v minulém příspěvku, po dvou měsících ve Vancouveru jsme se rozhodli, že si chceme užít zimu na sjezdovce a odstěhovali jsme se do Whistleru. Od února tak bydlíme v tomto lyžařském středisku a volné dny trávíme na kopci.
Přesunu z Vancouveru do hor nelitujeme
Strávit naši kanadskou zimu na horách nás lákalo už dřív, ale vzhledem k tomu, že jsme přiletěli až koncem listopadu, tak už jsme s tím nepočítali. Střediska nabírají nové lidi v říjnu a od listopadu už se pomalu začíná pracovat, tak jsme předpokládali, že máme smůlu. Whistler Blackcomb ale otevřel na prosinec a leden prodejnu přímo ve Vancouveru, kde pracoval Lukáš. Asi udělal dobrý dojem, protože mu šéf nabídl pokračování v podobném obchodě ve Whistleru a navíc domluvil práci v jiné prodejně i pro mě. Vzhledem k tomu, že k zaměstnaneckým benefitům patří sezónní skipas a levné ubytování, tak jsme se dlouho nerozmýšleli a vyrazili za sněhem. Předem nám bylo jasné, že nás tu čeká o dost méně komfortní bydlení a hůře placená práce, ale hory nám za to stojí!
Bílá zima
Já pracuju v obchodě u horní stanice lanovky, takže do práce jezdím stylově gondolou a z práce občas na lyžích. Většinou máme docela frmol, nestačím se divit, kolik lidí se rozhodne nakupovat na vrcholu hory. Lukáš pracuje dole ve vesnici, ale o cestu do práce lanovkou nepřichází, protože kabinkou jezdíme i k naší ubytovně, která je na kopci. 

Jedna z mých cest do práce
Před horskou chatou, kde pracuju
Možnost využít ubytování pro zaměstnance je velká výhoda, protože bydlení je ve Whistleru, obzvlášť v zimě, hodně drahé a navíc se těžko shání. Ve Vancouveru bylo možné sehnat pokoj pro pár za 600 CAD měsíčně, ale ve Whistleru ceny začínají minimálně na dvojnásobku a třeba naši známí v páru platí za pokoj 1500 CAD. Naproti tomu v zaměstnanecké ubytovně platíme 360 CAD na osobu měsíčně. Navíc s tím, že bydlíme hned u sjezdovky a lyžáky si nazouváme na pokoji. Bydlí se v buňkách kde jsou dvě ložnice pro dva (patrová postel) a společná koupelna, obývák a kuchyňský kout. 
Tolik k výhodám našeho bydlení pro zaměstnance, ale musíme taky hned dodat, že je to zároveň jedna z věcí, která nás tady nejvíce štve. Hlavní problém je v tom, že když jsme přijeli, tak nebyly volné dvě postele v jednom pokoji, takže nás ubytovali každého jinde. Hned jsme se zapsali na čekací listinu pro páry, které touží po společném pokoji, ale už je to víc jak měsíc a stále čekáme. Po letech společného bydlení si tak smskujeme, abychom se domluvili na večeři nebo návštěvě a dáváme si rande po práci. To zní možná až skoro romanticky, ale věřte, že je to spíš otrava. Nemluvě o tom, že tak každý sdílíme malý pokoj s člověkem, kterého jsme dřív nikdy neviděli. Já mám štěstí na milou, upovídanou, ale hlavně velice ohleduplnou Němku, která se ráno raději obléká v obýváku, aby mě nevzbudila. Lukášův spolubydlící sice občas prokazuje známky snahy, ale rozhodně si takové starosti o spánek spolunocležníka nedělá. Kromě člověka, se kterým sdílíte pidipokoj, je pak taky nutno nějak kohabitovat s obyvateli druhé ložnice, což může být docela výzva. Třecí plochy si asi umíte představit - hluk pozdě v noci, úklid, vynášení odpadků...klasika.
Když už ne na stejném pokoji, tak aspoň v jedné budově - naše je ta vpravo
Nicméně do Whistleru jsme se stěhovali hlavně kvůli horám a ježdění a to opravdu stojí za to! Díky zmiňovanému skipasu a bydlení u sjezdovky si lyžování o volných dnech užíváme plnými doušky (Lukáš má navíc některé dny odpolední směny a může trávit na svahu až čtyři dny týdně). Whistler Blackcomb nabízí neskutečně široký výběr možností, kde si zajezdit - sjezdovka, prašan, boule, lesík, park... Jedná se o dvě hory (Whistler a Blackcomb), které spojuje obří lanovka Peak2Peak a celkem je na nich skoro 70 různých vleků. Momentálně jsme tu měsíc a půl a stále objevujeme nová místa, rozhodně se nenudíme. A když nám na dny volna vyjde pěkné počasí, tak nevíme, kam jet dřív!

Přes zmíněné nepříjemnosti s bydlením a nízkou mzdu tak rozhodně nelitujeme, že jsme opustili upršený zimní Vancouver a vydali se do Whistleru. Pro někoho, kdo má rád hory a lyžování je to asi jasná volba, mrkněte na fotky a posuďte sami;)
Lanovka Peak2Peak spojující hory Whistler a Blackcomb
Lyžování je tu super, když vyjde počasí, tak dokonalost sama!
Tady nám napadl čerstvý prašan
Sjezdovek je tu tolik, že není vzácností, aby ji měl člověk sám pro sebe
A když se omrzí sjezdovky, jede se do lesa
Poslední větší sněhová nadílka
Oblíbená sjezdovka na Blackcomb
Tohle místo se jmenuje 7th Heaven
Ledovec Blackcomb
Cestou z ledovce
Jako v pohádce!
A není to jen o lyžování - takové mám výhledy, když jsi jdu v údolí zaběhat

úterý 13. ledna 2015

Práce v obchodě Icebreaker

Pomalu to v Aucklandu balíme, takže opouštíme i naše zaměstnání. Já jsem tu nejdříve krátce pracovala pro UNICEF a pak už celou dobu v obchodě s merino oblečením Icebreaker. Celkem jsem tak v prodejně na Queen Street strávila přesně tři měsíce. 

V samém centru města na Queen Street

Všude novozélandské merino
Mým úkolem byla klasická práce prodavačky; ráno jsem otevřela obchod, radila zákazníkům, doplňovala zboží a večer spočítala peníze a zavřela obchod. Pracovali jsme vždy ve 2 - 4 lidech a náš úzký kolektiv vypadal takto: manažer Ollie (kiwák s holandskou mámou), Louise (pochází z Thajska, ale už 10 let žije na Zélandu), Tom (kiwák s německými předky), Alana (taky místní s rodinou pocházející z Irska) a já. Abyste si to mohli lépe představit, tak mrkněte na fotky z naší vánoční párty v japonské restauraci:)
S Louise a Alanou

Tom a Ollie
Naším přáním pro první měsíce v Aucklandu bylo zlepšit si angličtinu a vydělat si peníze na cestování, na což byla práce v obchodě ideální. Byl to stálý příjem a mluvila jsem od rána do večera. Byla jsem přijata s tím, že tu budu na částečný úvazek a tak jsem měla napřed obavy, jak se mi bude hledat další částečný úvazek, který by tuto práci vhodně časově doplnil. Nakonec to ale nebylo vůbec potřeba, protože jsem nejdříve pořád za někoho zaskakovala a později mi manažer vyhověl a dával mi více hodin. Takže když jsem to teď spočítala, vyšlo mi, že jsem průměrně pracovala asi 43 hodin týdně, což bylo tak akorát abych něco našetřili a občas jsme vyrazili na výlet. 

S nejmilejší kolegyní Louise
Jak už jsem zmiňovala v příspěvku o hledání práce, oblečení Icebreaker jsem měla v oblibě už před odjezdem na Zéland, takže třešničkou na dortu byly zaměstnanecké benefity, díky kterým jsem řádně obohatila svůj cestovatelský šatník:)



pátek 14. listopadu 2014

Práce pro UNICEF

První práce, kterou jsem měla na Zélandu, byl fundraising pro UNICEF. Jednalo se o to stejné, co jsem kdysi dělala v Brně a Praze v Amnesty International - tedy oslovování lidí na ulici s účelem získat nové podporovatele.

Nabídku práce jsem našla na inzertním webu Trade Me, přes který jsem 4. 9. poslala svůj životopis a motivační dopis. Lákala mě možnost nahlédnout do místního neziskového sektoru, protože je to oblast, kde jsem se pracovně pohybovala i v Čechách. Za pár dní mně zavolali a pozvali mě na pohovor a 12. 9. už jsem absolvovala úvodní školení. Na školení jsme byli čtyři - mladá Kiwačka Amy, Ir okolo třicítky a student původem z Indie (u posledních dvou si nepamatuju jména, protože v práci moc dlouho nevydrželi). Obavy, jestli bude moje angličtina na práci stačit, jenom posílilo to, že jsem svým kolegům na školení s jejich silnými přízvuky ne vždycky úplně rozuměla. Školitel Stevie byl Angličan, takže aspoň v jeho případě jsem takový problém s porozuměním neměla, což mě trochu uklidnilo.

Povinná pracovní výbava - identifikační kartička a tričko s logem
Po víkendu mně pak čekal první pracovní den, který tak přišel cca dva týdny po našem příletu na Zéland. Ráno jsme se vždycky sešli v 8h v kanceláři v centru Aucklandu, kde jsme měli hodinový trénink, který se buď týkal práce UNICEFu nebo nácviků dovedností "do terénu". Pak jsme se v týmech cca po třech vydali na různé lokace ve městě, kde jsme se od 9 do 17h snažili získat co nejvíce lidí, kteří by se stali pravidelnými podporovateli této organizace. 

Stejně jako v Praze, tak ani v Aucklandu nebylo hledání nových dárců zrovna jednoduchý úkol. Nejen, že je třeba na místě člověka přesvědčit o tom, aby začal přispívat, ale je taky nutné získat od něj bankovní údaje, na základě kterých si UNICEF začne každý měsíc strhávat smluvenou částku.  Pracovali jsme venku, takže jsme kromě častého odmítání od lidí museli bojovat také s ne vždy úplně pěkným počasím. Září je na Zélandu teprve začátek jara a v Aucklandu byl letos tento měsíc pořádně větrný a deštivý, takže jsem často chodila domů pořádně zmrzlá. Hlavně první týden pro měl hodně náročný psychicky i fyzicky, tak jsem vždycky večer jenom dala horkou sprchu a padla do postele. S přibývajícími zkušenostmi a tréninkem se to samozřejmě zlepšovalo, ale i tak musím říct, že to byly tvrdě vydřené peníze. Nepatřila k těm nejvýkonnějším fundraiserům, ale přesto se mi pár nových podporovatelů UNICEFu podařilo získat, z čehož jsem měla opravdu velkou radost. V porovnání s ČR mě překvapilo, že zde na této pozici lidé pracují na celý úvazek a někteří i po dobu několika let. Měla jsem pár kolegů, co tuto práci dělali více než rok a pořád dosahovali výborných výsledků, za což jim patří můj velký obdiv, já jsem vydržela čtyři týdny. 

O tři velikosti vetší pracovní bunda sice nebyla úplně slušivá, ale v proměnlivém jarním počasí se hodila. Čelenku jsem musela nosit když svítilo, jinak se mi kvůli místnímu silnému slunečnímu záření spálila hlava a měla jsem rudou pěšinku;)

Kromě nahlédnutí do fungování místní neziskovky pro mě bylo největším přínosem to, že jsem měla možnost potkat spoustu zajímavých lidí. Moji kolegové pocházeli z Anglie, USA, Indie, Švédska, Číny,  Nového Zélandu nebo třeba Irska. Díky tomu vím, proč Sikhové nosí stříbrný náramek a co mají pod turbanem nebo jak se žije v Oklahomě. Užívala jsem si taky příležitost dát se na ulici do řeči s kýmkoliv, kdo mě zaujal. Mohla jsem si tak popovídat s umělcem z Šalamounových ostrovů, zahradníkem z Nigérie, novozélandským spisovatelem, který obdivuje Havla, Maorkou s tradičním tetováním, nebo třeba slovenským dědou, který se sem přistěhoval na stará kolena za svými dětmi. 

pátek 17. října 2014

Hledání práce v Aucklandu

Po získání IRD a novozélandského telefonního čísla, které je nezbytné mít hned od začátku, jsme začali hledat práci. Neměli jsme úplně vyhraněnou představu o tom, jaký druh práce si chceme v Aucklandu najít, ale jedna priorita byla jasná - abychom při ní mluvili anglicky a pokud možno s rodilými mluvčími.

Staff Wanted - přesně po takovýchto inzerátech jsme pátrali
Nejdřív jsme se soustředili na hledání pracovních nabídek na internetu, takže jsme pravidelně pročítali inzeráty na webech jako je Trade Me, Backpacker BoardGumtree, SEEK nebo třeba Indeed. Nejvíce inzerátů se objevuje asi na Trade Me, ale záleží samozřejmě na tom, v jakém oboru chce člověk pracovat. Podle toho se taky lišily naše strategie. 

Práce v pohostinství 

Pracovní nabídky v oblasti pohostinství se objevují na výše zmíněných webech, ale běžně poptávku po personálu naleznete vyvěšenou i přímo na oknech kaváren či restaurací. Vytvořila jsem si verzi životopisu, kde jsem zdůraznila moje zkušenosti v této oblasti, a začala rozesílat.

Po pár dnech se mi ozvali z restaurace, kam jsem zasílala životopis, a pozvali mě na pohovor. Ten trval jen pár minut, během kterých se mě manažer zeptal na několik otázek ohledně mých časových možností, víza a domluvil se se mnou na trial, tedy na zkoušku. Přišla jsem ve čtvrtek večer a po krátkém vysvětlení nejnutnějších věcí jsem začala pracovat na pozici tzv. "runnera", takže jsem hlavně roznášela objednávky a sbírala nádobí. Po třech hodinách jsem měla hotovo a manažer mně řekl, že byl s mým výkonem spokojený, a že v restauraci mohu začít pracovat. Cítila jsem se tam dobře, tak jsem na nabídku kývla. Měla jsem tou dobou ještě jinou práci, takže jsem nemohla nastoupit hned druhý den, jak manažer navrhoval, takže jsme se domluvili  na neděli. S tím, že chtěl, abych pak byla od příštího týdne plně k dispozici.

V neděli jsem přišla v nově nakoupeném oblečení (potřebovala jsem vše černé), dostala dobrou večeři a začala moje první směna. Pracovala jsem opět jako runner a postupně mě zaškolovali, abych mohla brzy začít přijímat objednávky jako ostatní číšníci. Další den jsme se měla odpoledne zastavit, abych se šéfem vyřešila smlouvu a výplatu za první směnu. K mému překvapení se mi vedoucí restaurace (někdo jiný než ten, kdo mě přijímal) začal omlouvat a lámanou angličtinou vysvětlovat, že mají více uchazečů, a že se budou teprve rozhodovat. Nepřímo řekl, že to vypadá, že dají asi přednost někomu s více zkušenostmi. Vypsal mně šek za první odpracovanou směnu a řekl, že se mi manažer, který mě přijímal, ještě ozve.  Do teď se mi samozřejmě neozvali, ale nemůžu říct, že by mě to mrzelo, přece jen bych raději pracovala někde, kde je vedení spolehlivější.

Práci v pohostinství jsem ani po této zkušenosti úplně nevzdala, aspoň budu příště vědět, že nic není jisté předem. Nicméně při dalším hledání se budu asi více zaměřovat na menší kavárny, kde není třeba nosit moc talířů s jídlem najednou, to opravdu není moje silná stránka :)

V Aucklandu je spousta restaurací, barů a kaváren, které průběžně nabírají personál. Pokud se člověk domluví anglicky a ideálně má nějaké zkušenosti z pohostinství, není problém si práci najít. Z našich zkušeností se zdá, že zásadní je trial (krátká zkouška), na jejímž základě se zaměstnavatel rozhoduje. Ve většině podniků je vyžadováno černé oblečení, které není problém ve městě pořídit.

Nabídky práce na Trade Me - tuhle stránku jsme už měli otevřenou snad stokrát

Práce v obchodě 

Ještě více než představa práce v restauraci se nám zamlouvalo prodávat v nějakém obchodě. Opět platilo, že jsme některé inzeráty našli na pracovních portálech a něco vylepené přímo na prodejně, ale mnohem lepší se v tomto případě ukázalo hledat přímo na webových stránkách jednotlivých obchodů. 

Lukáš takto našel nabídku práce v obchodě se sportovním vybavením, kolem kterého jsme se jednou vraceli domů. Vyplnil online formulář a poslal CV a motivační dopis, kde zdůraznil své zkušenosti se sportem a outdoorem. Po pár dnech ho pozvali na pohovor, kde ho dva lidé z managementu hodinu zpovídali. Následoval klasický trial, tedy krátká zkouška na prodejně, kde měl ukázat, jak si rozumí se zákazníky. Během pár hodin si popovídal třeba se starším maďarským cyklistou nebo nadšenou turistkou a dostal od manažera úkol popsat výhody jednoho batohu. Po pár dnech se pak dozvěděl, že ho berou a nastoupil na plný úvazek.

Já jsem se opičila a taky jsem zatoužila po místu prodavačky v obchodě s outdoorovým vybavením. Kromě hledání volných míst na netu jsem se rozhodla vytipované prodejny navštívit osobně a nechat tam svůj životopis. Začala jsem v nejbližším okolí a vybírala jsem si outdoorové nebo sportovní obchody. Většinou to proběhlo tak, že mi řekli, že momentálně nenabírají, ale že si nechají moje CV a případně se mi ozvou, až něco bude. Bylo mi jasné, že tohle je celkem beznadějné a navíc jsem práci chtěla nejlépe hned. 

Až ke konci mé obchůzky po centru jsem se dostala k obchodu značky Icebreaker, kterou mám tak ráda, že jsem tam životopis zanesla hned v prvních dnech po příletu, tedy asi před měsícem. Tehdy ale nebyl na místě vedoucí, tak mně prodavač klasicky slíbil, že mu to předá, ale nikdo se mi pak už neozval. Tentokrát jsem mluvila přímo s manažerem, který rychle mrknul na moje CV a zeptal se, co mě přivádí zrovna do Icebreakeru. Když jsem mu řekla, že mám značku moc ráda a ukázala jejich tričko, co jsem měla zrovna na sobě, tak mě rovnou pozval na krátký pohovor, na který jsme odskočili do blízké kavárny. Hodně mi pomohlo, že jsem dříve v Praze brigádničila v outdoorovém obchodě a v Aucklandu pracovala v předchozích týdnech jako fundraiser pro UNICEF. Domluvili jsme se, že se další den zastavím v obchodě na zkoušku. Dorazila jsem ve smluvený čas, ale v prodejně zrovna nebyli žádní zákazníci, tak jsem nejdříve hrála já zákaznici a pak jsem jako prodavačka měla obsluhovat vedoucího. Vše proběhlo v příjemném duchu a nakonec jsme se rozloučili s tím, že by mi nabídli částečný úvazek, ale musí to ještě potvrdit s vedením. Nechtěla jsem se předčasně radovat, tak jsem netrpělivě čekala na telefonát, který přišel ještě to odpoledne a potvrdil, že mohu příští týden nastoupit. 

Stejně jako u práce v pohostinství je dobré nespoléhat jen na inzeráty zveřejněné na internetu, ale také osobně roznášet životopisy. Jsou tu na to zvyklí a nikdo na vás nebudou koukat divně. Práce v obchodě vyžaduje pokročilou znalost angličtiny (zvlášť při komunikaci se zákazníky nebo kolegy se silným místním přízvukem) a může tak být ze začátku v tomto ohledu trošku stresující. Zároveň si ale myslíme, že je to výborná cesta, jak své jazykové dovednosti posunout. Tak uvidíme, co budeme říkat po pár měsících;)

Kancelářská práce

Oncek od začátku věděl, že chce pracovat v administrativě, tak vyhledával pracovní agentury, které tento druh práce zprostředkovávají. Našel si jich několik v centru a do jedné z nich se registroval. Po vstupním pohovoru s personalistkou, ke které byl přidělen, ho čekaly testy na počítači. Ty měly prokázat, jak si rozumí s Excelem, Wordem nebo třeba jak rychle píše na počítači. Tyto testy se dělají online z domova, takže prvním z nich Oncek prošel ještě na hostelu, kde si musel najít klidný koutek ve společenské místnosti. Po úspěšném absolvování testů i pohovoru bylo nutné dodat reference z předchozího zaměstnání. To se překvapivě ukázalo jako zádrhel, protože Oncek pracoval v americké firmě, která má dost striktní pravidla ohledně sdílení informací. Což v praxi znamenalo, že byl velký problém vytáhnout z nich reference. Nakonec potřebné reference sehnal, ale celkově se tak všechno hodně protáhlo. Asi po měsíci nakonec nastoupil do firmy, kde zadává data do počítače. Práci má prozatím slíbenou jen na měsíc, ale za to je dobře placená. 

Pro získání práce v administrativě je potřeba prokázat relevantní pracovní zkušenosti a doložit reference, které si důkladně prověřují. Podobně jako v ČR je o pozice v administrativě relativně velký zájem, ale když má člověk odpovídající zkušenosti (ideálně z mezinárodní firmy) a dobrou angličtinu, je určitě možné práci sehnat.