Zobrazují se příspěvky se štítkemfinance. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfinance. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 25. ledna 2016

První týdny v Kanadě: bydlení, práce i NHL a lyžovačka

Mezi doplňováním článků o našem cestování na podzim minulého roku už je taky na čase zmínit, že se momentálně nacházíme v kanadském Vancouveru. Cestování po světě se nám zalíbilo, podařilo se nám získat víza, tak jsme se rozhodli nadělit si ještě jeden rok života v zahraničí. Nejvíc nás do Kanady táhla divoká příroda, proto padla volba na Britskou Kolumbii, kterou si chceme v létě pořádně procestovat. Stejně jako na Nový Zéland jsme i do Kanady vyrazili na roční pracovní víza Working Holiday, díky kterým si tu můžeme na cestování něco vydělat. Náš plán je přes zimu pracovat a koncem jara začít cestovat. A tak nás po příletu čekala již dobře známá procedura hledání ubytování, práce a vyřizování dalších formalit.
První dny ve Vancouveru, foto z Burrrard Bridge

Zařízení SIN, banky a zprovoznění mobilu

Hledání práce nutně předcházelo vyřízení čísla SIN (Social Insurance Number), které je potřeba, aby člověk mohl v Kanadě legálně pracovat. Na úřadě Service Canada nám číslo vydali během pár minut, stačilo jen předložit víza a pas, oproti obdobnému číslu na Zélandu opravdu rychlovka.
Trochu zákeřnější se ukázalo zprovoznění simky v mobilu, protože v mém historickém přístroji místní karty nefungují. Používají tu totiž jinou frekvenci než Evropě, ale stejně jsem plánovala pořídit si zde nový telefon, tak se to aspoň urychlilo. Stejně tak výběr operátora nebyl úplně jednoduchý, protože některé výhodné tarify jsou dostupné jen s kanadskou kreditní kartou. K tomu se operátoři velmi liší pokrytím a dokonce i tím, jaké používají frekvence - jeden z těch, co jsme zvažovali, na Lukášově telefonu vůbec nefungoval. Nakonec jsme se rozhodli pro lokálního operátora Mobilicity, který měl docela výhodnou předvánoční akci, takže platíme 25 CAD měsíčně za neomezené SMS a volání (také samotná simka, přijímání hovorů a další zdánlivé samozřejmosti jsou v tomto případě zdarma, což zde není samozřejmostí).
Založení bankovního účtu by samo o sobě nebyl problém, ale najít banku bez poplatků už tak lehké nebylo. A to jsme si mysleli, že vybírání  poplatků za vedení účtu je specialita českých bank. Nakonec jsme si založili účet u Skotiabank, ale příliš už jsme se v nabídkách konkurence nepitvali, protože nás dost vyčerpalo hledání výhodného mobilního operátora. 
Javorové listy v centru Vancouveru

Hledání bydlení  

Vybaveni funkčním kanadským číslem jsme se mohli konečně naplno pustit do hledání bydlení, protože nocování na hostelu se dlouhodoběji dost prodraží. Hledali jsme i ve facebookových skupinách, ale  především na dvou inzertních webech: Craiglist a taky Kijiji. Měli jsme štěstí, že jsme přijeli koncem měsíce, protože je tu často zvykem pronajímat pokoje od 1. v měsíci. Konec listopadu taky asi není doba, kdyby se do města hrnulo nejvíce lidí nebo přijížděli studenti, takže jsme měli z čeho vybírat. Během pár dnů jsme absolvovali hned několik prohlídek a někdy jsme se nestačili divit, jaká hrůza se ze slibně vypadajícího inzerátu vyklubala. Nehledali jsme žádný luxus, ale přece jen po zimě, kterou jsme v novozélandském Queenstownu strávili ve všelijakém domě, jsme chtěli trochu příjemnější prostředí. Dalším požadavkem byla dobrá dostupnost veřejnou dopravou, protože auto v prvních měsících kupovat nechceme. Nakonec se zadařilo a našli jsme prostorný pokoj v pěkném domě, který sdílíme s milými spolubydlícími. V okolí máme několik autobusových zastávek, na metro Skytrain je to pěšky slabou čtvrthodinku. Jako pár platíme 780 CAD měsíčně, což nebyla nejlevnější varianta, ale za ten komfort co tu máme, to rozhodně stojí. Nastěhovali jsme se přesně týden po příletu. 
Náš pokoj
                              
                                     Obří lustr v hale

Skvěle vybavená kuchyň
Náš dům

Vánoční snídaně se spolubydlícíma z Austrálie, Chile, Koreje a Kanady

Hledání práce

Shánět práci jsme pořádně začali až když jsme měli vyřešené bydlení. Jednak na to pro samé prohlídky nejprve ani nebyl čas, a taky jsme si chtěli vybírat podle lokality, abychom nedojížděli přes celé město. I v tomto případě jsme vsadili na osvědčené weby Craiglist a Kijiji, ale vyhledávali jsme i cíleně stránky firem, kde nás lákalo pracovat. Vzhledem k tomu, že jsme na Novém Zélandu oba pracovali jako prodavači ve sportovním obchodě, tak jsme se na tyto pozice zaměřili i tady. Svoje životopisy jsme tomu pochopitelně přizpůsobili, takže já jsem vymazala pracovní zkušenosti z českých neziskovek a pěkně rozepsala svoji kariéru prodavačky na Zélandu. 
Můj oběd v práci tu často vypadá stejně jako v Aucklandu, mají tu taky levné sushi, hurá!
Podle všeho to zaujalo, protože jsem za dva dny šla na pohovor a za necelý týden od zahájení hledání práce nastoupila. Aby to ale nevypadalo tak hladce, tak mému úspěšnému pohovoru do sportovního obchodu předcházelo menší fiasko, když jsem se ucházela o práci v restauraci. Požadavky v inzerátu jsem bohatě splňovala a pozvali mě hned na pohovor, tak jsem se už viděla jak budu roznášet asijské pokrmy. Na místě ale pohovor vedl evidentně někdo jiný, než autor inzerátu, protože ten jaksi zapomněl podotknout, že bez znalosti čínštiny se nedorozumím s nikým v kuchyni. Nicméně díky nepřijetí do restaurace teď dělám v obchodě s oblečením na jógu, kam to mám deset minut pěšky a ještě relativně dobře platí. Lukáš si našel práci podobně rychle, pracuje v obchodě, kde prodává lyže a další vybavení na hory. Hlavní kouzlo jeho zaměstnání spočívá v tom, že tento obchod je sice ve Vancouveru, ale patří pod Whistler Blackcomb, kam dostal Lukáš jako zaměstnanec sezónní skipas a půjčení lyžařského vybavení pro sebe i pro mne zdarma.
Já v práci prodávám elasťáky, tak mám aspoň v čem chodit běhat;)

Poprvé na NHL

Kromě chození do práce jsem zatím stihli jít do kina na Star Wars, do hospody na kvíz, a nedávno jsme poprvé viděli naživo zápas NHL. Do Vancouveru zrovna přijela Florida s rozjetým Jardou Jágrem, tak jsme si to nemohli nechat ujít;) Jarda je tu hvězda, bavili se o něm i lidi ve frontě na párky. Na stadionu jsme potkali taky jeho slavný fanklub - chlapi nosí paruku v sestřihu z dob největší Jardovy slávy a různé dresy, které za svoji dlouhou kariéru oblékal, jeden měl dokonce i kladenský! 
Fanklub Jardy Jágra, jsou to fakt šoumeni
Go, Canucks, go!
Čekáme na úvodní buly
Byli tam - Jágr i Vrbata
Kolik na napočítáte českých vlajek? Je vidět, že Jarda  táhne

Ježdění ve Whistleru

Jednu neděli jsme se s našima spolubydlícíma, Kelsey a Richardem z Austrálie, vypravili do lyžařského střediska Whistler. Z Vancouveru je to sem dvě hodiny jízdy autem, takže abychom tu byli včas a vyhnuli se zácpě, vyráželi jsme už v šest ráno. Měli jsme štěstí na krásné počasí - celý den nám svítilo a přitom byl i dobrý sníh. Sjezdovek je tu opravdu hodně, ani náhodou se nám nepovedlo projet je za jeden den  všechny. Zkrátka pro lyžaře a snowboardisty opravdu ráj! Moc se nám tu líbilo, takže jakmile se naskytly vhodné okolnosti, rozhodli jsme se, že se do Whistleru přestěhujeme. Ale o tom už zase v příštím příspěvku.
Inukshuk na hoře Whistler
Počasí nám vyšlo dokonale
Nevěděli jsme, kde se dřív vyfotit
Vzpomínáte na ZOH v roce 2010?

pátek 14. listopadu 2014

Práce pro UNICEF

První práce, kterou jsem měla na Zélandu, byl fundraising pro UNICEF. Jednalo se o to stejné, co jsem kdysi dělala v Brně a Praze v Amnesty International - tedy oslovování lidí na ulici s účelem získat nové podporovatele.

Nabídku práce jsem našla na inzertním webu Trade Me, přes který jsem 4. 9. poslala svůj životopis a motivační dopis. Lákala mě možnost nahlédnout do místního neziskového sektoru, protože je to oblast, kde jsem se pracovně pohybovala i v Čechách. Za pár dní mně zavolali a pozvali mě na pohovor a 12. 9. už jsem absolvovala úvodní školení. Na školení jsme byli čtyři - mladá Kiwačka Amy, Ir okolo třicítky a student původem z Indie (u posledních dvou si nepamatuju jména, protože v práci moc dlouho nevydrželi). Obavy, jestli bude moje angličtina na práci stačit, jenom posílilo to, že jsem svým kolegům na školení s jejich silnými přízvuky ne vždycky úplně rozuměla. Školitel Stevie byl Angličan, takže aspoň v jeho případě jsem takový problém s porozuměním neměla, což mě trochu uklidnilo.

Povinná pracovní výbava - identifikační kartička a tričko s logem
Po víkendu mně pak čekal první pracovní den, který tak přišel cca dva týdny po našem příletu na Zéland. Ráno jsme se vždycky sešli v 8h v kanceláři v centru Aucklandu, kde jsme měli hodinový trénink, který se buď týkal práce UNICEFu nebo nácviků dovedností "do terénu". Pak jsme se v týmech cca po třech vydali na různé lokace ve městě, kde jsme se od 9 do 17h snažili získat co nejvíce lidí, kteří by se stali pravidelnými podporovateli této organizace. 

Stejně jako v Praze, tak ani v Aucklandu nebylo hledání nových dárců zrovna jednoduchý úkol. Nejen, že je třeba na místě člověka přesvědčit o tom, aby začal přispívat, ale je taky nutné získat od něj bankovní údaje, na základě kterých si UNICEF začne každý měsíc strhávat smluvenou částku.  Pracovali jsme venku, takže jsme kromě častého odmítání od lidí museli bojovat také s ne vždy úplně pěkným počasím. Září je na Zélandu teprve začátek jara a v Aucklandu byl letos tento měsíc pořádně větrný a deštivý, takže jsem často chodila domů pořádně zmrzlá. Hlavně první týden pro měl hodně náročný psychicky i fyzicky, tak jsem vždycky večer jenom dala horkou sprchu a padla do postele. S přibývajícími zkušenostmi a tréninkem se to samozřejmě zlepšovalo, ale i tak musím říct, že to byly tvrdě vydřené peníze. Nepatřila k těm nejvýkonnějším fundraiserům, ale přesto se mi pár nových podporovatelů UNICEFu podařilo získat, z čehož jsem měla opravdu velkou radost. V porovnání s ČR mě překvapilo, že zde na této pozici lidé pracují na celý úvazek a někteří i po dobu několika let. Měla jsem pár kolegů, co tuto práci dělali více než rok a pořád dosahovali výborných výsledků, za což jim patří můj velký obdiv, já jsem vydržela čtyři týdny. 

O tři velikosti vetší pracovní bunda sice nebyla úplně slušivá, ale v proměnlivém jarním počasí se hodila. Čelenku jsem musela nosit když svítilo, jinak se mi kvůli místnímu silnému slunečnímu záření spálila hlava a měla jsem rudou pěšinku;)

Kromě nahlédnutí do fungování místní neziskovky pro mě bylo největším přínosem to, že jsem měla možnost potkat spoustu zajímavých lidí. Moji kolegové pocházeli z Anglie, USA, Indie, Švédska, Číny,  Nového Zélandu nebo třeba Irska. Díky tomu vím, proč Sikhové nosí stříbrný náramek a co mají pod turbanem nebo jak se žije v Oklahomě. Užívala jsem si taky příležitost dát se na ulici do řeči s kýmkoliv, kdo mě zaujal. Mohla jsem si tak popovídat s umělcem z Šalamounových ostrovů, zahradníkem z Nigérie, novozélandským spisovatelem, který obdivuje Havla, Maorkou s tradičním tetováním, nebo třeba slovenským dědou, který se sem přistěhoval na stará kolena za svými dětmi. 

pátek 7. listopadu 2014

Máme kola!

Tak jsem si konečně taky pořídila kolo, abych byla v Aucklandu mobilnější. Měla jsem vyhlédnutých několik inzerátů na Trade Me, ale nakonec jsem ho koupila na inzertním webu Gumtree, kde jsem narazila na neodolatelnou nabídku.  
Všimněte si šlapátek
Prodal mně ho Holanďan, který je na Zélandu také na Working Holiday a momentálně se přesouvá na Jižní Ostrov, tak se ho potřeboval zbavit. Bylo za bezva cenu 50 NZD a to navíc i s přilbou a zámkem což je v porovnání s jinými inzeráty v Aucklandu opravdu dost levné. Nedávno už jsem chtěla kupovat jiné kolo srovnatelné úrovně za stovku. Navíc jsem beztak chtěla i tu helmu, za kterou bych jinak dala pomalu tolik, co takhle za všechno dohromady. 

Zvažuju přidání blatníků:)
Je teda pravda, že není úplně dokonalé, třeba pedály jsou slabší - z každého je jen půlka a izolepa, kterou jsou omotané, dost klouže:) To ale brzo nějak opravíme a neměla by to být žádná velká investice, šlapátka jsem viděla prodávat pod 15 NZD. Taky přehazovačka nabízející 6 převodů je už asi taky dneska docela rarita. Každopádně ale jezdí i brzdí a to je hlavní!

Helma sedí!
Lukáš má kolo taky, jen jsme ho ještě nestihla vyfotit. Chystáme se ale podniknout nějaký výlet, tak ho pak taky zdokumentuju. 

pondělí 27. října 2014

Naše bydlení v Aucklandu

Už od prvních dnů v Aucklandu jsme se snažili najít si dlouhodobé ubytování, abychom zbytečně nevyhazovali peníze za hostely. Vzhledem k nespolehlivé veřejné dopravě jsme chtěli zůstat v centru, abychom všude snadno došli pěšky. Nebylo to ale tak jednoduché, protože jsme tři a hledali jsme dva pokoje v jednom bytě nebo domě. Nabízelo se tedy najít si podnájem malého bytu, nebo se k někomu přidat na spolubydlení. 
Naše adresa v Aucklandu
První možnost, tedy že si najdeme dvoupokojový byt, byla docela reálná a překvapivě ani ne tak finančně nedostupná (byty v centru se dají sehnat za méně než 400 NZD týdně). Jako problém se ale ukázalo, že majitelé po nás chtěli závazek, že v bytě zůstaneme minimálně na půl roku, což se nám nelíbilo. Ale musím říct, že prohlídky bytů byly docela zábavné, protože probíhaly za plného provozu, kdy v bytě ještě bydleli končící nájemníci. Takže jsme se třeba ve skupině cca 15 lidí stali svědky indické večeře v miniaturní kuchyni atd.

Budova má asi 13 pater - my bydlíme v prvním a Oncek ve třetím
Přidat se k někomu jako spolubydlící bylo složité hlavně proto, že se málokdy objevila nabídka dvou ložnic najednou, protože většinou hledali náhradu jen do jednoho pokoje. Navíc jsme byli docela vybíraví ohledně místa, protože se nám nechtělo příliš vzdalovat od centra.

Shodou okolností jsme cestou z jedné prohlídky bytu šli okolo budovy Mount Terrace, kde na venkovní ceduli nabízeli levné ubytování pro studenty. Ani jsme nepočítali s tím, že by nám jako nestudentům mohli něco nabídnout, ale přesto jsme vešli dovnitř, že se optáme. Na vrátnici byla paní Vendy a k našemu překvapení nám řekla, že nám může nabídnout dlouhodobý pronájem pokojů přestože nejsme studenti. Po prohlídce pokojů jsme se domluvili, že jí dáme do dalšího dne vědět a případně přineseme rovnou i zálohu, aby s námi počítala a pokoje nám rezervovala. Líbila se nám poloha v centru města, slušná cena (200 NZD týdně za dvoulůžkový a 170 týdně za jednolůžkový pokoj) a nemuseli jsme se zavazovat na tak dlouho, jak po nás chtěli jinde (tady na 4 měsíce oproti 6 - 12 jinde) . Tak jsme se rozhodli, že nebudeme dlouho váhat a půjdeme do toho - po týdnu čekání, až se pokoje uvolní, jsme se nastěhovali.

Společná kuchyňka

Co si budeme povídat, bydlení tady má své limity, ale s poměrem cena-poloha ve městě-výkon jsme spokojení. O velikosti a vzhledu pokoje si můžete udělat představu z fotek - ano, opravdu se sem kromě letiště skoro nic nevleze;) Takže není místo ani na židle k psacímu stolu, proto tento blog píšu sedíc na kraji postele.

Náš dvoulůžák
Znalci outdoorového vybavení si možná všimli, že máme na posteli dost teplé péřové spacáky, které jsme si původně kupovali kvůli loňskému treku v Kyrgyzstánu. Kupodivu se neztratí ani tady při spaní v místnosti, což by mě dřív ani nenapadlo. Ale nic na plat, novozélandské domy něco jako izolaci neznají, takže je tu pěkná kosa. S přicházejícím jarem už ho sice mám rozepnutý, ale vedro mně opravdu není.

Místa není zbytečně moc:)

Náš dvoulůžkový pokoj máme v "apartmánu", kde jsou ještě další 3 pokoje; jeden dvoulůžkový a dva jednolůžkové. Společně s nimi sdílíme dvě koupelny, jejichž součástí je i WC. Kupodivu se mi ještě nestalo, aby byly obě koupelny naráz obsazené a já musela čekat. Kuchyň máme společnou s mnohem více lidmi - nevím přesně s kolika, ale patří mezi ně i Oncek, který bydlí o dvě patra výš.

Dveře do našeho pokoje!

Zdravím ze společné koupelny:)
Ostatní nájemníci jsou z drtivé většiny studenti pocházející z některé z asijských zemí. To se projevuje mimo jiné tím, že je v kuchyni plno hrnců speciálně určených na vaření rýže. Nejvíc se bavíme s klukama z Indonésie, kteří tu studují obchod, a s Japoncem, který chodí do školy pro kuchaře a plánuje se na Zélandu usadit na trvalo. 

pátek 17. října 2014

Hledání práce v Aucklandu

Po získání IRD a novozélandského telefonního čísla, které je nezbytné mít hned od začátku, jsme začali hledat práci. Neměli jsme úplně vyhraněnou představu o tom, jaký druh práce si chceme v Aucklandu najít, ale jedna priorita byla jasná - abychom při ní mluvili anglicky a pokud možno s rodilými mluvčími.

Staff Wanted - přesně po takovýchto inzerátech jsme pátrali
Nejdřív jsme se soustředili na hledání pracovních nabídek na internetu, takže jsme pravidelně pročítali inzeráty na webech jako je Trade Me, Backpacker BoardGumtree, SEEK nebo třeba Indeed. Nejvíce inzerátů se objevuje asi na Trade Me, ale záleží samozřejmě na tom, v jakém oboru chce člověk pracovat. Podle toho se taky lišily naše strategie. 

Práce v pohostinství 

Pracovní nabídky v oblasti pohostinství se objevují na výše zmíněných webech, ale běžně poptávku po personálu naleznete vyvěšenou i přímo na oknech kaváren či restaurací. Vytvořila jsem si verzi životopisu, kde jsem zdůraznila moje zkušenosti v této oblasti, a začala rozesílat.

Po pár dnech se mi ozvali z restaurace, kam jsem zasílala životopis, a pozvali mě na pohovor. Ten trval jen pár minut, během kterých se mě manažer zeptal na několik otázek ohledně mých časových možností, víza a domluvil se se mnou na trial, tedy na zkoušku. Přišla jsem ve čtvrtek večer a po krátkém vysvětlení nejnutnějších věcí jsem začala pracovat na pozici tzv. "runnera", takže jsem hlavně roznášela objednávky a sbírala nádobí. Po třech hodinách jsem měla hotovo a manažer mně řekl, že byl s mým výkonem spokojený, a že v restauraci mohu začít pracovat. Cítila jsem se tam dobře, tak jsem na nabídku kývla. Měla jsem tou dobou ještě jinou práci, takže jsem nemohla nastoupit hned druhý den, jak manažer navrhoval, takže jsme se domluvili  na neděli. S tím, že chtěl, abych pak byla od příštího týdne plně k dispozici.

V neděli jsem přišla v nově nakoupeném oblečení (potřebovala jsem vše černé), dostala dobrou večeři a začala moje první směna. Pracovala jsem opět jako runner a postupně mě zaškolovali, abych mohla brzy začít přijímat objednávky jako ostatní číšníci. Další den jsme se měla odpoledne zastavit, abych se šéfem vyřešila smlouvu a výplatu za první směnu. K mému překvapení se mi vedoucí restaurace (někdo jiný než ten, kdo mě přijímal) začal omlouvat a lámanou angličtinou vysvětlovat, že mají více uchazečů, a že se budou teprve rozhodovat. Nepřímo řekl, že to vypadá, že dají asi přednost někomu s více zkušenostmi. Vypsal mně šek za první odpracovanou směnu a řekl, že se mi manažer, který mě přijímal, ještě ozve.  Do teď se mi samozřejmě neozvali, ale nemůžu říct, že by mě to mrzelo, přece jen bych raději pracovala někde, kde je vedení spolehlivější.

Práci v pohostinství jsem ani po této zkušenosti úplně nevzdala, aspoň budu příště vědět, že nic není jisté předem. Nicméně při dalším hledání se budu asi více zaměřovat na menší kavárny, kde není třeba nosit moc talířů s jídlem najednou, to opravdu není moje silná stránka :)

V Aucklandu je spousta restaurací, barů a kaváren, které průběžně nabírají personál. Pokud se člověk domluví anglicky a ideálně má nějaké zkušenosti z pohostinství, není problém si práci najít. Z našich zkušeností se zdá, že zásadní je trial (krátká zkouška), na jejímž základě se zaměstnavatel rozhoduje. Ve většině podniků je vyžadováno černé oblečení, které není problém ve městě pořídit.

Nabídky práce na Trade Me - tuhle stránku jsme už měli otevřenou snad stokrát

Práce v obchodě 

Ještě více než představa práce v restauraci se nám zamlouvalo prodávat v nějakém obchodě. Opět platilo, že jsme některé inzeráty našli na pracovních portálech a něco vylepené přímo na prodejně, ale mnohem lepší se v tomto případě ukázalo hledat přímo na webových stránkách jednotlivých obchodů. 

Lukáš takto našel nabídku práce v obchodě se sportovním vybavením, kolem kterého jsme se jednou vraceli domů. Vyplnil online formulář a poslal CV a motivační dopis, kde zdůraznil své zkušenosti se sportem a outdoorem. Po pár dnech ho pozvali na pohovor, kde ho dva lidé z managementu hodinu zpovídali. Následoval klasický trial, tedy krátká zkouška na prodejně, kde měl ukázat, jak si rozumí se zákazníky. Během pár hodin si popovídal třeba se starším maďarským cyklistou nebo nadšenou turistkou a dostal od manažera úkol popsat výhody jednoho batohu. Po pár dnech se pak dozvěděl, že ho berou a nastoupil na plný úvazek.

Já jsem se opičila a taky jsem zatoužila po místu prodavačky v obchodě s outdoorovým vybavením. Kromě hledání volných míst na netu jsem se rozhodla vytipované prodejny navštívit osobně a nechat tam svůj životopis. Začala jsem v nejbližším okolí a vybírala jsem si outdoorové nebo sportovní obchody. Většinou to proběhlo tak, že mi řekli, že momentálně nenabírají, ale že si nechají moje CV a případně se mi ozvou, až něco bude. Bylo mi jasné, že tohle je celkem beznadějné a navíc jsem práci chtěla nejlépe hned. 

Až ke konci mé obchůzky po centru jsem se dostala k obchodu značky Icebreaker, kterou mám tak ráda, že jsem tam životopis zanesla hned v prvních dnech po příletu, tedy asi před měsícem. Tehdy ale nebyl na místě vedoucí, tak mně prodavač klasicky slíbil, že mu to předá, ale nikdo se mi pak už neozval. Tentokrát jsem mluvila přímo s manažerem, který rychle mrknul na moje CV a zeptal se, co mě přivádí zrovna do Icebreakeru. Když jsem mu řekla, že mám značku moc ráda a ukázala jejich tričko, co jsem měla zrovna na sobě, tak mě rovnou pozval na krátký pohovor, na který jsme odskočili do blízké kavárny. Hodně mi pomohlo, že jsem dříve v Praze brigádničila v outdoorovém obchodě a v Aucklandu pracovala v předchozích týdnech jako fundraiser pro UNICEF. Domluvili jsme se, že se další den zastavím v obchodě na zkoušku. Dorazila jsem ve smluvený čas, ale v prodejně zrovna nebyli žádní zákazníci, tak jsem nejdříve hrála já zákaznici a pak jsem jako prodavačka měla obsluhovat vedoucího. Vše proběhlo v příjemném duchu a nakonec jsme se rozloučili s tím, že by mi nabídli částečný úvazek, ale musí to ještě potvrdit s vedením. Nechtěla jsem se předčasně radovat, tak jsem netrpělivě čekala na telefonát, který přišel ještě to odpoledne a potvrdil, že mohu příští týden nastoupit. 

Stejně jako u práce v pohostinství je dobré nespoléhat jen na inzeráty zveřejněné na internetu, ale také osobně roznášet životopisy. Jsou tu na to zvyklí a nikdo na vás nebudou koukat divně. Práce v obchodě vyžaduje pokročilou znalost angličtiny (zvlášť při komunikaci se zákazníky nebo kolegy se silným místním přízvukem) a může tak být ze začátku v tomto ohledu trošku stresující. Zároveň si ale myslíme, že je to výborná cesta, jak své jazykové dovednosti posunout. Tak uvidíme, co budeme říkat po pár měsících;)

Kancelářská práce

Oncek od začátku věděl, že chce pracovat v administrativě, tak vyhledával pracovní agentury, které tento druh práce zprostředkovávají. Našel si jich několik v centru a do jedné z nich se registroval. Po vstupním pohovoru s personalistkou, ke které byl přidělen, ho čekaly testy na počítači. Ty měly prokázat, jak si rozumí s Excelem, Wordem nebo třeba jak rychle píše na počítači. Tyto testy se dělají online z domova, takže prvním z nich Oncek prošel ještě na hostelu, kde si musel najít klidný koutek ve společenské místnosti. Po úspěšném absolvování testů i pohovoru bylo nutné dodat reference z předchozího zaměstnání. To se překvapivě ukázalo jako zádrhel, protože Oncek pracoval v americké firmě, která má dost striktní pravidla ohledně sdílení informací. Což v praxi znamenalo, že byl velký problém vytáhnout z nich reference. Nakonec potřebné reference sehnal, ale celkově se tak všechno hodně protáhlo. Asi po měsíci nakonec nastoupil do firmy, kde zadává data do počítače. Práci má prozatím slíbenou jen na měsíc, ale za to je dobře placená. 

Pro získání práce v administrativě je potřeba prokázat relevantní pracovní zkušenosti a doložit reference, které si důkladně prověřují. Podobně jako v ČR je o pozice v administrativě relativně velký zájem, ale když má člověk odpovídající zkušenosti (ideálně z mezinárodní firmy) a dobrou angličtinu, je určitě možné práci sehnat. 

sobota 27. září 2014

Autobusová doprava v Aucklandu

Veřejná doprava je v Aucklandu zajišťována autobusy, vlaky a trajekty. Nejezdíme sice místní hromadnou dopravou denně, protože většinu věcí máme v pěší vzdálenosti, ale nějakou zkušenost už máme. 
Autobus City LINK, s HOP card zdarma

Při delším pobytu ve městě se vyplatí pořídit si co nejdříve AT HOP card, díky které ušetříte minimálně 20% z ceny jízdného. S kartičkou pak navíc můžete využívat zcela zdarma červené autobusy City LINK, které jezdí z Wynyard Quarter přes Queen Street až na Karangahape Road a zase zpět. Pořízení nové HOP card vyjde na 5 NZD a stejná částka je minimum, které si na ni musíte dobít. My jsme si ji pořizovali na Britomartu, ale dá se koupit na více místech nebo je možné si ji nechat poslat poštou.
Moje AT HOP card

Od autobusů v Aucklandu nelze čekat, že vždy přijedou přesně na čas, konec konců to neslibuje ani jízdní řád. V poznámce totiž stojí, že "Times in bold are scheduled, all other times are approximate", tedy že dané časy jsou jen ty vytištěné tučně, a ostatní jsou pouze orientační. Přičemž tučně vytištěné jsou jen časy odjezdu z první stanice:) Mně se při cestě na důležitou schůzku na úřad stalo, že můj bus měl zpoždění 15 minut, Lukášovi zase jindy jel přesně na čas. Kamarádka, která je v Aucklandu už rok, mi potvrdila, že zpoždění 10 minut není žádná výjimka, ale četnost a délka zpoždění se na různých linkách liší. Takže pokud chce člověk ušetřit nervy i peníze, je podle mě ideální, když může do práce chodit pěšky nebo na kole.
Britomart, dopravní centrum Aucklandu - vyjíždí odtud autobusy, vlaky i trajekty

Ceny jízdného se liší podle vzdálenosti, mě asi půlhodinová cesta z centra do Takapuny stála bez slevy 4 NZD. Částku pro konkrétní trasu zjistíte při hledání spojení na webu místního dopravního podniku. Zastávky jsou označeny čísly, které je rozhodně dobré si předem zaznamenat, když jedete někam kde to neznáte - máte pak jistotu, že jste vystoupili správně. Řidiči, co jsem potkala, byli vždy moc milí a nápomocní, takže mně ochotně poradili, kde vystoupit. 

Moc se mi líbí místní zvyk poděkovat řidiči při výstupu z autobusu. Takovéto děkovné pozdravy tu cestující neváhají poslat i přes půlku autobusu a řidiči s úsměvem odpovídají. Když jsem to viděla poprvé, tak jsem si připadala jak v reklamě na aucklandský dopravní podnik:)



sobota 20. září 2014

Kolik stojí potraviny v Aucklandu

Před odjezdem na Zéland jsem na mnoha místech četla, že je tu dost draho. V internetových fórech jsem pak dokonce narazila na dotaz slečny, kterou zajímalo, jestli nebude kontrole na letišti vadit, když bude mít v zavazadlech těstoviny a konzervy. V tomto příspěvku bych ráda budoucí návštěvníky trochu uklidnila a ušetřila jim místo v batohu na užitečnější věci, než těstoviny a rajské protlaky:)

Netvrdím, že je tu lacino a je pravda, že peníze se tu ze začátku rozkutálí docela rychle, takže je rozhodně potřeba mít s sebou finanční rezervu. Výdaje za některé věci se ale dají srazit na úroveň přijatelnou  i pro člověka, který tu ještě nemá práci, a žije z českých úspor. Stačí trochu přemýšlet na tím, co a kde kupujeme.

Zrovna potraviny se dají v Aucklandu v některých případech pořídit za ceny srovnatelné s Českou republikou nebo dokonce nižší, což je vzhledem k místní platům hodně příjemné. Samozřejmě se ale člověk musí smířit s tím, že chce-li ušetřit, tak nemůže jíst úplně všechno, na co byl třeba doma zvyklý. Některé věci, jako třeba sýry, tu opravdu jsou výrazně dražší.

Bydlíme v centru Aucklandu a potraviny chodíme nakupovat do obchodů, kam dojdeme pohodlně pěšky. Z těch, kde se dá nakoupit jídlo za dobré ceny, tak připadá v úvahu Countdown na Victoria Street a asijský Lim Chhour Supermarket na Karangahape Road. V každém z nich se vyplatí nakupovat něco jiného.

Lim Chhour Supermarket

Countdown

Sem chodíme nakupovat většinu potravin kromě zeleniny a ovoce. Orientačně se tu dá nakoupit v přepočtu na české koruny za tyto ceny:

těstoviny - od 10 Kč
fazole v plechovce - od 12 Kč
rajčatová omáčka na těstoviny - od 28 Kč
vejce 12 ks - od 60 Kč
toustový chléb - od 18 Kč
2 bagety (blíží se našemu pečivu) - od 40 Kč
arašídové máslo - od 45 Kč
malý jogurt (v balení po 6 ks) - od 10 Kč za kus
mléko 2l - od 54 Kč
sýr tavený 12 plátků - od 70 Kč 
tvrdé sýry - malý kousek od 100 Kč
ochucené müsli - od 100 Kč
konzerva tuňáka 80g - od 27 Kč
balená voda 1,5 l  - od 27 Kč
balení 6 ks malých karbenátků - od 90 Kč
hovězí rump steak 400g - od 140 Kč
velké balení brambůrek - od 18 Kč
pivo v plechovce 1 ks - od 45 Kč 
pivo v balení 12 ks - od 30 Kč za lahev 
plechovka Fanty - od 27 Kč 

Lim Chhour Supermarket

Tento supermarket se zaměřuje především na asijské potraviny a my využíváme hlavně jeho bohaté nabídky ovoce a zeleniny. Ta se tu dá koupit v porovnání s ostatními obchody výrazně levněji. Kromě toho v Lim Chhour kupujeme zelený a bílý čínský čaj nebo rýži. Je to taky ráj pro ty, kdo rádi vaří asijskou kuchyni - je tu nespočet všech možných ingrediencí do indických, čínských, korejských, japonských nebo třeba indonéských jídel. 

paprika 1 ks - od 36 Kč
jablka 1 kg - od 18 Kč
banány 1 kg - od 54 Kč
pomeranče 1 kg - od 27 Kč
okurka 1 ks - od 45 Kč
mrkev 1 kg - od 27 Kč
listový salát  - od 18 Kč
čaj zelený 25 sáčků - od 45 Kč
rýže 1 kg - od 63 Kč
nudlová instantní polévka - od 10 Kč



V obou prodejnách (a nejenom tam) se vyplatí sledovat nejrůznější slevové akce. Ty jsou tu velmi časté a dokážou ušetřit dost peněz. V Countdownu se navíc dá zařídit zákaznická karta, na kterou se vážou další slevy. Po městě je plno malých obchůdků s potravinami, kde jsou ale ceny násobně vyšší. 


čtvrtek 11. září 2014

Hostely v Aucklandu

Než jsme se mohli v Aucklandu nastěhovat do našeho dlouhodobého ubytování, museli jsme docela dost nocí přečkat v místních hostelech. Celkem jsme takto pobývali přes dva týdny, které jsme si rozdělili mezi dva hostely - YHA Auckland City a YMCA CBD Pitt St Hostel.

YHA Auckland City

Předem jsme si v hostelu YHA Auckland City rezervovali přes internet 3 noci, přestože jsme tušili, že tu asi zůstaneme o něco déle. Nakonec jsme si to tu natáhli celkem na 10 dní. Volba to byla dobrá, protože byl tento hostel díky své poloze v centru super základnou pro pochůzky po městě, kterých jsme měli při všem zařizování dost. Pořídili jsme si tu každý i členství, díky kterému budeme mít ve všech hostelech YHA na Zélandu i v Austrálii slevu na ubytování (10 a 5%) a taky možnost zdarma využívat místní wifi internetové připojení, za které se jinak platí zvlášť. Denní limit objemu stažených dat je navíc nastaven na 1 GB, což, jak jsme později zjistili, je na Nový Zéland docela štědré. Navíc jsme také každý dostali v rámci balíčku zdarma SIM kartu místního operátora. Asi bychom ji dostali zdarma i jinde, ale takto bylo příjemné, že jsme ji měli v ruce hned po příjezdu, a nemuseli nic shánět. V sezóně prý členství v YHA stojí 40 NZD, my jsme jej měli za 25 NZD, asi že jsme dojeli ještě v zimě. Rozhodně nelitujeme, už teď se nám finančně vyplatilo. 

V době, kdy jsme na hostelu byli my, se dala jedna noc pořídit nejlevněji za něco málo přes 20 NZD. Záleželo ale na dni v týdnu a pochopitelně také na typu pokoje. Ceny se ale v průběhu roku mění, tak je potřeba sledovat jejich ceník na internetu. Překvapivě třeba nebyla dvoulůžková varianta vždy výrazně dražší než pětilůžková. Každopádně ale v období naší návštěvy byly jejich ceny v porovnání s jinými hostely v Aucklandu celkem příznivé.

Dámská varianta nejlevnějšího pokoje - pětilůžáku v YHA
V našem YHA hostelu (ve vedlejší ulici je ještě YHA Auckland International) bylo i přes nízkou sezonou docela plno, asi protože mají dobré ceny a celkově je tento řetězec hostelů na Zélandu dost populární. Během našeho desetidenního pobytu jsme se tak museli několikrát stěhovat na jiné pokoje, díky čemuž jsme v různém složení vystřídali dvoulůžkové, třílůžkové i pětilůžkové varianty. Všechny byly celkem fajn, jen mě teda byla po večerech často zima, ale to prý není v novozélandských obydlích, kde z pravidla chybí topení, nic výjimečného. V hostelu bylo jinak všechno, co jsme potřebovali - dostatečné množství čistých sprch, velká kuchyně s nádobím, ledničky, pračka s pracím práškem i sušička na prádlo. V den, kdy hráli All Blacks, jsme využili útulné TV místnosti, kde jsme si dopřáli večer s novozélandským pivem a nejoblíbenějším místním sportem. 

Rozloučení s YHOU, stěhujeme se na YMCU
YHA je rozhodně dobrá volba taky pro ty, co se chtějí seznámit s jinými cestovateli - ve společných prostorách je k tomu příležitostí víc než dost, a taky by se asi vždycky někdo nechal nalákat na nějakou party na pokoji. Píšu to hlavně proto, že naše další štace, hostel YMCA, byla úplně jiného rázu;)

YMCA CBD Pitt St Hostel

Do hostelu YMCA CBD Pitt St Hostel jsme se přestěhovali hlavně kvůli tomu, že nám zbýval ještě týden do doby, kdy se budeme moct přestěhovat na naše dlouhodobé ubytování. Kdybychom chtěli zůstat na YHA, museli bychom kvůli obsazenosti cca každé 2 dny měnit pokoj, což je celkem otrava. Člověk totiž musí při stěhování na jiný pokoj vždy sbalit všechny věci a v 10h udělat check-out, přičemž check-in do nového pokoje je nejdříve ve 14h, takže se musí dát zavazadlo do úschovy a nějak se zabavit mimo pokoj.

Pokoje v YMCE jsou o třídu výš, ale hostel má jiné nevýhody
To se nám už znova a znova absolvovat nechtělo, tak jsme se rozhlíželi po jiném hostelu. YMCA vyhrála díky tomu, že při zaplacení 7 nocí v kuse účtuje ceny platné pro dlouhodobé ubytování. Týdenní pobyt se nám přesně hodil, tak jsme si vzali třílůžák, ve kterém nás každého jedna noc vyšla na příznivých 20 NZD. Pokoj byl krásně světlý díky velkým oknům a navíc byl na poměry hostelů dost komfortní - měli jsme k dispozici vlastní ledničku, skříně, psací stůl a velké ručníky. Hostel asi nedávno prošel rekonstrukcí, protože všechno vypadalo jako nové včetně toalet a sprch, ve kterých i pozdě večer tekla horká voda, což byla oproti YHA také příjemná změna.

Třílůžák na YMCA hostelu
Horší to tu bylo s internetem, který jsme si museli tentokrát platit zvlášť. Cena se odvíjí od toho, kolik dat si koupíte, a pochopitelně čím větší objem, tím výhodnější cena. My jsme se s výhledem na týdenní pobyt každý rozhodli pro zaplacení 1 GB za 10 NZD a ukázalo se, že jsme potřebné množství odhadli celkem dobře. Naučilo nás to rozmyslet si, jestli si otevřeme každé video, na které narazíme, a zjistili jsme, že hledání v online mapách je na objem dat dost náročné. Já jsem párkrát navíc využila bezplatného internetu v knihovně, který mi ale ne vždy dobře fungoval, a je omezen na 200 MB/den.

Na YMCE se nekonají bujaré párty, ale dá se tu zabavit kulečníkem nebo ping-pongem
Kromě příjemných pokojů se dá na YMCE pobývat v hale, kde je k dispozici kulečník, ping-pongový stůl a křesla s knihovnou (najdou se tu i průvodci v češtině!) a televizí. Hostel pravidelně organizuje filmové večery nebo třeba turnaje v ping-pongu a kulečníku. V jednom takovém turnaji v ping-pongu uspěl Oncek a mohli jsme se tak společně těšit z praktických cen pro vítěze - 4 GB internetu a žetonů do pračky:)

 Na nějaké větší veselice ale asi v YMCE nejsou moc zvědaví, protože na cedulích stojí, že se zde nesmí konzumovat alkohol, takže společné popíjení s ostatními cestovateli tu, aspoň oficiálně, nehrozí. To by asi ještě nebylo zas tak neobvyklé, ale když nám v noci zaklepala na dveře ochranka v uniformách, která nás žádala o ztišení poté, co jsme se zalezlí v peřinách o něčem chvíli trochu nahlas bavili, to byl docela šok. Co si tak pamatuju, tak paní učitelky na škole v přírodě byly mírnější.

Takže ve zkratce je YMCA super volba, když chcete komfortní a klidné ubytování za dobrou cenu (zvlášť výhodnou při koupi 7 a více nocí) a obejdete se bez párty na pokoji. Neznamená to ale, že se musíte vzdát dobrého pití - hned za barákem máte známou Karangahape Road, kde jsme už za náš krátký pobyt stihli objevit dvě příjemné hospody a mnohé další na nás ještě čekají.





úterý 9. září 2014

Založení účtu v bance, výběr mobilního operátora

Kromě IRD daňového čísla jsme si ještě potřebovali co nejdříve založit účet v místní bance a vybrat si vhodný tarif u některého z mobilních operátorů.

Rugby nechybí ani v prodejně Vodafonu

Založení bankovního účtu

Novozélandské banky nemají ve zvyku účtovat si za všechno velké poplatky, takže výhodný účet lze najít asi prakticky u každé z nich, stačí se podívat jejich nabídky na internetu. My jsme se kvůli dostupnosti (pobočka na každé poště, takže skoro všude) a dobrým referencím rozhodli založit účet u Kiwibank. Tam po nás ale požadovali, abychom nějakým způsobem doložili naši adresu v Aucklandu. To bylo ale docela problematické, protože jsme ještě bydleli na hostelu. Paní v bance nám tak poradila, že nám prý papír potvrzující naše místo pobytu mohou vydat na Ministry of Immigration. Abychom s takovou věcí šli hned na ministerstvo se nám nejdřív zdálo jako docela komplikované řešení, ale když jsme zjistili, že sídlí hned ve vedlejší ulici, tak jsme se tam vydali zkusit štěstí.

A štěstí jsme opravdu měli, protože se nás ujal milý ministerský úředník, takový dobrácký děda, který hned věděl, o co jde, protože toho dne už stejnou věc řešil. Vysvětlil nám, že to do jejich agendy rozhodně nespadá, ale že nám pomůže, když už nás poslali. Řekl nám, ať napíšeme na papír svá jména spolu s daty narození a adresou, kterou chceme bance nahlásit. Našel si nás pak jako držitele víz v jejich informačním systému, kde aktualizoval naši adresu, a stránku nám každému vytiskl. Měli jsme tedy v ruce papír s ministerským štemplem, na kterém stála naše adresa, byť se jednalo o adresu hostelu. Tento postup ale bohužel nemohu nikomu do budoucna doporučit, protože pán říkal, že si bude muset promluvit s manažerem banky, aby jim už žádné lidi neposílali.

V bance tento orazítkovaný kus papíru bez váhání vzali a během pár minut nám otevřeli nový účet. Když jsem se pak paní ptala, jakým způsobem mám hlásit případnou změnu adresy, tak mi odpověděla, že to mohu aktualizovat v internetovém bankovnictví, ale že je to v podstatě jedno, protože mi stejně poštou nejspíš nic posílat nebudou. K účtu jsme pak ihned dostali také embosovanou VISA kartu (dá se s ní platit po internetu, všechny karty to tu nemají), takže jsme nemuseli později nic vyzvedávat ani řešit, na jakou adresu by nám ji poslali, což u ostatních bank není samozřejmost.

Co jsem tak slyšela od ostatních cestovatelů, tak banky potvrzení adresy řeší různě, ale ty, o kterých jsem se doslechla, jej každopádně v nějaké formě chtěly.  Pokud nemá dotyčný nájemní smlouvu, tak může k potvrzení adresy sloužit třeba to, že mu pošlou z banky na uvedenou adresu dopis, který on pak musí donést na pobočku. Dopis není problém adresovat do hostelu, a zde si ho pak na recepci vyzvednout, ale stojí to čas.

Výběr mobilního operátora

Rozhodně je důležité mít v mobilu místní SIMku co nejříve, protože člověk nikdy neví, kam bude muset při vyřizování papírů a hledání ubytování volat. Navíc posílat někam životopis bez místního telefonního čísla snad ani nemá smysl. 

Naši první kartu jsme dostali už na hostelu v rámci balíčku našeho členství v řetězci hostelů YHA, ale dala se, pokud vím, sehnat zdarma i jinde. Jednalo se o 2degrees Visitor, na kterou jsme si v trafice dobili 20NZD a začali jsme ji hned využívat, protože se ukázalo, že třeba odpovídat na inzeráty s ubytováním je mnohem lepší SMSkou. Nicméně jsme u tohoto tarifu nechtěli zůstávat na trvalo, protože pro dlouhodobější využití příliš výhodný není. 

Začali jsme se tedy porozhlížet jinde a kromě zmiňovaných 2degrees připadaly v úvahu ještě další dva velcí operátoři - Vodafone a Telecom. Já jsem nakonec skončila u Vodafonu, kde jsem si vybrala předplacenou kartu Freebee Talk, kde k dobití vždy kromě hodnoty kreditu dostanu i nějaké volné minuty a neomezené SMS. Podobných nabídek bude asi i u konkurence plno, pro mě bylo rozhodující, aby šlo o dobíjecí kartu a nepřekvapil mě na konci měsíce příliš velký účet za telefon. Nechtěla jsem platit měsíční paušál také proto, že předpokládám, že po dobu, kdy se nebudeme pohybovat tolik po městech, příliš telefonovat nebudu, takže bych jej nevyužila. 

Můj stařičký telefon už na tom nebyl nejlépe a přesto, že na mobil velké nároky nemám, tak slabá výdrž baterky už mě docela otravovala, a zvlášť na cestování to není to nejlepší. Padla mi tak do oka nabídka ve Vodafone obchodě, kde měli jednoduchý telefon Alcatel One Touch 1041 za 9NZD, přičemž byla v ceně zahrnuta jejich simka (žádný tarif, jen simka), kterou jsem si zrovna za obvyklých 5 NZD stejně chtěla pořídit. Samotný přístroj mě tak vyšel na celé 4 NZD, což je v přepočtu necelých 72 Kč. Není to pochopitelně žádný smartphone, ale to nebyl ani ten před ním, takže to pro mě není problém. Pro cestování má ale podle mě ideální vlastnosti - baterka vydrží s přehledem týden i víc, je lehoučký, má zabudovanou svítilnu a rádio jde poslouchat i bez sluchátek.  



úterý 26. srpna 2014

Jak se na Nový Zéland dostaneme?

Stejně jako mnoho dalších lidí z České republiky jsem letenky na Zéland pořídili prostřednictvím pana Théra, který je schopen je zajistit opravdu levně. Zkoušeli jsme hledat i sami a nějaké zkušenosti se sháněním levných letenek máme, ale cena, kterou nám za jednosměrnou letenku do Aucklandu nabídl on, byla zdaleka nejvýhodnější. Letenky jsme u něj koupili koncem března s odletem na konec srpna a jednosměrná letenka Řím - Auckland nás vyšla na 14 500 Kč. Později jsme se rozhodli přidat stopover v Taipei, který cenu lehce navýšil, ale asi jen o 300 Kč.

Na Letišti Václava Havla v den odletu

Z Prahy do Aucklandu je to prý letecky 17 863 kilometrů, ale vsadím se, že naše trasa bude ještě o něco delší. Nejdříve letíme s ČSA z Prahy do Říma, kde začíná náš let s China Airlines, které nás dopraví až do Aucklandu. Mezitím ale letadlo přistane ještě v Dillí, Taipei a Brisbane. Fotky z průběhu naší cesty najdete tady. Zastávky v Taipei jsme se rozhodli využít ke krátké návštěvě metropole Taiwanu, takže tu jednu noc přespíme v hostelu a podíváme se po městě, ať nasajeme aspoň trošku chuť Asie, když už sem máme cestu. Podrobněji se tomu věnuje tento příspěvek.
Batoh na zádech má necelých 20 kilo a malý batůžek 8 kg.



pondělí 25. srpna 2014

Jak se zbavit nepotřebných věcí před odjezdem

Když se člověk rozhodne vydat na delší čas do světa, musí většinou řešit kam dát věci, které se mu doma nastřádaly. V našem případě znamenalo rozhodnutí vydat se na Zéland opustit byt, ve kterém jsme poslední tři roky bydleli a podařilo se nám v něm nashromáždit docela dost věcí. Byt se pronajímá nezařízený, takže jsme jej museli na začátku vybavit úplně vším včetně ledničky, pračky, nábytku nebo třeba nádobí. Abychom jej mohli předat zpět majiteli, museli jsme byt opět celý komplet vyklidit. Takže si asi umíte představit, že toho nebylo zrovna málo, co jsme museli někam udat. Naši blízcí byli sice tak hodní, že nám umožnili si u nich nějaké věci uschovat, ale rozhodně jsme je nechtěli zavalit vším, co jsme měli doma. Některé věci jsou navíc dost náročné na přepravu a prostor, jako třeba pračka a lednice, takže u těchto položek nás ani nenapadlo je u někoho skladovat. Navíc jsme to brali jako dobrou příležitost zbavit se toho, co stejně nepoužíváme.

 Když jsem přemýšlela, co s věcmi, o které už nestojíme (nebo je nemáme kam dát) udělat, napadly mě čtyři možnosti: darovat někomu z rodiny nebo blízkých, darovat potřebným, prodat přes inzerát a v nejhorším případě vyhodit. Rozhodně bych nechtěla vyhazovat věci, které mohou ještě dobře posloužit, takže poslední možnost se týkala jen věcí zničených a nefunkčních.

 Jak darovat

 Nejdříve jsme přemýšleli nad tím, jestli by věci, kterých se chceme zbavit, nechtěl někdo z našich příbuzných. Věci jsme nabídli, ale protože rodiny bydlí v jiném městě, tak je nemohli snadno přijít prohlédnout osobně, tak se jako nejlepší ukázalo poslat jim fotku nábytku emailem a napsat rozměry. Takto jsme udali pár komod, které měl kdysi ve svém dětském pokojíčku Lukáš, pak nám dobře posloužili v našem žižkovském bytě a nyní si je budou užívat moje neteř a synovec. Takže i Brenda a Dona, které se usmívají z nezničitelných samolepek na dvířkách uvnitř skříněk, žijí svůj příběh dál!

Další lidi, kterým bychom mohli naše věci přenechat, nás napadli snadno díky tomu, že Lukáš donedávna pracoval v Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU). Někteří klienti OPU mají k dispozici jen velmi omezené finanční prostředky a jsou tak rádi, když nemusí za všechny potřebné věci utrácet velké částky v obchodech. Věděli jsme proto, že ocení i naše oblečení nebo třeba vybavení do domácnosti. Lukáškova kolegyně se k nám navíc cestou do práce pro věci zastavila autem, takže na nás bylo jen všechno sbalit do igelitek a předat.

 Ne každý má samozřejmě takové kontakty, ale možností, jak věci darovat potřebným je celá řada. Sama mám z minulosti dobrou zkušenost s dobročinnými obchody Sue Ryder, kam jsem párkrát donesla nejen vytříděné oblečení, ale třeba i nádobí nebo knihy. Paní, které věci přebíraly, byly vždycky moc milé a výtěžek z prodeje jde na provoz této sympatické neziskovky, která pracuje se seniory. Zboží pak navíc neprodávali nijak draho, což, jak jsem zpozorovala v naší žižkovské pobočce, oceňovaly mámy od rodin, které zde ošatily rodinu za pár korun a ještě dokoupily skleničky a plyšáky. Obchod Sue Ryder na Žižkově už nefunguje, ale v ostatních částech Prahy jich najdete hned několik, koukněte na jejich web.
Jeden z obchodů Sue Ryder v Praze. Foto: Sue Ryder

V dalších městech zase fungují jiné neziskovky a charity, kam můžete nepotřebné věci donést, stačí zapátrat ve vašem okolí. Když se nemůžete trefit do jejich otevírací doby, je řešením vyhledat si na internetu ve vašem okolí kontejner na textil, kam můžete oblečení vložit. Pokud máte štěstí, tak je možné, že v místě vašeho bydliště charita nabízí možnost, že si sama starý textil vyzvedne dokonce až u vašich dveří. Moj rodiče tuto možnost v Brně využili a odpadla jim tak starost s odvozem velkých pytlů, více info například tady.

Jak prodat to, co doma zbude

Když jsme před třemi lety byt vybavovali, nakoupili velkou část věcí z druhé ruky přes inzerát. Stejnou cestou jsme se proto chtěli spotřebičů a nábytku také zbavit. Příjemný je nejen pocit, že věci budou někomu dál sloužit, ale pochopitelně i fakt, že člověk dostane nějaké peníze, které se na cestování budou hodit.

Nejprve jsme mysleli, že takto na internetu prodáme jen větší a dražší věci, jako je lednička, pračka nebo pohovka, ale nakonec jsme k našemu překvapení rychle prodali a takové položky vybavení bytu jako je smeták, poličky, sušák na prádlo nebo květináče. Nejprve by nás ani nenapadlo tyto drobnosti prodávat, ale neměli jsme tyto věci komu darovat a bylo nám líto je vyhodit, když byly stále funkční. Navíc jsme ani neměli k dispozici auto, abychom je někam odvezli. Proto jsem jich vyfotila vždy více nějakém "setu" pohromadě, a za každou takovou hromadnou položku jsme chtěli 100 korun. Zájem byl veliký, takže jsme se během dvou dnů všeho úspěšně zbavili, a ještě nám zbylo pár stovek navíc. 

Nejvíce jsme vybavení do bytu prodávali na Sbazar.cz, který je uživatelsky velmi příjemný, takže vložení inzerátu nezabere moc času, a neúčtuje si žádné poplatky. A hlavně je evidentně také dost navštěvovaný kupujícími, protože věci mizely opravdu až nečekaně rychle. Úspěšnému prodeji našich věcí teda jistě pomohlo i to, že jsme je nabízeli levně a lidé si je mohli vyzvednout na dobře dostupném místě v Praze.

Pokud se chcete zbavit oblečení a dostat nějakou korunu nebo vyměnit vaše kousky za jiné, tak jednoznačně doporučuji Votočvohoz.cz, kde jsem k mojí radosti sehnala třeba skvělý vlněný svetr vyrobený v Norsku, za kterých bych normálně musela zaplatit nehorázný balík.

Před odjezdem jsme také chtěli obměnit naši outdoorovou výbavu, ale než jsme koupili věci nové, chtěli jsme nejdřív ty staré prodat. Všechno od pohorek, přes batoh až po pláštěnku můžete dobře prodat třeba na Lezec.cz nebo Outdoorforum.cz.