Milford Sound

Ke konci našeho pětiměsíčního pobytu v Queenstownu jsme podnikli jednodenní výlet ke fjordu, jenž je často označován za jedno z nejkrásnějších míst na Novém Zélandu - Milford Sound. My jsme jej při našem letním cestování vynechali z části i proto, jak moc je toto místo mezi turisty oblíbené, a tím pádem i v letní sezóně přelidněné. Díky Lukášově práci v hotelu se nám naskytla příležitost navštívit Milford Sound v zimě a navíc zdarma, tak jsme neváhali.

Slunečný zimní den na Milford Soundu

Vyráželi jsme v 7:30 ráno, kdy nás na palubě přivítala sympatická průvodkyně a řidička v jedné osobě. Jednalo se o "luxusnější" verzi výletu v autobuse s prosklenou střechou, kde bylo navíc opravdu hodně místa na nohy. Skleněnou střechu jsme ocenili hlavně při průjezdu horskými průsmyky, kde jsme měli pěkný výhled na štíty nad námi. Komu by to nestačilo, tak mohl sledovat na monitoru obraz, který zaznamenávala kamera umístěná venku na přední části autobusu.

Výhled střechou autobusu

Z Queenstownu je to do Milford Soundu skoro 300 kilometrů, což je na jednodenní výlet docela štreka, ale cesta rychle utekla. Cestou tam jsme dělali hodně zastávek na pěkných místech a cestou zpět zase pospávali. Průvodkyně/řidička nám cestou říkala zajímavosti o okolní krajině a místní historii a byla fakt dobrá - obdivuju, že u toho ještě řídila autobus v náročném zimním terénu. Zejména od Te Anau bylo na tzv Milford Road na co koukat, a co chvíli jsme zastavovali u nějakého jezírka nebo údolí. Byli jsme tu ve všední den uprostřed zimy, takže jsme se nemuseli u vyhlídek mačkat s davy dalších turistů, ale tuším, že v létě to tu vypadá jinak.

Ledovcové údolí Eglinton Valley

Mirror Lakes a Earl Mountains

Papoušci Kea čekají na turisty i zimě

Za Hommer Tunnel už klesáme ke fjordu

Po příjezdu na místo už nás čekala loď, kde jsme měli připravený sendvič, který jsme si dřív vybrali v autobuse. Pak už jsme jenom řešili, z jaké paluby pozorovat okolí. Projeli jsme celým fjordem, otočili se u jeho ústí do Tasmanova moře, a poté pokračovali podél druhého břehu zpět. Neuvěřitelně nám vyšlo počasí - Milford Sound je jedno z nejdeštivějších míst na světě, ale my jsme trefili den, kdy byla obloha bez mráčku. 

Naloďujeme se

Plavba začíná

Ústí fjordu a Tasmanovo moře

Kromě počasí jsme měli štěstí i na tučňáky, které jsme mohli z lodi pozorovat, jak se sluní na břehu. Viděli jsme vzácné Tučňáky novozélandské (anglicky Fiordland crested penguin, maorsky tawaki). Jejich populace se v současnosti odhaduje na méně než 3 000 párů a od osmdesátých let prý poklesla o 33%. Tak do budoucna jich snad bude jen přibývat, jsou to fešáci.

Kdopak nám tu leze z vody?

Najdi dva Tučňáky novozélandský

Jako další se nám ukázali lachtani, které asi není taková vzácnost v Milford Soundu spatřit, protože i skála, na které leželi, se jmenuje podle nich - Seal Rock. Co si tak pamatuju fotky známých, tak lachtani jsou tu podle všeho snad opravdu vždycky na stejném místě. Jsou to prostě profíci, co turisty nezklamou. To dokázali i tím, že když jsme se k nim blížili, leželi rozpláclí na skále, ale jakmile nás zpozorovali, zaujali vzorné pózy pro fotografy. Hned po odjezdu lodě se opět vrátili do odpočinkové polohy. Jenom podotknu, že nevypadali kvůli naší přítomnosti nijak vystresovaně, koneckonců by jinak asi odpočívali jinde. Spíš to působilo, že je pak tour operátoři večer za vzornou službu krmí rybičkama;) 

Lachtan nejdřív pasivní

A tady už lachtani pózující

Kolik najdete lachtanů na Seal Rock?

Další zastávkou u břehu byly vodopády Stirling Falls, ke kterým jsme zajeli tak blízko, že se zájemci mohli nechat na přední vyhlídkové plošině pořádně pokropit. Byli jsme tu v půlce zimy a léčili kašílky, tak jsme to vynechali, ale v létě bych do toho šla hned:) Vodopády jsou 146 metrů vysoké a voda do nich proudí z okolních ledovců. 

Stirling Falls

Blížíme se ke Stirling Falls a my se už jdeme schovat do kryté části lodi

Celkově pro nás byla plavba pěkný zážitek, protože okolní krajina je opravdu výjimečná a hezké počasí krásné výhledy jenom umocnilo. Je ale pravda, že asi i vzhledem k tomu, že jsme si fjordy docela intenzivně užili před pár lety v Norsku, tak pro nás nebyl Milford Sound až tak super unikátním zážitkem, jak se o něm často traduje. Ale pohled na strmé hory vystupující přímo z vody se hned tak neomrzí a výlet rozhodně stál za to!

Milford Sound

Milford Sound

Milford Sound

Bowen Falls

Zpět v přístavišti

Západní pobřeží: ledovce, palačinky a Matheson Lake

Po dvou dnech na Mount Brewster Tracku jsme nasedli do auta a směřovali na západní pobřeží jižního ostrova. Čekaly nás tu ledovce, jezero Matheson Lake a palačinkové skály Pancake Rocks. Strávili jsme tu čtyři dny v první půlce března a přesto, že West Coast patří k místům s nejvyšším srážkovým úhrnem na už tak dost deštivém Novém Zélandu, tak my jsme měli štěstí na pěkné počasí.

Matheson Lake, ve kterém se zrcadlí Mt Cook

Gillespies Beach

Vlastně jediná chvíle, kdy nám počasí moc nepřálo, byl první den, kdy jsme odpoledne dorazili k Foxovu ledovci a všude okolo byla hustá mlha a mrholilo. Rozhodli jsme se proto, že si ho necháme na později a jeli jsme do DOC kempu Gillespies Beach (basic, tedy zdarma). Bylo tu docela narváno a jedno auto, co přijelo nedlouho po nás, už to muselo pro nedostatek místa otočit. Vzhledem k tomu, že je to sem docela dlouhá zajížďka po nezpevněné cestě, jsme se ani nedivili jejich zklamaným výrazům. My jsme ale byli šťastnější, tak jsme si tu užili večerní pohodu s pivem na krásné pláži. 

Oblázková pláž u DOC kempu Gillespies Beach

Na západním pobřeží je třeba užívat si západů slunce nad mořem - Gillespies Beach

Lake Matheson

Další den ráno bylo krásně slunečno, tak jsme z kempu vyrazili na procházku k památkám z doby, kdy se tu těžilo zlato. No, my jsme viděli jen pár rezavých zbytků kolejí, ale pozůstatků z období zlaté horečky je v okolí plno, tak by se našlo asi i něco zajímavějšího. Potom jsme už sedli do auta a odjeli k nedalekému Lake Matheson. Jezero je oblíbeným cílem turistů, protože se v něm za příznivého počasí zrcadlí Mount Cook a Tasmanův ledovec. Pohoří je ale často zahalené v mracích, které sem přichází od moře, takže se pak žádné odrazy na hladině jezera nekonají, ale nám tu počasí vyšlo parádně. 

Cestou k Lake Matheson

 Lake Matheson

Ledovec France Josefa

Pak jsme si dali vycházku k ledovci France Josefa, který je spolu s Foxovým ledovcem jedním z turistických taháků Jižního ostrova. Oba nejznámější ledovce na západním pobřeží jsou bezpochyby jedinečné svojí dostupností - kde jinde popojedete pár kilometrů od pláže autem a pak po nenáročné procházce od parkoviště už koukáte zblízka na ledovec? Avšak jak "Franc Josef", tak "Fox" se za poslední desetiletí velmi zmenšily a k vidění jsou tak docela malé a špinavé ledovce, ke kterým se nedostanete blíže než cca 200 metrů. Navíc vám při chůzi k ledovci neustále krouží nad hlavou helikoptéry s turisty na vyhlídkovém letu, takže jsem si chvílemi připadala jako někde u heliportu. Procházka od parkoviště je ale fajn a vede pěkným ledovcovým údolím, takže přes všechny výtky myslím, že oba ledovce za krátkou zastávku určitě stojí. 

Ledovec France Josefa

Ledovec France Josefa

Cestou k ledovci France Josefa

Pancake Rocks

Spali jsme v Holiday Parku Punakaiki (17 NZD noc) hned vedle Pancake Rocks, takže jsme je obdivovali už brzy dopoledne. To ale zrovna nebyl příliv a blowholes tolik nevynikly. Řekli jsme si tedy, že pár hodin na příliv počkáme, protože jsme si stejně potřebovali ujasnit naše další plány. S příchodem přílivu se nám pak ukázaly Pancake Rocks v úplně jiném světle a nutno dodat, že o dost akčnějším. Mimochodem, pro ty, co neovládají angličtinu, Pancake Rocks jsou anglicky palačinkové skály, když se podíváte na fotky, tak pochopíte ;)

Při čekání na příliv jsme se rozhodli nepokračovat dál na sever Jižního ostrova, kde jsme měli původně v plánu najít si na pár týdnů práci v zemědělství. Obvolali jsme totiž pár kontaktů v Motuece a Nelsonu a dozvěděli se, že práce teď moc není. Tak jsme si řekli, že se tam nebudeme hnát zbytečně, a rozhodli se vrátit do oblasti Otago, kde jsme stejně chtěli na zimu zůstat v Queenstownu.

Pancake Rocks za odlivu

Stejné místo za přílivu

Blowhole za odlivu

Blowhole v akci za přílivu

Foxův ledovec a zpět do Otaga

Večer po "palačinkách" jsme spali ve skvěle vybaveném DOC kempu Lake Mahinapua (6NZD), kde nechyběly ani umyvadla a splachovací záchody, což je v této cenové kategorii dost neobvyklé. Při zpáteční cestě po západním pobřeží jsme se ještě jednou zastavili u Foxova ledovce. Tentokrát už nám počasí přálo, tak jsme si jej prohlídli zblízka. Pak jsme sedli do auta a s přestávkama na kochání jsme se vraceli pomalu zpět do oblasti Otago. Zde jsme ještě jednou dali šanci naší kariéře v zemědělství, ale nechtělo se nám tři týdny čekat na začátek sběru hroznů. Tak jsme si dali pár dní relax v DOC kempu kousek od Lindis Passu a vyrazili hledat práci a bydlení do Queenstownu, což jsme měli beztak v plánu.

Foxův ledovec

Před Wanakou

Ovečky, myslím, že Merino

Za Cromwelem

DOC kemp u Lindis Pass

Mount Brewster Track

Z Te Anau, kde jsme absolvovali část Kepler Tracku, jsme vyrazili přes Queenstown a Wanaku směrem na západní pobřeží. Projížděli jsme tak národním parkem Mount Aspiring, kde jsme chtěli podniknout nějaký kratší trek. 

Mount Brewster Track

V Queenstownu jsme si vyšlápli na Queenstown Hill, ze kterého jsou pěkné výhledy na město. Jinak jsme se zde moc nezdržovali, protože jsme věděli, že se sem vrátíme na zimu. Pak jsme se již přesunuli do Wanaky. Zde nám ale počasí moc nepřálo a probudili jsme se do hustého deště a mlhy. Rozhodli jsme se tedy okolní kopce vynechat. Navštívili jsme tu aspoň informační centrum DOC, kde jsme si vytipovali Mount Brewster Track. Ten sliboval výhledy na ledovec, spaní v krásné chatě a ještě k tomu jsme ho měli cestou. Jediným otazníkem byla nutnost na začátku treku přebrodit řeku Haast, která měla po dešti zvýšenou hladinu. Rozhodli jsme se tak toto odpoledne strávit odpočinkově v DOC kempu Pleasant Flat (6 NZD) s tím, že hladina řeky snad do druhého dne klesne.

Cestou z Queenstownu do Wanaky

Wanaka

V noci nepršelo a i ráno bylo krásně, takže hladina řeky Haast výrazně poklesla, že jsme ji po předchozím dni ani nepoznávali a mohli bez problémů přebrodit (auto jsme nechali na parkovišti u vodopádu Fantail Falls, kde trek začíná). Pak přichází na řadu stoupání lesem, které je místy docela prudké, ale v celku schůdné a trasa je dobře značená.

Fantail Falls když byla ještě hladina řeky vyšší po dešti

Stoupání lesem, oranžová značka byla vždycky na dohled

Hlavní odměna přišla, když jsme vystoupali nad hranici lesa (cca z 450m do 1160 m) - krásné výhledy na okolní hory Mt Aspiring NP. Před chvilkou jsme vysedli z auta u hlavní silnice v údolí a naráz jsme se ocitli v úplně jiném světě. Trocha námahy při výšlapu určitě stála za to! Asi po třech hodinách od začátku treku se nám už ukázala krásně červená Brewster Hut (1450 m).

Nad hranicí lesa

Lukáš a Mt Brewster (2515 m)

Blížíme se k chatě

Brewster Hut

Brewster Hut byla (znovu) postavena v roce 2007, takže tu ještě všechno září novotou. Na palandách se tu vyspí 12 lidí a je klasifikována jako Serviced Alpine, takže noc stojí 15 NZD (my jsme použili Hut Pass - podrobněji o chatách DOC zde). Na chatu jsme dorazili docela brzo a nikdo tu nebyl, tak jsme už mysleli, že tu budeme opět sami. Dali jsme si tady svačinu, sbalili malý batůžek a vyrazili jsme na Mount Armstrong (2174 m), horu tyčící se hned za chatou. Kousek pod vrcholem to začalo vypadat na bouřku a vrcholek se zahalil do mlhy, tak jsme se rozhodli nejít až úplně nahoru. I tak jsme si ale užili krásná panoramata a pohled na Brewster Hut a ledovec pro změnu zhora.

Výhled z okna Brewster Hut

Mt Brewster se nám odpoledne schoval, ale pořád byl vidět jeho ledovec

Škrábeme se na Mt Armstrong

Brewster Hut vpravo za Lukášem už je jenom malá tečka

Když jsme se večer vrátili na chatu, tak jsme s překvapením zjistili, že je tu plno lidí - mladí Němci, táta s dcerami z Kanady, americký pár, Kiwi seniorky... My jsme měli místa na spaní zabraná batohy, ale Ti, co přišli nejpozději, už spali ve stanu vedle chaty. Večer nám zpestřili horští papoušci Kea, kteří se docela dlouho potloukali okolo chaty. Turistů se rozhodně nebojí, tak jsme si je mohli bez problémů zblízka vyfotit. Zlatým hřebem dne pak byl západ slunce nad protějšími horami, který vybarvil oblohu do neskutečných odstínů. 

Horští papoušci Kea konečně zblízka

Kea ochotně pózovali

Nejsou moc pestře zbarvení, ale pod křídly mají oranžové peří

Večer u Brewster Hut

Dramatický západ slunce u Brewster Hut

Přestože byla chata plná do posledního místa, tak noc byla klidná a krásně jsme se vyspali. Další den ráno jsme po snídani vyrazili zpět dolů, brodění řeky bylo opět v pohodě. Už kolem poledne jsme nasedli do auta a vydali se poznávat západní pobřeží Jižního ostrova.