Po získání IRD a novozélandského telefonního čísla, které je nezbytné mít hned od začátku, jsme začali hledat práci. Neměli jsme úplně vyhraněnou představu o tom, jaký druh práce si chceme v Aucklandu najít, ale jedna priorita byla jasná - abychom při ní mluvili anglicky a pokud možno s rodilými mluvčími.
|
Staff Wanted - přesně po takovýchto inzerátech jsme pátrali |
Nejdřív jsme se soustředili na hledání pracovních nabídek na internetu, takže jsme pravidelně pročítali inzeráty na webech jako je
Trade Me,
Backpacker Board,
Gumtree,
SEEK nebo třeba
Indeed. Nejvíce inzerátů se objevuje asi na Trade Me, ale záleží samozřejmě na tom, v jakém oboru chce člověk pracovat. Podle toho se taky lišily naše strategie.
Práce v pohostinství
Pracovní nabídky v oblasti pohostinství se objevují na výše zmíněných webech, ale běžně poptávku po personálu naleznete vyvěšenou i přímo na oknech kaváren či restaurací. Vytvořila jsem si verzi životopisu, kde jsem zdůraznila moje zkušenosti v této oblasti, a začala rozesílat.
Po pár dnech se mi ozvali z restaurace, kam jsem zasílala životopis, a pozvali mě na pohovor. Ten trval jen pár minut, během kterých se mě manažer zeptal na několik otázek ohledně mých časových možností, víza a domluvil se se mnou na trial, tedy na zkoušku. Přišla jsem ve čtvrtek večer a po krátkém vysvětlení nejnutnějších věcí jsem začala pracovat na pozici tzv. "runnera", takže jsem hlavně roznášela objednávky a sbírala nádobí. Po třech hodinách jsem měla hotovo a manažer mně řekl, že byl s mým výkonem spokojený, a že v restauraci mohu začít pracovat. Cítila jsem se tam dobře, tak jsem na nabídku kývla. Měla jsem tou dobou ještě jinou práci, takže jsem nemohla nastoupit hned druhý den, jak manažer navrhoval, takže jsme se domluvili na neděli. S tím, že chtěl, abych pak byla od příštího týdne plně k dispozici.
V neděli jsem přišla v nově nakoupeném oblečení (potřebovala jsem vše černé), dostala dobrou večeři a začala moje první směna. Pracovala jsem opět jako runner a postupně mě zaškolovali, abych mohla brzy začít přijímat objednávky jako ostatní číšníci. Další den jsme se měla odpoledne zastavit, abych se šéfem vyřešila smlouvu a výplatu za první směnu. K mému překvapení se mi vedoucí restaurace (někdo jiný než ten, kdo mě přijímal) začal omlouvat a lámanou angličtinou vysvětlovat, že mají více uchazečů, a že se budou teprve rozhodovat. Nepřímo řekl, že to vypadá, že dají asi přednost někomu s více zkušenostmi. Vypsal mně šek za první odpracovanou směnu a řekl, že se mi manažer, který mě přijímal, ještě ozve. Do teď se mi samozřejmě neozvali, ale nemůžu říct, že by mě to mrzelo, přece jen bych raději pracovala někde, kde je vedení spolehlivější.
Práci v pohostinství jsem ani po této zkušenosti úplně nevzdala, aspoň budu příště vědět, že nic není jisté předem. Nicméně při dalším hledání se budu asi více zaměřovat na menší kavárny, kde není třeba nosit moc talířů s jídlem najednou, to opravdu není moje silná stránka :)
V Aucklandu je spousta restaurací, barů a kaváren, které průběžně nabírají personál. Pokud se člověk domluví anglicky a ideálně má nějaké zkušenosti z pohostinství, není problém si práci najít. Z našich zkušeností se zdá, že zásadní je trial (krátká zkouška), na jejímž základě se zaměstnavatel rozhoduje. Ve většině podniků je vyžadováno černé oblečení, které není problém ve městě pořídit.
|
Nabídky práce na Trade Me - tuhle stránku jsme už měli otevřenou snad stokrát |
Práce v obchodě
Ještě více než představa práce v restauraci se nám zamlouvalo prodávat v nějakém obchodě. Opět platilo, že jsme některé inzeráty našli na pracovních portálech a něco vylepené přímo na prodejně, ale mnohem lepší se v tomto případě ukázalo hledat přímo na webových stránkách jednotlivých obchodů.
Lukáš takto našel nabídku práce v obchodě se sportovním vybavením, kolem kterého jsme se jednou vraceli domů. Vyplnil online formulář a poslal CV a motivační dopis, kde zdůraznil své zkušenosti se sportem a outdoorem. Po pár dnech ho pozvali na pohovor, kde ho dva lidé z managementu hodinu zpovídali. Následoval klasický trial, tedy krátká zkouška na prodejně, kde měl ukázat, jak si rozumí se zákazníky. Během pár hodin si popovídal třeba se starším maďarským cyklistou nebo nadšenou turistkou a dostal od manažera úkol popsat výhody jednoho batohu. Po pár dnech se pak dozvěděl, že ho berou a nastoupil na plný úvazek.
Já jsem se opičila a taky jsem zatoužila po místu prodavačky v obchodě s outdoorovým vybavením. Kromě hledání volných míst na netu jsem se rozhodla vytipované prodejny navštívit osobně a nechat tam svůj životopis. Začala jsem v nejbližším okolí a vybírala jsem si outdoorové nebo sportovní obchody. Většinou to proběhlo tak, že mi řekli, že momentálně nenabírají, ale že si nechají moje CV a případně se mi ozvou, až něco bude. Bylo mi jasné, že tohle je celkem beznadějné a navíc jsem práci chtěla nejlépe hned.
Až ke konci mé obchůzky po centru jsem se dostala k obchodu značky Icebreaker, kterou mám tak ráda, že jsem tam životopis zanesla hned v prvních dnech po příletu, tedy asi před měsícem. Tehdy ale nebyl na místě vedoucí, tak mně prodavač klasicky slíbil, že mu to předá, ale nikdo se mi pak už neozval. Tentokrát jsem mluvila přímo s manažerem, který rychle mrknul na moje CV a zeptal se, co mě přivádí zrovna do Icebreakeru. Když jsem mu řekla, že mám značku moc ráda a ukázala jejich tričko, co jsem měla zrovna na sobě, tak mě rovnou pozval na krátký pohovor, na který jsme odskočili do blízké kavárny. Hodně mi pomohlo, že jsem dříve v Praze brigádničila v outdoorovém obchodě a v Aucklandu
pracovala v předchozích týdnech jako fundraiser pro UNICEF. Domluvili jsme se, že se další den zastavím v obchodě na zkoušku. Dorazila jsem ve smluvený čas, ale v prodejně zrovna nebyli žádní zákazníci, tak jsem nejdříve hrála já zákaznici a pak jsem jako prodavačka měla obsluhovat vedoucího. Vše proběhlo v příjemném duchu a nakonec jsme se rozloučili s tím, že by mi nabídli částečný úvazek, ale musí to ještě potvrdit s vedením. Nechtěla jsem se předčasně radovat, tak jsem netrpělivě čekala na telefonát, který přišel ještě to odpoledne a potvrdil, že mohu příští týden nastoupit.
Stejně jako u práce v pohostinství je dobré nespoléhat jen na inzeráty zveřejněné na internetu, ale také osobně roznášet životopisy. Jsou tu na to zvyklí a nikdo na vás nebudou koukat divně. Práce v obchodě vyžaduje pokročilou znalost angličtiny (zvlášť při komunikaci se zákazníky nebo kolegy se silným místním přízvukem) a může tak být ze začátku v tomto ohledu trošku stresující. Zároveň si ale myslíme, že je to výborná cesta, jak své jazykové dovednosti posunout. Tak uvidíme, co budeme říkat po pár měsících;)
Kancelářská práce
Oncek od začátku věděl, že chce pracovat v administrativě, tak vyhledával pracovní agentury, které tento druh práce zprostředkovávají. Našel si jich několik v centru a do jedné z nich se registroval. Po vstupním pohovoru s personalistkou, ke které byl přidělen, ho čekaly testy na počítači. Ty měly prokázat, jak si rozumí s Excelem, Wordem nebo třeba jak rychle píše na počítači. Tyto testy se dělají online z domova, takže prvním z nich Oncek prošel ještě na hostelu, kde si musel najít klidný koutek ve společenské místnosti. Po úspěšném absolvování testů i pohovoru bylo nutné dodat reference z předchozího zaměstnání. To se překvapivě ukázalo jako zádrhel, protože Oncek pracoval v americké firmě, která má dost striktní pravidla ohledně sdílení informací. Což v praxi znamenalo, že byl velký problém vytáhnout z nich reference. Nakonec potřebné reference sehnal, ale celkově se tak všechno hodně protáhlo. Asi po měsíci nakonec nastoupil do firmy, kde zadává data do počítače. Práci má prozatím slíbenou jen na měsíc, ale za to je dobře placená.
Pro získání práce v administrativě je potřeba prokázat relevantní pracovní zkušenosti a doložit reference, které si důkladně prověřují. Podobně jako v ČR je o pozice v administrativě relativně velký zájem, ale když má člověk odpovídající zkušenosti (ideálně z mezinárodní firmy) a dobrou angličtinu, je určitě možné práci sehnat.