Stopover v Taipei

Během našeho letu z Říma do Aucklandu letadlo přistálo v Dillí, Taipei a Brisbane. Z těchto měst jsme si mohli vybrat, když jsme zvažovali, jestli využít tvz. stopover, tedy přerušení letu, po jehož skončení cestující opět nastoupí a pokračují do své destinace. Vzali jsme to jako vítanou příležitost navštívit místa, kam se jen tak nepodíváme, ale nechtěli jsme za tento výlet utrácet před Zélandem moc peněz. Když jsme zvážili ekonomické hledisko, tak jasně vyhrála Taipei, protože stopover zde letenku prodražil jen o zanedbatelných 300 Kč (v Dillí i Brisbane by to bylo asi desetkrát tolik) a navíc pro vstup nepotřebujeme víza, čímž odpadlo vyřizování a další výdaje za poplatky. Více o stopoverech píše pan Thér, přes kterého jsme letenky kupovali, na svém webu. Stopover může trvat klidně i několik měsíců, ale my jsme se spokojili s jedním dnem.

Úschova zavazadel

Na letišti (mimochodem dost pěkném) jsme vyplnili krátký dotazník, který jsme předložili úředníkům, kteří nám pak do pasu otiskli razítko dovolující nám 90 dnů pobytu na Taiwanu. Jakmile jsme na pásu našli naše zavazadla, začali jsme řešit, kam je dáme, protože táhnout se nimi do centra se nám rozhodně nechtělo a navíc bychom tak i znehodnotili jejich ochranné obalení ve folii, což by byla pro další cestu škoda. K naší radosti se potvrdila informace, kterou jsme četli někde na internetu, že je možné zavadla nechat na letišti v úschově a při návratu stáčí aerolinkám předat lístek, na základě kterého si zavazadla převezmou a naloží do vašeho letadla, takže se už nemusíte o nic starat.

Letiště v Taipei

Hostel

Přes internet jsme si na webu HostelWorld zamluvili ubytování v hostelu Holo Family, který nabízel na dobrou cenu třílůžkový pokoj (1800 TWD za pokoj/noc, tedy asi 420 Kč na osobu) , což se nám přesně hodilo. Navíc se nachází v centru hned u hlavního nádraží a stanice metra, takže je dobrým výchozím bodem pro návštěvu různých památek.Na letišti jsme snadno našli autobus, který nám hostel v emailu doporučil, takže jsme si v hale koupili lístek a jeli na konečnou v centru města.

Až nečekaně lehce se nám podařilo najít i samotný hostel, takže obavy o to, jak se budeme orientovat v zemi, kde nerozluštíme ani písmeno, se nepotvrdily. Taipei je na turisty připravená a mnoho nápisů je zde i v angličtině. Na druhou stranu tu ale moc turistů není, nebo alespoň ne těch evropských, potkali jsme jich jen pár za den, což bylo moc příjemné. Dalo by se teda předpokládat, že tu budeme platit za exoty a místní obchodníci si na nás smlsnou, ale ve skutečnosti to tak vůbec nebylo, dokonce se nám jako očividných turistům nevnucoval ani žádný otravný taxikář, což je ve srovnání s jinými zeměmi skoro neuvěřitelné.

Hostel byl čistý a příjemný, ani jsem podle fotek nečekala, že budeme mít až tak pěkný pokoj. Dostali jsme povlečení, ručník a zdarma nám také zapůjčili redukci do zásuvky, takže jsme mohli nabít laptopy a dát fotky sem na blog:) Dobře jsme se vyspali, což bylo po noci v letadle k nezaplacení. Příjemná byla taky snídaně, při které jsme se mohli kochat vyhlídkou na město z 22. patra budovy, ve které se hostel nacházel.

Náš pokoj v hostelu

Vyhlídka z kuchyňky

Jedeme metrem

Před cestou do města jsme si ještě v hostelu půjčili k nahlédnutí průvodce a nechali si od milé paní majitelky poradit, co si nenechat během naší krátké návštěvy ujít. Koupili jsme celodenní lístek na metro a na stejném místě jsme si vzali také moc šikovnou mapu, která v angličtině přehledně popisovala zajímavosti v okolí různých stanic metra. I když normálně ráda chodím pěšky, tak ve zdejším úmorném parnu a dusnu bylo klimatizované metro vítanou úlevou, takže jsme koupě celodenní jízdenky rozhodně nelitovali. Metro navíc bylo neuvěřitelné čisté, až nechápu, jak se jim to daří v takovém stavu udržovat, vagony se uvnitř doslova blýskaly čistotou.

Čekání na metro ve vyznačených lajnách, většina lidí to fakt dodržuje!

Taipei 101

Jasnou volbou byla budova Taipei 101, která byla svého času nejvyšší budovou světa. Vstupné je sice na místní poměry docela drahé (asi 350 Kč), ale za sebe mohu říct, že zážitek z budovy tvaru bambusu a jízdy nejrychlejším výtahem na světe rozhodně stál za to.

Vyfasovali jsme audioprůvodce, tohle je ještě na začátku, kdy nás to bavilo poslouchat;)

Nahoru jsme vyjeli nejrychlejším výtahem na světě!

Ještě, že mě upozornili:)

Tahle obrovská koule zavěšená uvnitř budovy se prý zasluhuje o její stabilitu, tak by měla odolat i zemětřesením, o které není na Taiwanu nouze.

Výhled na město

V dálce 101, vepředu červená lajna, za kterou se nesmí kouřit a místní holky chránící se před sluncem, protože opálení se tady nenosí.

Chrám Langšam

Dál jsme se vydali ke chrámu Langšam (v angličtině přepisují jako Langsham), který je asi nejznámější ve městě a vypadal opravdu působivě. Na místě bylo živo, ale ne nepříjemně přelidněno. V přilehlých uličkách jsme pak viděli zase jinou Taipei, než v okolí stojedničky - jednoduché staré domky, vývařovny, kde jsme se přes počáteční odhodlání neodvážili nic ochutnat, a trhovce prodávající všechno možné.

Před slavným chrámem

Vonné tyčinky už doutnají...

...teď je jen zapíchnout na správné místo.

Oncek v akci

Nádvoří chrámu

Hlavní dopravní prostředek je skútr!

Uličky v okolí chrámu

Trhy poblíž

Ty plechové krabice na ulici měli vždycky nějak pomalované

Dobroty

Kvůli několikahodinové cestě letadlem před námi jsme nakonec velké gastronomické experimenty zavrhli, ale chtěli jsme si dát něco aspoň trochu "místního". Toto nám nakonec dokonale splnil bufet na autobusovém nádraží, kde se celkem hojně stravovali i místní. Dali jsme si menu z nabídky a nelitovali jsme, bylo to fakt dobré a přitom v pohodě stravitelné pro naše evropské žaludky. Na fotce je moje jídlo, které se skládalo z vepřového masa upraveného podobně jako náš smažený řízek (ale skoro vůbec nebylo mastné a zároveň bylo krásně šťavnaté a křupavé) a rýže s kari omáčkou, která byla tak akorát pikantní.

Moje menu v bistru na autobusáku

Pochutnali jsme si!

Čankajšek

Po jídle jsme se už konečně věnovali Taiwanskému národnímu hrdinovi, kterým není nikdo jiný než Čankajšek. Kdyby někdo pochyboval, jak si svého bývalého prezidenta místní cení, přesvědčí je impozantnost památníku, který mu pět let po jeho smrti postavili. Uvnitř je rozsáhlá expozice, kde jsou kromě aut, kanceláře, nebo třeba uniforem, k vidění i jeho fotky snad s každým, kdo v jeho době něco znamenal. Viděli jsme i střídání stráží, které u jeho sochy probíhá každou celou hodinu.

Čankajškův památník

Čankajšek sedící

Všechno, co jste chtěli vědět o Čangovi

Střídání stráží. Nechápu, jak to v tom dusnu dávají, cvičili tam fakt dlouho.

Čankajškův památník tvoří jednu ze stran obrovského náměstí, na jehož druhém konci jsou krásné budovy národního divadla a koncertní síně, které jsou si velmi podobné, ale nejsou úplně stejné. Zajímavá je také bílá brána stojící naproti památníku, jejíž název v angličtině je The Gate of Great Centrality and Perfect Uprightness, ale nějaký rozumný překlad do češtiny mě bohužel nenapadá.

Brána záhadného názvu

Národní divadlo

Po absolvování poslední porce památek jsme už byli dost utahaní, ale přesto jsme se odhodlali jít pěšky k k dalšímu chrámu vyznačenému na mapě. Ten už ale nevypadal ani zdaleka tak zajímavě jako Langšam, takže jsme se rozhodli, že už se jen svezeme metrem na konečnou, kterou nám paní v hostelu doporučila jako místo skvělé k pozorování západu slunce. Nějak jsme ale neodhadli, že se tu stmívá dříve, takže jsme na místo dorazili až úplně za tmy. To nám ale nebránilo v tom vychutnat si tady dobroty nakoupené ve městě a bavit se pozorováním místních hrajících si děcek, které jsou asi zvyklé kvůli šílenému vedru přes den vytahovat tříkolky až po setmění.

Cestou zpět jsme trochu váhali při hledání zastávky autobusu, který nás zaveze zpět na letiště, ale nakonec jsme všechno stihli a nastoupili na palubu vstříc dalším hodinám stráveným v letadle, tentokrát směrem na Brisbane.

Obrázky z letišť cestou na Zéland

Jak už jsem psala v minulém příspěvku, neletíme sice nejkratší cestou, ale o to víc si to chceme užít:) Zde najdete pár fotek z letišť, kterými jsme prošli během cesty na Zéland, celkem jich bylo sedm. Cestou jsme si dali pauzu v Taipei, podrobněji v tomto příspěvku.

letiště v Římě a těstoviny v místním bufetu

Letiště v Římě - čekáme na nástup, na sedačkách už nezbylo místo.

Letiště v Dillí - označení toalet pro dámy

Letiště v Dillí - čekání na bezpečnostní kontrolu

Letiště v Dillí - všude koberce

Na palubě China Airlines hlady netrpíme

Letiště v Taipei

Letiště Brisbane

Přivítání na letišti Aucklandu

Jak se na Nový Zéland dostaneme?

Stejně jako mnoho dalších lidí z České republiky jsem letenky na Zéland pořídili prostřednictvím pana Théra, který je schopen je zajistit opravdu levně. Zkoušeli jsme hledat i sami a nějaké zkušenosti se sháněním levných letenek máme, ale cena, kterou nám za jednosměrnou letenku do Aucklandu nabídl on, byla zdaleka nejvýhodnější. Letenky jsme u něj koupili koncem března s odletem na konec srpna a jednosměrná letenka Řím - Auckland nás vyšla na 14 500 Kč. Později jsme se rozhodli přidat stopover v Taipei, který cenu lehce navýšil, ale asi jen o 300 Kč.

Na Letišti Václava Havla v den odletu

Z Prahy do Aucklandu je to prý letecky 17 863 kilometrů, ale vsadím se, že naše trasa bude ještě o něco delší. Nejdříve letíme s ČSA z Prahy do Říma, kde začíná náš let s China Airlines, které nás dopraví až do Aucklandu. Mezitím ale letadlo přistane ještě v Dillí, Taipei a Brisbane. Fotky z průběhu naší cesty najdete tady. Zastávky v Taipei jsme se rozhodli využít ke krátké návštěvě metropole Taiwanu, takže tu jednu noc přespíme v hostelu a podíváme se po městě, ať nasajeme aspoň trošku chuť Asie, když už sem máme cestu. Podrobněji se tomu věnuje tento příspěvek.

Batoh na zádech má necelých 20 kilo a malý batůžek 8 kg.

Jak se zbavit nepotřebných věcí před odjezdem

Když se člověk rozhodne vydat na delší čas do světa, musí většinou řešit kam dát věci, které se mu doma nastřádaly. V našem případě znamenalo rozhodnutí vydat se na Zéland opustit byt, ve kterém jsme poslední tři roky bydleli a podařilo se nám v něm nashromáždit docela dost věcí. Byt se pronajímá nezařízený, takže jsme jej museli na začátku vybavit úplně vším včetně ledničky, pračky, nábytku nebo třeba nádobí. Abychom jej mohli předat zpět majiteli, museli jsme byt opět celý komplet vyklidit. Takže si asi umíte představit, že toho nebylo zrovna málo, co jsme museli někam udat. Naši blízcí byli sice tak hodní, že nám umožnili si u nich nějaké věci uschovat, ale rozhodně jsme je nechtěli zavalit vším, co jsme měli doma. Některé věci jsou navíc dost náročné na přepravu a prostor, jako třeba pračka a lednice, takže u těchto položek nás ani nenapadlo je u někoho skladovat. Navíc jsme to brali jako dobrou příležitost zbavit se toho, co stejně nepoužíváme.

 Když jsem přemýšlela, co s věcmi, o které už nestojíme (nebo je nemáme kam dát) udělat, napadly mě čtyři možnosti: darovat někomu z rodiny nebo blízkých, darovat potřebným, prodat přes inzerát a v nejhorším případě vyhodit. Rozhodně bych nechtěla vyhazovat věci, které mohou ještě dobře posloužit, takže poslední možnost se týkala jen věcí zničených a nefunkčních.

 Jak darovat

 Nejdříve jsme přemýšleli nad tím, jestli by věci, kterých se chceme zbavit, nechtěl někdo z našich příbuzných. Věci jsme nabídli, ale protože rodiny bydlí v jiném městě, tak je nemohli snadno přijít prohlédnout osobně, tak se jako nejlepší ukázalo poslat jim fotku nábytku emailem a napsat rozměry. Takto jsme udali pár komod, které měl kdysi ve svém dětském pokojíčku Lukáš, pak nám dobře posloužili v našem žižkovském bytě a nyní si je budou užívat moje neteř a synovec. Takže i Brenda a Dona, které se usmívají z nezničitelných samolepek na dvířkách uvnitř skříněk, žijí svůj příběh dál!

Další lidi, kterým bychom mohli naše věci přenechat, nás napadli snadno díky tomu, že Lukáš donedávna pracoval v Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU). Někteří klienti OPU mají k dispozici jen velmi omezené finanční prostředky a jsou tak rádi, když nemusí za všechny potřebné věci utrácet velké částky v obchodech. Věděli jsme proto, že ocení i naše oblečení nebo třeba vybavení do domácnosti. Lukáškova kolegyně se k nám navíc cestou do práce pro věci zastavila autem, takže na nás bylo jen všechno sbalit do igelitek a předat.

 Ne každý má samozřejmě takové kontakty, ale možností, jak věci darovat potřebným je celá řada. Sama mám z minulosti dobrou zkušenost s dobročinnými obchody Sue Ryder, kam jsem párkrát donesla nejen vytříděné oblečení, ale třeba i nádobí nebo knihy. Paní, které věci přebíraly, byly vždycky moc milé a výtěžek z prodeje jde na provoz této sympatické neziskovky, která pracuje se seniory. Zboží pak navíc neprodávali nijak draho, což, jak jsem zpozorovala v naší žižkovské pobočce, oceňovaly mámy od rodin, které zde ošatily rodinu za pár korun a ještě dokoupily skleničky a plyšáky. Obchod Sue Ryder na Žižkově už nefunguje, ale v ostatních částech Prahy jich najdete hned několik, koukněte na jejich web.

Jeden z obchodů Sue Ryder v Praze. Foto: Sue Ryder

V dalších městech zase fungují jiné neziskovky a charity, kam můžete nepotřebné věci donést, stačí zapátrat ve vašem okolí. Když se nemůžete trefit do jejich otevírací doby, je řešením vyhledat si na internetu ve vašem okolí kontejner na textil, kam můžete oblečení vložit. Pokud máte štěstí, tak je možné, že v místě vašeho bydliště charita nabízí možnost, že si sama starý textil vyzvedne dokonce až u vašich dveří. Moj rodiče tuto možnost v Brně využili a odpadla jim tak starost s odvozem velkých pytlů, více info například tady.

Jak prodat to, co doma zbude

Když jsme před třemi lety byt vybavovali, nakoupili velkou část věcí z druhé ruky přes inzerát. Stejnou cestou jsme se proto chtěli spotřebičů a nábytku také zbavit. Příjemný je nejen pocit, že věci budou někomu dál sloužit, ale pochopitelně i fakt, že člověk dostane nějaké peníze, které se na cestování budou hodit.

Nejprve jsme mysleli, že takto na internetu prodáme jen větší a dražší věci, jako je lednička, pračka nebo pohovka, ale nakonec jsme k našemu překvapení rychle prodali a takové položky vybavení bytu jako je smeták, poličky, sušák na prádlo nebo květináče. Nejprve by nás ani nenapadlo tyto drobnosti prodávat, ale neměli jsme tyto věci komu darovat a bylo nám líto je vyhodit, když byly stále funkční. Navíc jsme ani neměli k dispozici auto, abychom je někam odvezli. Proto jsem jich vyfotila vždy více nějakém "setu" pohromadě, a za každou takovou hromadnou položku jsme chtěli 100 korun. Zájem byl veliký, takže jsme se během dvou dnů všeho úspěšně zbavili, a ještě nám zbylo pár stovek navíc. 

Nejvíce jsme vybavení do bytu prodávali na Sbazar.cz, který je uživatelsky velmi příjemný, takže vložení inzerátu nezabere moc času, a neúčtuje si žádné poplatky. A hlavně je evidentně také dost navštěvovaný kupujícími, protože věci mizely opravdu až nečekaně rychle. Úspěšnému prodeji našich věcí teda jistě pomohlo i to, že jsme je nabízeli levně a lidé si je mohli vyzvednout na dobře dostupném místě v Praze.

Pokud se chcete zbavit oblečení a dostat nějakou korunu nebo vyměnit vaše kousky za jiné, tak jednoznačně doporučuji Votočvohoz.cz, kde jsem k mojí radosti sehnala třeba skvělý vlněný svetr vyrobený v Norsku, za kterých bych normálně musela zaplatit nehorázný balík.

Před odjezdem jsme také chtěli obměnit naši outdoorovou výbavu, ale než jsme koupili věci nové, chtěli jsme nejdřív ty staré prodat. Všechno od pohorek, přes batoh až po pláštěnku můžete dobře prodat třeba na Lezec.cz nebo Outdoorforum.cz.