Daňové číslo IRD - aneb co dělat, když není řidičák

Během našeho prvního týdne v Aucklandu jsme si nejdříve museli zařídit věci potřebné k tomu, abychom mohli začít pracovat. Jako první přišlo na řadu IRD, tedy daňové číslo.

K tomu, abychom mohli na Zélandu legálně pracovat a odvádět daně, potřebujeme mít přidělené daňové číslo (IRD number) od místního úřadu Inland Revenue. Podat žádost je pro většinu lidí jednoduché; stačí vyplnit pár řádků v jednoduchém formuláři a ten odevzdat spolu s vytištěným vízem a kopií pasu a dalšího dokladu na jakékoliv poště. Pak už zbývá jen čekat, než bude číslo přiděleno, na což má úřad 10 pracovních dní. Není ani nutné převzít si dopis, ve kterém číslo pošlou, stačí na úřad zavolat a číslo si zapsat. Takže není třeba pobývat na adrese uvedené v žádosti, což je pro většinu cestovatelů velká úleva.

Procházka v Albert Parku mezi návštěvami úřadů

V mém případě to ale tak jednoduché nebylo, protože nemám mezinárodní řidičák. Kromě pasu je na poště při žádosti o IRD číslo nutné předložit ještě nějaký další doklad (tzv. "kategorie B", které jsou na formuláři vyjmenované), přičemž naše občanka se v tomto případě bohužel neuplatní. Problém je v tom, že pracovníci pošty tuto agendu  pro daňový úřad pouze administrují, a mohou přijmout jen ty doklady, které jsou na formuláři zmíněné. Spadá mezi ně výše zmiňovaný mezinárodní řidičák, který předkládá většina cizinců, protože další doklady se týkají vesměs Novozélanďanů nebo studentů místních univerzit.

Četla jsem, že občas stačí na poště narazit na jinou paní za přepážkou, a ta prý přimhouří oči, a naši občanku přijme. V Aucklandu jsem s touto vírou obešla několik pošt, ale neuspěla jsem ani náhodou, vždycky občanku pořádně prohlídli a když zjistili, že to není řidičák, tak jsem měla smůlu.

Pracovníci pošty byli sice nekompromisní, ale vždycky se mi snažili nějak poradit, z čehož mně postupně vyplynula tři různá řešení mojí situace (možná jich bylo ještě víc, ale já zvažovala tato):

1) Najít si práci a požádat zaměstnavatele o dopis, ve kterém by stvrdil, že pro mě má nabídku práce od určitého data. Takový dopis byl mezi uznávanými dokumenty, ale pochybovala jsem, že budou potenciální zaměstnavatelé nadšení z toho mě přijmout, když ještě nemám IRD a navíc by mně museli vystavit nějaké potvrzení.

2)Vyřídit si místní průkazku "18+", která je taky mezi vyjmenovanými doklady. Tady jsem viděla největší problém v tom, že její vyřízení trvá asi tři týdny a navíc se za ni platí poplatek.

3)Zavolat přímo na Inland Revenue úřad, který IRD přiděluje a nějak se s nimi domluvit. Tohle řešení se jevilo nejschůdněji, tak jsem začala volat.

Při prvním zavolání mě překvapilo, že mluvím s automatem, který po mně nechce, abych mačkala čísla, ale mluvila na něj, přičemž pak na mé odpovědi reagoval, což pro mě bylo docela zvláštní. Ale fajn, nakonec jsem se dostala k tomu, že jsem byla přepojena operátorku. Ta mně po probrání mé situace poradila, že si nejdříve mám založit účet v bance a po té zavolat na stejné číslo znova a domluvit si na úřadě osobní schůzku.

Centrum Aucklandu

Po založení účtu, které mimochodem také nebylo úplně bez komplikací, jak se dozvíte v dalším příspěvku, jsem tedy opět volala na známé číslo. Tentokrát ale v podvečer, což byla asi špička, takže jsem na přepojení s operátorem čekala dost dlouho a vzhledem k tomu, že je linka placená, jsem to po necelých 10 minutách raději vzdala. Znovu jsem volala další den dopoledne a po chvilce čekání na přepojení jsem si domluvila schůzku na další den dopoledne. S sebou jsem měla vzít pas, vytištěné vízum a prohlášení banky o tom, že u nich mám založený účet, které paní v bance dala při zakládání účtu automaticky.

Na schůzku jsem se musela dostavit do jiné části Aucklandu (Takapuna), kam by to pěšky bylo daleko a navíc po vytížené silnici, tak jsem poprvé využila místní MHD. To mě docela utvrdilo v tom, že bych tady chtěla pracovat v pěší vzdálenosti od místa bydliště. Je mi jasné, že nemůžu čekat systém MHD ve stylu, jak jsme na to zvyklí v ČR a jsem ráda, že tu alespoň nějaká veřejná doprava funguje, ale čtvrthodina zpoždění by mně asi při ranním spěchu do práce na klidu nepřidala. Dala jsem si naštěstí časovou rezervu, takže jsem schůzku stihla akorát. Paní úřednice se hned na místě ptala, jestli náhodou nejsem Eva a pozvala mě, ať se posadím. Za dvě minuty jsme měly hotovo, a paní mně řekla, ať si zavolám za dva dny, že už tou dobou bude moje číslo připravené. Takže to sice stálo trochu času a námahy, ale nakonec budu mít IRD ještě dříve, než kdybych uspěla s klasickou žádostí na poště - teď už jen zbývá najít si nějakou práci:)