Založení účtu v bance, výběr mobilního operátora

Kromě IRD daňového čísla jsme si ještě potřebovali co nejdříve založit účet v místní bance a vybrat si vhodný tarif u některého z mobilních operátorů.

Rugby nechybí ani v prodejně Vodafonu

Založení bankovního účtu

Novozélandské banky nemají ve zvyku účtovat si za všechno velké poplatky, takže výhodný účet lze najít asi prakticky u každé z nich, stačí se podívat jejich nabídky na internetu. My jsme se kvůli dostupnosti (pobočka na každé poště, takže skoro všude) a dobrým referencím rozhodli založit účet u Kiwibank. Tam po nás ale požadovali, abychom nějakým způsobem doložili naši adresu v Aucklandu. To bylo ale docela problematické, protože jsme ještě bydleli na hostelu. Paní v bance nám tak poradila, že nám prý papír potvrzující naše místo pobytu mohou vydat na Ministry of Immigration. Abychom s takovou věcí šli hned na ministerstvo se nám nejdřív zdálo jako docela komplikované řešení, ale když jsme zjistili, že sídlí hned ve vedlejší ulici, tak jsme se tam vydali zkusit štěstí.

A štěstí jsme opravdu měli, protože se nás ujal milý ministerský úředník, takový dobrácký děda, který hned věděl, o co jde, protože toho dne už stejnou věc řešil. Vysvětlil nám, že to do jejich agendy rozhodně nespadá, ale že nám pomůže, když už nás poslali. Řekl nám, ať napíšeme na papír svá jména spolu s daty narození a adresou, kterou chceme bance nahlásit. Našel si nás pak jako držitele víz v jejich informačním systému, kde aktualizoval naši adresu, a stránku nám každému vytiskl. Měli jsme tedy v ruce papír s ministerským štemplem, na kterém stála naše adresa, byť se jednalo o adresu hostelu. Tento postup ale bohužel nemohu nikomu do budoucna doporučit, protože pán říkal, že si bude muset promluvit s manažerem banky, aby jim už žádné lidi neposílali.

V bance tento orazítkovaný kus papíru bez váhání vzali a během pár minut nám otevřeli nový účet. Když jsem se pak paní ptala, jakým způsobem mám hlásit případnou změnu adresy, tak mi odpověděla, že to mohu aktualizovat v internetovém bankovnictví, ale že je to v podstatě jedno, protože mi stejně poštou nejspíš nic posílat nebudou. K účtu jsme pak ihned dostali také embosovanou VISA kartu (dá se s ní platit po internetu, všechny karty to tu nemají), takže jsme nemuseli později nic vyzvedávat ani řešit, na jakou adresu by nám ji poslali, což u ostatních bank není samozřejmost.

Co jsem tak slyšela od ostatních cestovatelů, tak banky potvrzení adresy řeší různě, ale ty, o kterých jsem se doslechla, jej každopádně v nějaké formě chtěly.  Pokud nemá dotyčný nájemní smlouvu, tak může k potvrzení adresy sloužit třeba to, že mu pošlou z banky na uvedenou adresu dopis, který on pak musí donést na pobočku. Dopis není problém adresovat do hostelu, a zde si ho pak na recepci vyzvednout, ale stojí to čas.

Výběr mobilního operátora

Rozhodně je důležité mít v mobilu místní SIMku co nejříve, protože člověk nikdy neví, kam bude muset při vyřizování papírů a hledání ubytování volat. Navíc posílat někam životopis bez místního telefonního čísla snad ani nemá smysl. 

Naši první kartu jsme dostali už na hostelu v rámci balíčku našeho členství v řetězci hostelů YHA, ale dala se, pokud vím, sehnat zdarma i jinde. Jednalo se o 2degrees Visitor, na kterou jsme si v trafice dobili 20NZD a začali jsme ji hned využívat, protože se ukázalo, že třeba odpovídat na inzeráty s ubytováním je mnohem lepší SMSkou. Nicméně jsme u tohoto tarifu nechtěli zůstávat na trvalo, protože pro dlouhodobější využití příliš výhodný není. 

Začali jsme se tedy porozhlížet jinde a kromě zmiňovaných 2degrees připadaly v úvahu ještě další dva velcí operátoři - Vodafone a Telecom. Já jsem nakonec skončila u Vodafonu, kde jsem si vybrala předplacenou kartu Freebee Talk, kde k dobití vždy kromě hodnoty kreditu dostanu i nějaké volné minuty a neomezené SMS. Podobných nabídek bude asi i u konkurence plno, pro mě bylo rozhodující, aby šlo o dobíjecí kartu a nepřekvapil mě na konci měsíce příliš velký účet za telefon. Nechtěla jsem platit měsíční paušál také proto, že předpokládám, že po dobu, kdy se nebudeme pohybovat tolik po městech, příliš telefonovat nebudu, takže bych jej nevyužila. 

Můj stařičký telefon už na tom nebyl nejlépe a přesto, že na mobil velké nároky nemám, tak slabá výdrž baterky už mě docela otravovala, a zvlášť na cestování to není to nejlepší. Padla mi tak do oka nabídka ve Vodafone obchodě, kde měli jednoduchý telefon Alcatel One Touch 1041 za 9NZD, přičemž byla v ceně zahrnuta jejich simka (žádný tarif, jen simka), kterou jsem si zrovna za obvyklých 5 NZD stejně chtěla pořídit. Samotný přístroj mě tak vyšel na celé 4 NZD, což je v přepočtu necelých 72 Kč. Není to pochopitelně žádný smartphone, ale to nebyl ani ten před ním, takže to pro mě není problém. Pro cestování má ale podle mě ideální vlastnosti - baterka vydrží s přehledem týden i víc, je lehoučký, má zabudovanou svítilnu a rádio jde poslouchat i bez sluchátek.  

Daňové číslo IRD - aneb co dělat, když není řidičák

Během našeho prvního týdne v Aucklandu jsme si nejdříve museli zařídit věci potřebné k tomu, abychom mohli začít pracovat. Jako první přišlo na řadu IRD, tedy daňové číslo.

K tomu, abychom mohli na Zélandu legálně pracovat a odvádět daně, potřebujeme mít přidělené daňové číslo (IRD number) od místního úřadu Inland Revenue. Podat žádost je pro většinu lidí jednoduché; stačí vyplnit pár řádků v jednoduchém formuláři a ten odevzdat spolu s vytištěným vízem a kopií pasu a dalšího dokladu na jakékoliv poště. Pak už zbývá jen čekat, než bude číslo přiděleno, na což má úřad 10 pracovních dní. Není ani nutné převzít si dopis, ve kterém číslo pošlou, stačí na úřad zavolat a číslo si zapsat. Takže není třeba pobývat na adrese uvedené v žádosti, což je pro většinu cestovatelů velká úleva.

Procházka v Albert Parku mezi návštěvami úřadů

V mém případě to ale tak jednoduché nebylo, protože nemám mezinárodní řidičák. Kromě pasu je na poště při žádosti o IRD číslo nutné předložit ještě nějaký další doklad (tzv. "kategorie B", které jsou na formuláři vyjmenované), přičemž naše občanka se v tomto případě bohužel neuplatní. Problém je v tom, že pracovníci pošty tuto agendu  pro daňový úřad pouze administrují, a mohou přijmout jen ty doklady, které jsou na formuláři zmíněné. Spadá mezi ně výše zmiňovaný mezinárodní řidičák, který předkládá většina cizinců, protože další doklady se týkají vesměs Novozélanďanů nebo studentů místních univerzit.

Četla jsem, že občas stačí na poště narazit na jinou paní za přepážkou, a ta prý přimhouří oči, a naši občanku přijme. V Aucklandu jsem s touto vírou obešla několik pošt, ale neuspěla jsem ani náhodou, vždycky občanku pořádně prohlídli a když zjistili, že to není řidičák, tak jsem měla smůlu.

Pracovníci pošty byli sice nekompromisní, ale vždycky se mi snažili nějak poradit, z čehož mně postupně vyplynula tři různá řešení mojí situace (možná jich bylo ještě víc, ale já zvažovala tato):

1) Najít si práci a požádat zaměstnavatele o dopis, ve kterém by stvrdil, že pro mě má nabídku práce od určitého data. Takový dopis byl mezi uznávanými dokumenty, ale pochybovala jsem, že budou potenciální zaměstnavatelé nadšení z toho mě přijmout, když ještě nemám IRD a navíc by mně museli vystavit nějaké potvrzení.

2)Vyřídit si místní průkazku "18+", která je taky mezi vyjmenovanými doklady. Tady jsem viděla největší problém v tom, že její vyřízení trvá asi tři týdny a navíc se za ni platí poplatek.

3)Zavolat přímo na Inland Revenue úřad, který IRD přiděluje a nějak se s nimi domluvit. Tohle řešení se jevilo nejschůdněji, tak jsem začala volat.

Při prvním zavolání mě překvapilo, že mluvím s automatem, který po mně nechce, abych mačkala čísla, ale mluvila na něj, přičemž pak na mé odpovědi reagoval, což pro mě bylo docela zvláštní. Ale fajn, nakonec jsem se dostala k tomu, že jsem byla přepojena operátorku. Ta mně po probrání mé situace poradila, že si nejdříve mám založit účet v bance a po té zavolat na stejné číslo znova a domluvit si na úřadě osobní schůzku.

Centrum Aucklandu

Po založení účtu, které mimochodem také nebylo úplně bez komplikací, jak se dozvíte v dalším příspěvku, jsem tedy opět volala na známé číslo. Tentokrát ale v podvečer, což byla asi špička, takže jsem na přepojení s operátorem čekala dost dlouho a vzhledem k tomu, že je linka placená, jsem to po necelých 10 minutách raději vzdala. Znovu jsem volala další den dopoledne a po chvilce čekání na přepojení jsem si domluvila schůzku na další den dopoledne. S sebou jsem měla vzít pas, vytištěné vízum a prohlášení banky o tom, že u nich mám založený účet, které paní v bance dala při zakládání účtu automaticky.

Na schůzku jsem se musela dostavit do jiné části Aucklandu (Takapuna), kam by to pěšky bylo daleko a navíc po vytížené silnici, tak jsem poprvé využila místní MHD. To mě docela utvrdilo v tom, že bych tady chtěla pracovat v pěší vzdálenosti od místa bydliště. Je mi jasné, že nemůžu čekat systém MHD ve stylu, jak jsme na to zvyklí v ČR a jsem ráda, že tu alespoň nějaká veřejná doprava funguje, ale čtvrthodina zpoždění by mně asi při ranním spěchu do práce na klidu nepřidala. Dala jsem si naštěstí časovou rezervu, takže jsem schůzku stihla akorát. Paní úřednice se hned na místě ptala, jestli náhodou nejsem Eva a pozvala mě, ať se posadím. Za dvě minuty jsme měly hotovo, a paní mně řekla, ať si zavolám za dva dny, že už tou dobou bude moje číslo připravené. Takže to sice stálo trochu času a námahy, ale nakonec budu mít IRD ještě dříve, než kdybych uspěla s klasickou žádostí na poště - teď už jen zbývá najít si nějakou práci:)

První dny v Aucklandu

Po příletu do Aucklandu nás čekal krátký pohovor s imigračním úředníkem, který nám po zodpovězení pár otázek dal razítko do pasu, aniž by chtěl vidět naše vytištěná víza, pojistky nebo výpisy z bankovních účtů (což je jeden z požadavků pro udělení víz Working Holiday).

Kontrola na letišti

Pak už následovala nezbytná kontrola věcí, na kterých může být zemina, tedy například kolíků od stanu nebo turistických bot. Nový Zéland má totiž díky své geografické poloze to štěstí, že zde nejsou přítomní třeba škůdci, se kterými zemědělci v Evropě nebo USA bojují různými postřiky. O to místní pochopitelně nestojí, tak si pečlivě hlídají, aby jim lidé přijíždějící z jiných zemí nic škodlivého na svých podrážkách nepřivezli. Proto musí každý, kdo prochází kontrolou při vstupu do země, vyplnit dotazník, kde odpovídá na otázky týkající se mj. také toho, jestli nemá v zavazadle něco, co přišlo do styku s hlínou nebo zvířaty. Kdo by tyto věci nenahlásil, vystavuje se docela vysoké pokutě. My jsme oznámili, že máme v batozích použitý stan i trekové boty. Museli jít proto stranou k úředníkovi, před kterým jsme věci vybalili a ukázali ke kontrole. Pán vše pečlivě prohlédl, ale byl moc milý a ptal se nás na naše plány na Zélandu a taky nás upozornil, že je tu teď docela chladné počasí.

Deštivé odpoledne v parku Auckland Domain

Jedeme na hostel

Že měl pravdu jsme zjistili záhy poté, co jsme vyšli ven z letištní haly - bylo opravdu dost chladno! Nasedli jsme ale brzy na městský autobus, který nás za 16 NZD dovezl do centra. Panu řidiči jsme řekli, do kterého jedeme hostelu, a on nás pak upozornil, kdy máme vystoupit. Evidentně má s turisty na lince z letiště zkušenost, takže nám i poradil, jak se k hostelu ze zastávky dostaneme. Při prvním rozkoukávání nám bylo jasné, že o asijskou kuchyni nebude nouze, protože ulice, po které jsme procházeli, nabízela nespočet restaurací od indických, přes čínské, japonské nebo třeba korejské.

Oncek zarezervoval tři noci v hostelu YHA Auckland City, což se ukázalo jako dobrá volba, protože je v centru a nabízí v porovnání s konkurencí docela dobré ceny. Poloha v středu města se hodí, protože se všude dostaneme pěšky a nemusíme tak řešit jakým jet autobusem a utrácet za jízdenky.

Začínáme zařizovat

Přiletěli jsme v pátek večer a hned v sobotu dopoledne jsme se nedočkavě vydali vstříc zařizování potřebných formalit, tedy vyřízení daňového čísla IRD a založení bankovního účtu. Jediná otevřená pobočka pošty a banky se ale v našem okolí nacházela v městské nemocnici, která měla ale jen omezený provoz a IRD ani účet nám zde zařídit nemohli. Museli jsme to tedy nechat na pondělí, ale paní nám dala alespoň potřebný formulář a poradila, jaké doklady si máme vzít s sebou. Dali jsme si oběd v nedalekém indickém bistru (kuřecí maso v omáčce s rýží za 8 NZD) a vydali se na krátkou procházku. Moc jsme ji ale kvůli chladnému (cca 12 stupnů) a deštivému počasí neprotahovali a prošli jsme jen kousek parku Auckland Domain.

Další den jsem si udělala procházku asi 8 km a sešla se se svojí spolužačkou z gymplu Soňou a jejím kamarádem Adamem, kteří jsou v Aucklandu už skoro rok, tak nám dali spoustu dobrých tipů. Setkali jsme se v restauraci v Mission Bay, takže jsem cestou poprvé viděla místní pláže. A musím říct, že přestože byla zima a dost foukalo, tak se mi moc líbily, takže už se těším, až bude lepší počasí! Kluci zatím na hostelu pracovali na novozélandské podobě svých životopisů a hledali inzeráty nabízející ubytování. Najít si bydlení je pro nás totiž v současnosti tématem číslo jedna.

Stopover v Taipei

Během našeho letu z Říma do Aucklandu letadlo přistálo v Dillí, Taipei a Brisbane. Z těchto měst jsme si mohli vybrat, když jsme zvažovali, jestli využít tvz. stopover, tedy přerušení letu, po jehož skončení cestující opět nastoupí a pokračují do své destinace. Vzali jsme to jako vítanou příležitost navštívit místa, kam se jen tak nepodíváme, ale nechtěli jsme za tento výlet utrácet před Zélandem moc peněz. Když jsme zvážili ekonomické hledisko, tak jasně vyhrála Taipei, protože stopover zde letenku prodražil jen o zanedbatelných 300 Kč (v Dillí i Brisbane by to bylo asi desetkrát tolik) a navíc pro vstup nepotřebujeme víza, čímž odpadlo vyřizování a další výdaje za poplatky. Více o stopoverech píše pan Thér, přes kterého jsme letenky kupovali, na svém webu. Stopover může trvat klidně i několik měsíců, ale my jsme se spokojili s jedním dnem.

Úschova zavazadel

Na letišti (mimochodem dost pěkném) jsme vyplnili krátký dotazník, který jsme předložili úředníkům, kteří nám pak do pasu otiskli razítko dovolující nám 90 dnů pobytu na Taiwanu. Jakmile jsme na pásu našli naše zavazadla, začali jsme řešit, kam je dáme, protože táhnout se nimi do centra se nám rozhodně nechtělo a navíc bychom tak i znehodnotili jejich ochranné obalení ve folii, což by byla pro další cestu škoda. K naší radosti se potvrdila informace, kterou jsme četli někde na internetu, že je možné zavadla nechat na letišti v úschově a při návratu stáčí aerolinkám předat lístek, na základě kterého si zavazadla převezmou a naloží do vašeho letadla, takže se už nemusíte o nic starat.

Letiště v Taipei

Hostel

Přes internet jsme si na webu HostelWorld zamluvili ubytování v hostelu Holo Family, který nabízel na dobrou cenu třílůžkový pokoj (1800 TWD za pokoj/noc, tedy asi 420 Kč na osobu) , což se nám přesně hodilo. Navíc se nachází v centru hned u hlavního nádraží a stanice metra, takže je dobrým výchozím bodem pro návštěvu různých památek.Na letišti jsme snadno našli autobus, který nám hostel v emailu doporučil, takže jsme si v hale koupili lístek a jeli na konečnou v centru města.

Až nečekaně lehce se nám podařilo najít i samotný hostel, takže obavy o to, jak se budeme orientovat v zemi, kde nerozluštíme ani písmeno, se nepotvrdily. Taipei je na turisty připravená a mnoho nápisů je zde i v angličtině. Na druhou stranu tu ale moc turistů není, nebo alespoň ne těch evropských, potkali jsme jich jen pár za den, což bylo moc příjemné. Dalo by se teda předpokládat, že tu budeme platit za exoty a místní obchodníci si na nás smlsnou, ale ve skutečnosti to tak vůbec nebylo, dokonce se nám jako očividných turistům nevnucoval ani žádný otravný taxikář, což je ve srovnání s jinými zeměmi skoro neuvěřitelné.

Hostel byl čistý a příjemný, ani jsem podle fotek nečekala, že budeme mít až tak pěkný pokoj. Dostali jsme povlečení, ručník a zdarma nám také zapůjčili redukci do zásuvky, takže jsme mohli nabít laptopy a dát fotky sem na blog:) Dobře jsme se vyspali, což bylo po noci v letadle k nezaplacení. Příjemná byla taky snídaně, při které jsme se mohli kochat vyhlídkou na město z 22. patra budovy, ve které se hostel nacházel.

Náš pokoj v hostelu

Vyhlídka z kuchyňky

Jedeme metrem

Před cestou do města jsme si ještě v hostelu půjčili k nahlédnutí průvodce a nechali si od milé paní majitelky poradit, co si nenechat během naší krátké návštěvy ujít. Koupili jsme celodenní lístek na metro a na stejném místě jsme si vzali také moc šikovnou mapu, která v angličtině přehledně popisovala zajímavosti v okolí různých stanic metra. I když normálně ráda chodím pěšky, tak ve zdejším úmorném parnu a dusnu bylo klimatizované metro vítanou úlevou, takže jsme koupě celodenní jízdenky rozhodně nelitovali. Metro navíc bylo neuvěřitelné čisté, až nechápu, jak se jim to daří v takovém stavu udržovat, vagony se uvnitř doslova blýskaly čistotou.

Čekání na metro ve vyznačených lajnách, většina lidí to fakt dodržuje!

Taipei 101

Jasnou volbou byla budova Taipei 101, která byla svého času nejvyšší budovou světa. Vstupné je sice na místní poměry docela drahé (asi 350 Kč), ale za sebe mohu říct, že zážitek z budovy tvaru bambusu a jízdy nejrychlejším výtahem na světe rozhodně stál za to.

Vyfasovali jsme audioprůvodce, tohle je ještě na začátku, kdy nás to bavilo poslouchat;)

Nahoru jsme vyjeli nejrychlejším výtahem na světě!

Ještě, že mě upozornili:)

Tahle obrovská koule zavěšená uvnitř budovy se prý zasluhuje o její stabilitu, tak by měla odolat i zemětřesením, o které není na Taiwanu nouze.

Výhled na město

V dálce 101, vepředu červená lajna, za kterou se nesmí kouřit a místní holky chránící se před sluncem, protože opálení se tady nenosí.

Chrám Langšam

Dál jsme se vydali ke chrámu Langšam (v angličtině přepisují jako Langsham), který je asi nejznámější ve městě a vypadal opravdu působivě. Na místě bylo živo, ale ne nepříjemně přelidněno. V přilehlých uličkách jsme pak viděli zase jinou Taipei, než v okolí stojedničky - jednoduché staré domky, vývařovny, kde jsme se přes počáteční odhodlání neodvážili nic ochutnat, a trhovce prodávající všechno možné.

Před slavným chrámem

Vonné tyčinky už doutnají...

...teď je jen zapíchnout na správné místo.

Oncek v akci

Nádvoří chrámu

Hlavní dopravní prostředek je skútr!

Uličky v okolí chrámu

Trhy poblíž

Ty plechové krabice na ulici měli vždycky nějak pomalované

Dobroty

Kvůli několikahodinové cestě letadlem před námi jsme nakonec velké gastronomické experimenty zavrhli, ale chtěli jsme si dát něco aspoň trochu "místního". Toto nám nakonec dokonale splnil bufet na autobusovém nádraží, kde se celkem hojně stravovali i místní. Dali jsme si menu z nabídky a nelitovali jsme, bylo to fakt dobré a přitom v pohodě stravitelné pro naše evropské žaludky. Na fotce je moje jídlo, které se skládalo z vepřového masa upraveného podobně jako náš smažený řízek (ale skoro vůbec nebylo mastné a zároveň bylo krásně šťavnaté a křupavé) a rýže s kari omáčkou, která byla tak akorát pikantní.

Moje menu v bistru na autobusáku

Pochutnali jsme si!

Čankajšek

Po jídle jsme se už konečně věnovali Taiwanskému národnímu hrdinovi, kterým není nikdo jiný než Čankajšek. Kdyby někdo pochyboval, jak si svého bývalého prezidenta místní cení, přesvědčí je impozantnost památníku, který mu pět let po jeho smrti postavili. Uvnitř je rozsáhlá expozice, kde jsou kromě aut, kanceláře, nebo třeba uniforem, k vidění i jeho fotky snad s každým, kdo v jeho době něco znamenal. Viděli jsme i střídání stráží, které u jeho sochy probíhá každou celou hodinu.

Čankajškův památník

Čankajšek sedící

Všechno, co jste chtěli vědět o Čangovi

Střídání stráží. Nechápu, jak to v tom dusnu dávají, cvičili tam fakt dlouho.

Čankajškův památník tvoří jednu ze stran obrovského náměstí, na jehož druhém konci jsou krásné budovy národního divadla a koncertní síně, které jsou si velmi podobné, ale nejsou úplně stejné. Zajímavá je také bílá brána stojící naproti památníku, jejíž název v angličtině je The Gate of Great Centrality and Perfect Uprightness, ale nějaký rozumný překlad do češtiny mě bohužel nenapadá.

Brána záhadného názvu

Národní divadlo

Po absolvování poslední porce památek jsme už byli dost utahaní, ale přesto jsme se odhodlali jít pěšky k k dalšímu chrámu vyznačenému na mapě. Ten už ale nevypadal ani zdaleka tak zajímavě jako Langšam, takže jsme se rozhodli, že už se jen svezeme metrem na konečnou, kterou nám paní v hostelu doporučila jako místo skvělé k pozorování západu slunce. Nějak jsme ale neodhadli, že se tu stmívá dříve, takže jsme na místo dorazili až úplně za tmy. To nám ale nebránilo v tom vychutnat si tady dobroty nakoupené ve městě a bavit se pozorováním místních hrajících si děcek, které jsou asi zvyklé kvůli šílenému vedru přes den vytahovat tříkolky až po setmění.

Cestou zpět jsme trochu váhali při hledání zastávky autobusu, který nás zaveze zpět na letiště, ale nakonec jsme všechno stihli a nastoupili na palubu vstříc dalším hodinám stráveným v letadle, tentokrát směrem na Brisbane.

Obrázky z letišť cestou na Zéland

Jak už jsem psala v minulém příspěvku, neletíme sice nejkratší cestou, ale o to víc si to chceme užít:) Zde najdete pár fotek z letišť, kterými jsme prošli během cesty na Zéland, celkem jich bylo sedm. Cestou jsme si dali pauzu v Taipei, podrobněji v tomto příspěvku.

letiště v Římě a těstoviny v místním bufetu

Letiště v Římě - čekáme na nástup, na sedačkách už nezbylo místo.

Letiště v Dillí - označení toalet pro dámy

Letiště v Dillí - čekání na bezpečnostní kontrolu

Letiště v Dillí - všude koberce

Na palubě China Airlines hlady netrpíme

Letiště v Taipei

Letiště Brisbane

Přivítání na letišti Aucklandu

Jak se na Nový Zéland dostaneme?

Stejně jako mnoho dalších lidí z České republiky jsem letenky na Zéland pořídili prostřednictvím pana Théra, který je schopen je zajistit opravdu levně. Zkoušeli jsme hledat i sami a nějaké zkušenosti se sháněním levných letenek máme, ale cena, kterou nám za jednosměrnou letenku do Aucklandu nabídl on, byla zdaleka nejvýhodnější. Letenky jsme u něj koupili koncem března s odletem na konec srpna a jednosměrná letenka Řím - Auckland nás vyšla na 14 500 Kč. Později jsme se rozhodli přidat stopover v Taipei, který cenu lehce navýšil, ale asi jen o 300 Kč.

Na Letišti Václava Havla v den odletu

Z Prahy do Aucklandu je to prý letecky 17 863 kilometrů, ale vsadím se, že naše trasa bude ještě o něco delší. Nejdříve letíme s ČSA z Prahy do Říma, kde začíná náš let s China Airlines, které nás dopraví až do Aucklandu. Mezitím ale letadlo přistane ještě v Dillí, Taipei a Brisbane. Fotky z průběhu naší cesty najdete tady. Zastávky v Taipei jsme se rozhodli využít ke krátké návštěvě metropole Taiwanu, takže tu jednu noc přespíme v hostelu a podíváme se po městě, ať nasajeme aspoň trošku chuť Asie, když už sem máme cestu. Podrobněji se tomu věnuje tento příspěvek.

Batoh na zádech má necelých 20 kilo a malý batůžek 8 kg.

Jak se zbavit nepotřebných věcí před odjezdem

Když se člověk rozhodne vydat na delší čas do světa, musí většinou řešit kam dát věci, které se mu doma nastřádaly. V našem případě znamenalo rozhodnutí vydat se na Zéland opustit byt, ve kterém jsme poslední tři roky bydleli a podařilo se nám v něm nashromáždit docela dost věcí. Byt se pronajímá nezařízený, takže jsme jej museli na začátku vybavit úplně vším včetně ledničky, pračky, nábytku nebo třeba nádobí. Abychom jej mohli předat zpět majiteli, museli jsme byt opět celý komplet vyklidit. Takže si asi umíte představit, že toho nebylo zrovna málo, co jsme museli někam udat. Naši blízcí byli sice tak hodní, že nám umožnili si u nich nějaké věci uschovat, ale rozhodně jsme je nechtěli zavalit vším, co jsme měli doma. Některé věci jsou navíc dost náročné na přepravu a prostor, jako třeba pračka a lednice, takže u těchto položek nás ani nenapadlo je u někoho skladovat. Navíc jsme to brali jako dobrou příležitost zbavit se toho, co stejně nepoužíváme.

 Když jsem přemýšlela, co s věcmi, o které už nestojíme (nebo je nemáme kam dát) udělat, napadly mě čtyři možnosti: darovat někomu z rodiny nebo blízkých, darovat potřebným, prodat přes inzerát a v nejhorším případě vyhodit. Rozhodně bych nechtěla vyhazovat věci, které mohou ještě dobře posloužit, takže poslední možnost se týkala jen věcí zničených a nefunkčních.

 Jak darovat

 Nejdříve jsme přemýšleli nad tím, jestli by věci, kterých se chceme zbavit, nechtěl někdo z našich příbuzných. Věci jsme nabídli, ale protože rodiny bydlí v jiném městě, tak je nemohli snadno přijít prohlédnout osobně, tak se jako nejlepší ukázalo poslat jim fotku nábytku emailem a napsat rozměry. Takto jsme udali pár komod, které měl kdysi ve svém dětském pokojíčku Lukáš, pak nám dobře posloužili v našem žižkovském bytě a nyní si je budou užívat moje neteř a synovec. Takže i Brenda a Dona, které se usmívají z nezničitelných samolepek na dvířkách uvnitř skříněk, žijí svůj příběh dál!

Další lidi, kterým bychom mohli naše věci přenechat, nás napadli snadno díky tomu, že Lukáš donedávna pracoval v Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU). Někteří klienti OPU mají k dispozici jen velmi omezené finanční prostředky a jsou tak rádi, když nemusí za všechny potřebné věci utrácet velké částky v obchodech. Věděli jsme proto, že ocení i naše oblečení nebo třeba vybavení do domácnosti. Lukáškova kolegyně se k nám navíc cestou do práce pro věci zastavila autem, takže na nás bylo jen všechno sbalit do igelitek a předat.

 Ne každý má samozřejmě takové kontakty, ale možností, jak věci darovat potřebným je celá řada. Sama mám z minulosti dobrou zkušenost s dobročinnými obchody Sue Ryder, kam jsem párkrát donesla nejen vytříděné oblečení, ale třeba i nádobí nebo knihy. Paní, které věci přebíraly, byly vždycky moc milé a výtěžek z prodeje jde na provoz této sympatické neziskovky, která pracuje se seniory. Zboží pak navíc neprodávali nijak draho, což, jak jsem zpozorovala v naší žižkovské pobočce, oceňovaly mámy od rodin, které zde ošatily rodinu za pár korun a ještě dokoupily skleničky a plyšáky. Obchod Sue Ryder na Žižkově už nefunguje, ale v ostatních částech Prahy jich najdete hned několik, koukněte na jejich web.

Jeden z obchodů Sue Ryder v Praze. Foto: Sue Ryder

V dalších městech zase fungují jiné neziskovky a charity, kam můžete nepotřebné věci donést, stačí zapátrat ve vašem okolí. Když se nemůžete trefit do jejich otevírací doby, je řešením vyhledat si na internetu ve vašem okolí kontejner na textil, kam můžete oblečení vložit. Pokud máte štěstí, tak je možné, že v místě vašeho bydliště charita nabízí možnost, že si sama starý textil vyzvedne dokonce až u vašich dveří. Moj rodiče tuto možnost v Brně využili a odpadla jim tak starost s odvozem velkých pytlů, více info například tady.

Jak prodat to, co doma zbude

Když jsme před třemi lety byt vybavovali, nakoupili velkou část věcí z druhé ruky přes inzerát. Stejnou cestou jsme se proto chtěli spotřebičů a nábytku také zbavit. Příjemný je nejen pocit, že věci budou někomu dál sloužit, ale pochopitelně i fakt, že člověk dostane nějaké peníze, které se na cestování budou hodit.

Nejprve jsme mysleli, že takto na internetu prodáme jen větší a dražší věci, jako je lednička, pračka nebo pohovka, ale nakonec jsme k našemu překvapení rychle prodali a takové položky vybavení bytu jako je smeták, poličky, sušák na prádlo nebo květináče. Nejprve by nás ani nenapadlo tyto drobnosti prodávat, ale neměli jsme tyto věci komu darovat a bylo nám líto je vyhodit, když byly stále funkční. Navíc jsme ani neměli k dispozici auto, abychom je někam odvezli. Proto jsem jich vyfotila vždy více nějakém "setu" pohromadě, a za každou takovou hromadnou položku jsme chtěli 100 korun. Zájem byl veliký, takže jsme se během dvou dnů všeho úspěšně zbavili, a ještě nám zbylo pár stovek navíc. 

Nejvíce jsme vybavení do bytu prodávali na Sbazar.cz, který je uživatelsky velmi příjemný, takže vložení inzerátu nezabere moc času, a neúčtuje si žádné poplatky. A hlavně je evidentně také dost navštěvovaný kupujícími, protože věci mizely opravdu až nečekaně rychle. Úspěšnému prodeji našich věcí teda jistě pomohlo i to, že jsme je nabízeli levně a lidé si je mohli vyzvednout na dobře dostupném místě v Praze.

Pokud se chcete zbavit oblečení a dostat nějakou korunu nebo vyměnit vaše kousky za jiné, tak jednoznačně doporučuji Votočvohoz.cz, kde jsem k mojí radosti sehnala třeba skvělý vlněný svetr vyrobený v Norsku, za kterých bych normálně musela zaplatit nehorázný balík.

Před odjezdem jsme také chtěli obměnit naši outdoorovou výbavu, ale než jsme koupili věci nové, chtěli jsme nejdřív ty staré prodat. Všechno od pohorek, přes batoh až po pláštěnku můžete dobře prodat třeba na Lezec.cz nebo Outdoorforum.cz.