Jsme na cestě

pátek 2. ledna 2015

Ostrovy Rangitoto a Motutapu

Před koncem roku jsme se vydali všichni tři na dvoudenní výlet na ostrovy Rangitoto a Motutapu. Rangitoto je klasická výletnická destinace pro aucklanďany i návštevníky města, kam se dá z centra snadno dostat trajektem za méně než půl hodiny. Drtivá většina lidí přijede trajektem dopoledne či brzo odpoledne, vyběhne na vrchol (nebo se pod něj nechá vyvézt vláčkem) a pak pospíchá, aby nezmeškala poslední trajekt zpět do města. My jsme chtěli oba ostrovy prozkoumat trochu více a užít si stezek bez lidí, tak jsme se rozhodli zůstat přes noc. Nakoupili jsme tedy jídlo a pití (na ostrovech nejsou žádné obchody a pitná voda jen velmi omezeně), zpáteční jízdenky na trajekt (27 NZD s 10% slevou z nějaké brožury), zarezervovali DOC kemp na Motutapu (6 NZD na osobu) a mohli jsme vyrazit.

Blížíme se k Rangitotu

Auckland necháváme za sebou

Přístav Rangitoto

Ostrov Rangitoto se vynořil z moře teprve 600 let zpátky a je tak nejmladším vulkánem v aucklandské oblasti. V té době už sousední Motutapu obývali Maorové, takže se museli asi hodně divit, když se vedle nich najednou objevil druhý ostrov, a to doslova co by kamenem dohodil. Vydali se sem na průzkum ještě předtím, než láva úplně ztuhla, tak jsou prý na Rangitotu viditelné stopy lidí i psů z této doby. My jsme na tomto ostrově nejdříve směřovali k vrcholu po tzv. "summit tracku", kde jsme ve slunečný prázdninový den potkávali docela dost lidí, ale nebylo to nic hrozného.

Rangitoto nebyla jen samá láva...

...ale bylo jí tam hodně

První část "summit tracku" vedla hustým porostem

Tady už bylo pořádně horko a slunce neskutečně pálilo

Něco o sopkách a v pozadí vrchol Rangitota

Ještě před vystoupáním na vrchol jsme z trasy krátce odbočili a prohlídli si lávové jeskyně, na jejichž prozkoumání se doporučuje mít s sebou baterku. Rozhodně se ale dají projít i bez ní - já jsem sice měla čelovku v batohu, ale byla jsem líná ji vytáhnout a užili jsme si je i bez světla. Od odbočky k jeskyním už to bylo na vrchol vulkánu jen kousek, tak jsme si brzo užívali výhledy do okolí. Nepotřebovali jsme se, na rozdíl od ostatních výletníků, vracet zpět do přístavu, tak jsme mohli sestupovat jinou trasou, na které už jsme prakticky nikoho nepotkávali.

Lávové jeskyně

Nakonec jsme se vešli i s batohem;)

Výhled z vrcholu Rangitota

Směřovali jsme už totiž na sousední ostrov Motutapu, kde jsme měli zamluvená místa v kempu Home Bay (jinde než v tomto kempu se na ostrovech stanovat nesmí). Ostrovy sloužily v minulosti také vojenským účelům, díky čemuž byly za druhé světové války propojeny. Přejít na Motutapu tak nebyl problém a my jsme mohli začít obdivovat úplně jiný ráz krajiny. Zatímco Rangitoto pro nás bylo dost neobvyklé všudypřítomnými lávovými kameny, tak na Motutapu jsme si chvílemi připadali jako na českém venkově, když se tu kolem nás na travnatých pastvinách pásly ovce a krávy.

Už to stáčíme k Motutapu

Osvěžení v místě, kde se spojují oba ostrovy

Už na Motutapu

Pastviny pro ovce a krávy

Pohled na Rangitoto z Motutapu

Původní druhy stromů vysázené dobrovolníky, kteří usilují o jejich obnovu

Motutapu

Přestože turistické značení tu je oproti sousednímu hojně navštěvovanému Rangitotu dost sporadické, náš kemp na pláži jsme nakonec v pohodě našli. Kromě nás v něm bylo ještě pár rodin, které tu pod stanem trávily vícedenní dovolenou, ale místa bylo víc než dost, takže jsme si mohli postavit stany pěkně stranou a měli jsme soukromí. Celý kemp se táhne podél pláže, která nabízí pohodlný přístup do vody, což jsme ocenili při ranním plavání. V kempu ale nebylo nic kromě toalet a kohoutku s vodou pitnou po převaření, takže bylo opravdu třeba mít zásoby jídla s sebou. My jsme si nezapomněli s sebou vzít ani víno a cider (kvašený jablečný mošt), takže jsme si večer užili. Moc se nám tady líbilo, kdybychom s sebou měli více jídla (a pití:)), tak si to tu klidně o den protáhneme a strávíme tu i Silvestra.

Dole náš kemp Home Bay

Zabydlujeme se a otvíráme novozélandské víno a cider;)

Ranní koupačka

Další den jsme se vraceli opět do přístavu na Rangitotu, abychom odtud chytli odpolední trajekt. Šli jsme jinou cestou než předchozí den, tak jsme si ostrov prohlédli zase z druhé strany. I tentokrát jsme měli štěstí na počasí, tak jsme po cestě s radostí využili možnosti zchladit se v moři. Když jsme pak přišli domů, přečetli jsme si na internetu zprávu, že byl v aucklandských vodách spatřen Žralok bílý, tak nevím, jak bezstarostně se tu budeme koupat příště;)

Opět na Rangitotu

Druhý den jsme poznali další část Rangitota

Láva, láva, láva.

Kvůli téhle fotce jsem si odřela koleno a dělali jsme si srandu, že nalákám žraloka. Jaké překvapení pak bylo čtení zpráv o výskytu velkého bílého po návratu domů;)

středa 17. prosince 2014

Byli jsme v ZOO!

Po delší době se nám sešlo, že jsme měli všichni tři naráz den volna, tak jsme se společně vydali do ZOO Auckland. Oproti pražské zoologické zahradě je výrazně menší, takže nám půlden bohatě stačil, abychom si ji celou důkladně prohlédli. Ve srovnání se ZOO Praha tu bylo taky o dost méně lidí, takže jsme se ani u nejpopulárnějších zvířat nemuseli mačkat s ostatními návštěvníky, což bylo bezva. Těšili jsem se hlavně na zvířata, která nikde jinde hned tak neuvidíme - ptáka Kiviho a Tasmánského čerta.

Tasmánský čert

U Tasmánských čertů (mimochodem, správně se jim česky říká Ďábel medvědovitý) bylo zrovna na programu povídání jejich ošetřovatelky, takže jsme se o nich aspoň něco dozvěděli. Jsou obvykle aktivní jen v noci, ale přítomnost chovatelky jednoho motivovala k tomu, aby vstal a předstíral, že ji chce kousnout do nohy. Drama se ale nekonalo, asi se nám chtěl jenom ukázat, tak se před námi párkrát prošel a začal se slunit.

Máme štěstí, jeden čert se nám jde ukázat!

Vycením zuby a budu dělat, jakože ji chci kousnout.

Ještě donedávna byl vývoz zvířat do zahraničí zakázaný, takže se dala na světe spatřit jen v Austrálii (a v Kodani, která je dostala darem, protože tamní princezna pochází s Tasmánie). Od poloviny devadesátých let ale populaci Tasmánských čertů ničí vysoce přenosná rakovina obličeje, tak je snaha chovat některá zvířata i mimo Tasmánii, kde nejsou nemocí ohrožena. Díky tomu jsou od dubna 2014 k vidění také v ZOO Auckland.

Takhle cení zuby!

Přestože je hlavně noční tvor, tak se prý rád sluní.

Kivi

Nemohli jsme si samozřejmě nechat ujít šanci vidět na vlastní oči symbol Nového Zélandu - ptáka Kiviho! Tento nelétavý pták ale patří taky k nočním tvorům a je navíc velmi plachý, takže není vůbec jednoduché ho spatřit, a to prý ani v ZOO. My jsme to štěstí měli, tak jsme ho mohli pozorovat, jak si hledá potravu a doluje ji svým dlouhatánským zobákem. Jako jeden z mála ptáků má velmi dobrý čich, tak chodí a čmuchá larvy jako pes. A ještě jedna zajímavost: samičky obvykle kladou 1-2 vejce, které váží až čtvrtinu toho, co jejich maminka. To je největší poměr velikosti vejce k velikosti těla ze všech známých ptáků!

Kivi má svůj noční pavilon.

Už je tady, zrovna když už jsme to chtěli vzdát a odejít.

Fotilo se samozřejmě bez blesku, tak je všude mázlý, ale viděli jsme ho krásně!

Běží za vyčmuchat další larvy.

Tučňák nejmejší

Jak už název napovídá, jde o nejmenšího tučňáka na světě. My jsme je viděli při krmení, a byli fakt malinkatí! Jakmile se objevila ošetřovatelka s rybičkama, hned na ni začali dotírat - prý je krmí pravidelně, ale vždycky dělají, jak kdyby nedostali najíst nejmíň týden:) V přírodě jsou aktivní v noci, váží něco málo přes kilo a žijí většinou na Novém Zélandu a v Austrálii.

Tučňák nejmenší

Prý vždycky u krmení dělají, jakoby týden nejedli:)

Tuatara

Tuatara, neboli Hatérie novozélanská je opravdový unikát. Připomíná malého dinosaura, ale ve skutečnosti tu byla ještě dávno před nimi. Je jedním ze dvou posledních přežívajících druhů řádu hatérií, což je prastarý řád plazů, který byl nejvíce rozšířen ve druhohorách. Perličky ze života tuatar: dospělé velikosti dosáhnou až po 20 letech, dožívají se sta i více let, v klidu jim stačí nadechnout se jen jednou za hodinu a mají třetí oko! Podle wikipedie prý dokonce spadají pod živoucí zkameněliny.

Tuatara, živoucí fosilie.

Australský koutek

Jeden výběh byl věnován zvířatům žijícím v Austrálii. Ochotně se nám předváděl pták Emu, ale teda klokanům se moc nechtělo, tak jsme je viděli jen v různě rozvalených pózách.