Procestovali jsme Jižní ostrov a zakotvili jsme v Queenstownu

Přesně po dvou měsících od chvíle, kdy jsme opustili Auckland a vyrazili na cesty, jsme se rozhodli opět usadit na delší dobu na jednom místě - v Queenstownu.

Stejně jako cestování po Severním ostrově jsme si i putování po Jižáku pořádně užili a v budoucnu se tu na blogu o naše zážitky podělíme podrobněji. Teď jen malá ochutnávka toho, co jsme po našem příletu do Christchurch zažili a viděli.

Cesta k Mount Cook

V Christchurch jsme pořídili auto a rozloučili se s Onckem, který se vydal vlakem na západní pobřeží. 

My jsme pokračovali směrem na jih, ale po cestě jsme se celkem spontánně rozhodli pro odbočku k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mount Cook. Bylo tu krásně a obzvlášť výšlap k Mueller Hut stál rozhodně za to.

Hooker Valley Track v NP Mount Cook

Pak jsme si užívali majáky a pláže východního pobřeží, na kterých se nám tu a tam ukázal i nějaký ten tučňák nebo lachtan. Po pobřeží jsme pokračovali až do nejjižnějšího novozélandského města Bluff. 

A máme i fotky, kde se po tímto majákem válí lvouni:)

Následně jsme si dopřáli pořádný trek a strávili jsme velmi intenzivních osm dní v divočině Jižního Fjordlandu. Ústředním motivem bylo jezero Poteriteri a okolní buš, kterou jsme putovali poněkud déle, než jsme čekali.

Jezero Poteriteri

V Te Anau jsme se potkali s Onckem a vyrazili na Kepler Track. Byli jsme nadšení z horské krajiny a probuzení horskými papoušky a hřebenovku za východu slunce řadíme k nejsilnějším zážitkům ze Zélandu, byla to fakt pecka.

Ráno na Kepler Tracku

Další krásné hory jsme viděli v Mount Aspiring NP, kde jsme si dali dvoudenní výlet s přespáním na Brewster Hut. Pak už nás čekalo západní pobřeží, kde jsme nevynechali tradiční taháky jako ledovce, jezero Matheson nebo Pancake Rocks.

Pancake Rocks, neboli palačinkové skály

Po více než 3 500 najetých kilometrech (a o něco méně nachozených :)) po Jižním ostrově jsme se vrátili zpět do Queenstownu, kde chceme strávit zimu. 

Takže sledujte blog, budeme to pro vás všechno postupně sepisovat!

Uzili jsme si Severni ostrov a tesime se na Jizni!

Omluvte prosim chybejici hacky a carky v tomto prispevku, pisu z pocitace v knihovne. Nase laptopy jsme totiz nechali spolu s dalsimi vecmi v krabici v Aucklandu u me kolegyne, abychom si mohli uzivat cestovani na lehko s batohem.

Spolecna na vrcholu Taranaki.

Uz jsme na Jiznim ostrove, pred tremi dny jsme prileteli z Wellingtonu do Christchurch. Severni ostrov jsme si paradne uzili, bylo to fakt rozmanite. Jednotliva mista, ktera jsme navstivili, urcite planuju popsat podrobneji v budoucich prispevcich, tohle je jen takova mala ochutnavka, at jste v obraze a mate se na co tesit:) 

Nejdriv jsme se vydali na trek Hillary Trail nedaleko Aucklandu, ktery nam dal hned na zacatek poradne zabrat, ale mistni priroda a vyhledy rozhodne staly za to. Prochazeli jsme puvodnimi pralesy, pisecnymi dunami, po utesech nad oceanem a zakoncili jsme to koupanim na slavne Piha Beach. 

Hillary Trail

Pak jsme se vyrazili schovat pred ostrym novozelandskym sluncem do jeskyni Waitomo. Videli jsme slavne svitici cervy a uzili si jizdu na nafukovacich dusich, byla to fakt sranda.

Waitomo Caves

Brzo se nam ale styskalo po chozeni v prirode, tak jsme se vydali do Narodniho parku Egmont, kde jsme mj. vystoupali na krasnou horu Taranaki.

Taranaki focena z horske chaty, kde jsme spali

Potom jsme potrebovali dostopovat k NP Tongariro a nemohli jsme si proto nechat ujit starou dalnici, ktere se priznacne rika "Forgotten Wold Highway". Vybrali jsme si pro to ten nejlepsi cas, protoze se tu zrovna v jednom mestecku po ceste konaly oslavy Dne republiky, coz je nejvetsi pecka siroko daleko. Takze jsme videli i zavody ovci nebo stahovani posumu - zkratka novozelandska vesnicka zabava se vsim vsudy! No a hlavne tu ten den jelo hodne aut, takze se vyjimecne dalo stopovat:)

Na programu nechybela ani ukazka nahaneni ovci 

Uspesne jsme dostopovali az k Tongariru a vydali se na ctyrdenni trek Tongariro Northern Circuit. Krajina byla opravdu uzasna, snad me to i donuti konecne dokoukat vsechny ty filmy s hobitama. Nechybely sopky, zapach siry ani smaragdova jezirka. 

NP Tongariro

Protoze jsme uz okusili sirny zapach, mohli jsme se smele vydat do samotneho mesta Rotorua, ktere je proslule geotermalnimi jevy, takze tu bublaji i jezirka v mestskem parku. Krome toho je Rotorua znama take jako centrum maorske kultury, ktere jsme si take uzili, a dokonce jsme tu bydleli u polovicniho Maora Franty.

Citite siru? Vesnice Te Puia v Rotorua

Z Rotoruy jsme jeli nocnim busem do Wellingtonu, abychom si dva dny pred odletem na Jizak uzili taky vetrneho hlavniho mesta. Prohlidli jsme si parlament, vyjeli lanovkou na kopec a byli jsme v muzeu Te Papa. 

Smlouva z Waitangi v muzeu Te Papa

Po Severnim ostrove jsme cestovali ve trech a prevazne stopem, vyjimecne autobusem. Ted nastavaji zmeny - odpojil se Oncek a vyrazil vlakem na zapadni pobrezi (nebojte, nepohadali jsme se, bylo to planovane:). My s Lukasem se chystame poridit auto a vyrazit v nem na jih Jizniho ostrova. Tak drzte palce, at se nam hned nerozsype!

Vyrážíme cestovat

Vyrážíme pryč z Aucklandu a začínáme cestovat! Nebudeme moc na internetu, takže další příspěvky přibudou, až se někde usadíme.

Práce v obchodě Icebreaker

Pomalu to v Aucklandu balíme, takže opouštíme i naše zaměstnání. Já jsem tu nejdříve krátce pracovala pro UNICEF a pak už celou dobu v obchodě s merino oblečením Icebreaker. Celkem jsem tak v prodejně na Queen Street strávila přesně tři měsíce. 

V samém centru města na Queen Street

Všude novozélandské merino

Mým úkolem byla klasická práce prodavačky; ráno jsem otevřela obchod, radila zákazníkům, doplňovala zboží a večer spočítala peníze a zavřela obchod. Pracovali jsme vždy ve 2 - 4 lidech a náš úzký kolektiv vypadal takto: manažer Ollie (kiwák s holandskou mámou), Louise (pochází z Thajska, ale už 10 let žije na Zélandu), Tom (kiwák s německými předky), Alana (taky místní s rodinou pocházející z Irska) a já. Abyste si to mohli lépe představit, tak mrkněte na fotky z naší vánoční párty v japonské restauraci:)

S Louise a Alanou

Tom a Ollie

Naším přáním pro první měsíce v Aucklandu bylo zlepšit si angličtinu a vydělat si peníze na cestování, na což byla práce v obchodě ideální. Byl to stálý příjem a mluvila jsem od rána do večera. Byla jsem přijata s tím, že tu budu na částečný úvazek a tak jsem měla napřed obavy, jak se mi bude hledat další částečný úvazek, který by tuto práci vhodně časově doplnil. Nakonec to ale nebylo vůbec potřeba, protože jsem nejdříve pořád za někoho zaskakovala a později mi manažer vyhověl a dával mi více hodin. Takže když jsem to teď spočítala, vyšlo mi, že jsem průměrně pracovala asi 43 hodin týdně, což bylo tak akorát abych něco našetřili a občas jsme vyrazili na výlet. 

S nejmilejší kolegyní Louise

Jak už jsem zmiňovala v příspěvku o hledání práce, oblečení Icebreaker jsem měla v oblibě už před odjezdem na Zéland, takže třešničkou na dortu byly zaměstnanecké benefity, díky kterým jsem řádně obohatila svůj cestovatelský šatník:)

Surfování na pláži Muriwai

Dneska jsme si splnili jedno z našich novozélandských přání a vyzkoušeli jsme si poprvé v životě surfování v oceánu. Vydali jsme na slavnou Muriwai Beach, kam nás vzal autem Lukášův kolega z práce Elliot. 

Jdeme na to!

Na místě jsme si vypůjčili prkna a neopreny (25 NZD na dvě hodiny, kluci to měli zadarmo, díky tomu, že pracují v partnerském obchodě se sportovním vybavením) a po pár radách od Elliota jsme šli po horkém černém písku chytat naše první vlny. No, spíš jsme se o to pokoušeli... Ale párkrát jsme se na vlně příjemně svezli a Lukáš dokonce i ve stoje, já jsem zatím zůstávala v kleče nebo dřepu:) 

V surfařské škole/půjčovně jsme se navlíkli do neoprenů a vyfasovali prkna 

Tady už foto 2 hodiny poté - s pár litry slané vody v žaludku;)

Každopádně to byl super zážitek a rozhodně se do budoucna nebráníme tomu, zase si někde zajezdit. Nicméně pro dnešek nám dvě hodiny na prkně bohatě stačily, protože to pro nás bylo docela vyčerpávající, až jsme se cestou zpátky museli odměnit pořádným nanukem!

Pohled na Muriwai Beach z parkoviště

Ostrovy Rangitoto a Motutapu

Před koncem roku jsme se vydali všichni tři na dvoudenní výlet na ostrovy Rangitoto a Motutapu. Rangitoto je klasická výletnická destinace pro aucklanďany i návštevníky města, kam se dá z centra snadno dostat trajektem za méně než půl hodiny. Drtivá většina lidí přijede trajektem dopoledne či brzo odpoledne, vyběhne na vrchol (nebo se pod něj nechá vyvézt vláčkem) a pak pospíchá, aby nezmeškala poslední trajekt zpět do města. My jsme chtěli oba ostrovy prozkoumat trochu více a užít si stezek bez lidí, tak jsme se rozhodli zůstat přes noc. Nakoupili jsme tedy jídlo a pití (na ostrovech nejsou žádné obchody a pitná voda jen velmi omezeně), zpáteční jízdenky na trajekt (27 NZD s 10% slevou z nějaké brožury), zarezervovali DOC kemp na Motutapu (6 NZD na osobu) a mohli jsme vyrazit.

Blížíme se k Rangitotu

Auckland necháváme za sebou

Přístav Rangitoto

Ostrov Rangitoto se vynořil z moře teprve 600 let zpátky a je tak nejmladším vulkánem v aucklandské oblasti. V té době už sousední Motutapu obývali Maorové, takže se museli asi hodně divit, když se vedle nich najednou objevil druhý ostrov, a to doslova co by kamenem dohodil. Vydali se sem na průzkum ještě předtím, než láva úplně ztuhla, tak jsou prý na Rangitotu viditelné stopy lidí i psů z této doby. My jsme na tomto ostrově nejdříve směřovali k vrcholu po tzv. "summit tracku", kde jsme ve slunečný prázdninový den potkávali docela dost lidí, ale nebylo to nic hrozného. 

Rangitoto nebyla jen samá láva...

...ale bylo jí tam hodně

První část "summit tracku" vedla hustým porostem

Tady už bylo pořádně horko a slunce neskutečně pálilo

Něco o sopkách a v pozadí vrchol Rangitota

Ještě před vystoupáním na vrchol jsme z trasy krátce odbočili a prohlídli si lávové jeskyně, na jejichž prozkoumání se doporučuje mít s sebou baterku. Rozhodně se ale dají projít i bez ní - já jsem sice měla čelovku v batohu, ale byla jsem líná ji vytáhnout a užili jsme si je i bez světla. Od odbočky k jeskyním už to bylo na vrchol vulkánu jen kousek, tak jsme si brzo užívali výhledy do okolí. Nepotřebovali jsme se, na rozdíl od ostatních výletníků, vracet zpět do přístavu, tak jsme mohli sestupovat jinou trasou, na které už jsme prakticky nikoho nepotkávali.

Lávové jeskyně

Lávové jeskyně

Nakonec jsme se vešli i s batohem;)

Výhled z vrcholu Rangitota

Výhled z vrcholu Rangitota

Výhled z vrcholu Rangitota

Směřovali jsme už totiž na sousední ostrov Motutapu, kde jsme měli zamluvená místa v kempu Home Bay (jinde než v tomto kempu se na ostrovech stanovat nesmí). Ostrovy sloužily v minulosti také vojenským účelům, díky čemuž byly za druhé světové války propojeny. Přejít na Motutapu tak nebyl problém a my jsme mohli začít obdivovat úplně jiný ráz krajiny. Zatímco Rangitoto pro nás bylo dost neobvyklé všudypřítomnými lávovými kameny, tak na Motutapu jsme si chvílemi připadali jako na českém venkově, když se tu kolem nás na travnatých pastvinách pásly ovce a krávy. 

Už to stáčíme k Motutapu

Osvěžení v místě, kde se spojují oba ostrovy

Osvěžení v místě, kde se spojují oba ostrovy

Už na Motutapu

Pastviny pro ovce a krávy

Pohled na Rangitoto z Motutapu

Původní druhy stromů vysázené dobrovolníky, kteří usilují o jejich obnovu

Motutapu

Přestože turistické značení tu je oproti sousednímu hojně navštěvovanému Rangitotu dost sporadické, náš kemp na pláži jsme nakonec v pohodě našli. Kromě nás v něm bylo ještě pár rodin, které tu pod stanem trávily vícedenní dovolenou, ale místa bylo víc než dost, takže jsme si mohli postavit stany pěkně stranou a měli jsme soukromí. Celý kemp se táhne podél pláže, která nabízí pohodlný přístup do vody, což jsme ocenili při ranním plavání. V kempu ale nebylo nic kromě toalet a kohoutku s vodou pitnou po převaření, takže bylo opravdu třeba mít zásoby jídla s sebou. My jsme si nezapomněli s sebou vzít ani víno a cider (kvašený jablečný mošt), takže jsme si večer užili. Moc se nám tady líbilo, kdybychom s sebou měli více jídla (a pití:)), tak si to tu klidně o den protáhneme a strávíme tu i Silvestra.

Dole náš kemp Home Bay

Zabydlujeme se a otvíráme novozélandské víno a cider;)

Ranní koupačka

Další den jsme se vraceli opět do přístavu na Rangitotu, abychom odtud chytli odpolední trajekt. Šli jsme jinou cestou než předchozí den, tak jsme si ostrov prohlédli zase z druhé strany. I tentokrát jsme měli štěstí na počasí, tak jsme po cestě s radostí využili možnosti zchladit se v moři. Když jsme pak přišli domů, přečetli jsme si na internetu zprávu, že byl v aucklandských vodách spatřen Žralok bílý, tak nevím, jak bezstarostně se tu budeme koupat příště;)

Opět na Rangitotu

Druhý den jsme poznali další část Rangitota

Láva, láva, láva.

Kvůli téhle fotce jsem si odřela koleno a dělali jsme si srandu, že nalákám žraloka. Jaké překvapení pak bylo čtení zpráv o výskytu velkého bílého po návratu domů;)