Tongariro Northern Circuit

Z Taumarunui na konci Forgotten World Highway jsme v pohodě dostopovali k hostelu YHA National Park, kde jsme měli zaplacené přespání. Čekal nás totiž Tongariro Northern Cicuit - čtyřdenní trek, na který jsme si chtěli pořádně odpočinout. 

Na vrcholu Mt Ngauruhoe

Tongariro Northern Circuit je okruh vedoucí Národním Parkem Tongariro, nejstarším na Novém Zélandu a čtvrtým nejstarším na světě. Území je na seznamu UNESCO, kde je jako jedno z mála míst na světě vedeno zároveň jako přírodní i kulturní památka. Kromě jedinečné přírody se tu nachází i řada míst posvátných pro Maory. Většina návštěvníků volí jednodenní trasu tzv. Tongariro Alpine Crossing, která bývá označována jako nejhezčí jednodenní túra na Novém Zélandu. Osobně si ale myslím, že rozhodně stojí za to zdržet se tu déle a absolvovat celý čtyřdenní okruh Tongariro Northern Circuit, jehož součástí je i zmiňovaná jednodenní trasa Tongariro Alpine Crossing. Už kvůli tomu, že zbytek okruhu je stále velmi zajímavý a nepotkáte zde tolik lidí.

Výhled na NP Tongariro od YHA hostelu

Vzhledem k tomu, že se jedná o tzv. Great Walk, tak je nutné zamluvit si zavčas místa na spaní, ať už se jedná o chaty (54 NZD osoba/noc) nebo tábořiště (18 NZD osoba/noc). Trek je populární a počet míst omezený, takže v sezoně je potřeba plánovat dopředu. My jsme se rozhodli pro tábořiště, která jsou v bezprostřední blízkosti chat a je možné využívat jejich vybavení - toalety a plynové vařiče. Chaty spravují rangeři zpestřující večery tzv. hut talkem, ve kterém seznámí návštěvníky s bezpečností, pravidly chování v národním parku, předpovědí počasí a místní faunou a flórou. Rangeři jsou většinou zajímaví a svérázní lidé a tak nejsou hut talky žádná nuda - viděli jsme tak třeba mrtvého posuma (novozélandského nepřítele číslo jedna) právě vytaženého z pasti, nebo slyšeli poutavé vyprávění o sopečných erupcích v okolí. Ranger živě vyprávěl, jak se žhavé kameny valily všude okolo a jeden dopadl na chatu, kde prorazil nejen střechu ale i všechny tři palandy. Na stejného rangera a jeho vyprávění narazil i pán, který nás pak vzal na stopa. Byl tu se svojí rodinou a jeho malou dceru historka tak poznamenala, že skoro celé čtyři dny brečela a nechtěla spát v chatách:)

Upozornění na sopečnou aktivitu - když to tu bliká, tak se dál nesmí

Tento trek pro nás byl výjimečným zážitkem, protože se jedná o stále aktivní vulkanickou oblast, plnou sopek, lávových vyvřelin a všudypřítomného sirného zápachu. To všechno vytváří speciální atmosféru, kterou využili i filmaři při natáčení Pána prstenů. Na nás asi nejvíce zapůsobil výhled z vrcholu sopky Ngauruhoe (2 291 m) známé ze zmiňované trilogie jako Hora Osudu. Tato odbočka z trasy nám zabrala tři hodiny a rozhodně stála za to. Za zmínku určitě stojí například taky smaragdová jezírka, ale celý trek je velmi působivý a po všechny čtyři dny vede jedinečnou krajinou. Fotky asi řeknou víc...

První den je krátký a po rovině - cesta k Mongatepopo Hut

 

Západ slunce u Mongatepopo Hut

Tábořiště u Mongatepopo Hut

Výhled z Mt Ngauruhoe

Výšlap na Mt Ngauruhoe

Kráter Mt Ngauruhoe

Vzdalujeme se od Mt Ngauruhoe 

Blížíme se ke smaragdovým jezírkům

Mlha ustoupila a ukázala se nám smaragdová jezírka

Počasí tu nebylo úplně ideální, ale aspoň to vypadalo dramaticky;)

Nejmenší ze smaragdových jezírek

Od smaragdových jezírek k Oturere Hut

Měsíční krajina během druhého dne treku

Tábořiště u Oturere Hut

Ranní hygiena u Oturere Hut

Večerní Mt Ruapehu - nejvyšší vrchol Severního ostrova 2 797 m

Plácek pro stany u Waihohonu Hut

Poslední den a pohled na Mt Ruapehu

Forgotten World Highway a Den Republiky

Od hory Taranaki jsme se potřebovali dostat k Národnímu parku Tongariro a při pohledu na mapu se přímo nabízela 150 km dlouhá tzv. Forgotten World Highway. Tato silnice je co do vzdálenosti nejkratší cestou mezi městečky Stratford a Taumarunui, ale svůj název (ztracená či zapomenutá dálnice) nezískala pro nic za nic. Obvykle je tu velice nízký provoz a jde tedy o opravdovou stopařskou výzvu.

Den Republiky Wangamomona - ukázka práce pasteveckých psů

Nám se však poštěstilo, že jsme se tu ocitli asi v nejlepší možnou dobu, a sice na oslavy Dne Republiky. Ty se konají vždy jednou za dva roky ve vesnici Whangamomona. Místní obyvatelé poté, co se jim nelíbilo, že by měli být po úředních změnách součástí jiného okresu než doposud, vyhlásili na protest nezávislou Republiku Whangamomona. Její vznik přijíždí do této zapadlé vesničky oslavovat kolem šesti tisíc lidi z široka daleka. To učinilo z tohoto zapomenutého kousku světa na jeden víkend stopařský ráj!

Začínáme stopovat ve Stratfordu

Bez problémů jsme proto dostopovali až k hranicím republiky, kde jsme si koupili místní pas, který byl zároveň i vstupenkou na tento pro nás dost netradiční festival. Do pasu pak jeho držitelé dostávali u stolečku razítko s datumem. Nás paní přesvědčily, že si ho máme jako cizinci nechat dát do našeho běžného pasu hned vedle razítka o vstupu na NZ, tak snad se na nás pak při opouštění země nebudou na letišti úředníci mračit:) 

Při vstupu do republiky jsme obdrželi místní pas...

...a prošli pasovou kontrolou

Těžko říct, jestli takto vypadá tradiční novozélandská vesnická zábava, ale já si ji tak od té doby představuju. Na programu nechyběly závody ovcí, stahování posumů, vystoupení dudáků, závody ve stříhání ovcí nebo ukázka práce pasteveckých psů. Na všech přítomných bylo vidět, jak si den užívají - smáli se, klábosili se známými, pojídali párky nebo zmrzlinu, obcházeli stánky a bedlivě sledovali program.

Soutěž o nejrychlejší ovečku

Závody ve stříhání ovcí

Stahování posumů

Program oslav

Po pár hodinách na oslavách ve vesničce Whangamomona jsme se potřebovali posunout dál a ani tentokrát to díky zvýšenému provozu nebyl problém. Večer jsme se tak s Onckem podle plánu setkali v kempu na okraji Taumarunui.

Část trasy vede po nezpevněné cestě

Forgotten World Highway se klikatí mezi kopci a horskými sedly, podél Tangarakau Gorge a vede i jednosměrným tunýlkem Moki, jinak nazývaným hobití díra. Směrem na západ se na trase otevírají výhledy na Mt Taranaki a na východ zase na Mt Ruapehu, Mt Ngauruhoe nebo Mt Tongariro. Takže i bez oslav nezávislosti je rozhodně na co koukat. 

Turistické chaty DOC

Až budu jednou vzpomínat na chození po Novém Zélandu, určitě se mně kromě různorodé přírody vybaví i útulné chaty DOC. Není nad to, když se promočení a zmrzlí po několika dnech na treku dostanete k chatě, kde si můžete užívat pohody a sucha za zvuku praskání dřeva v kamnech. Nebo když se chcete vydat na túru nalehko a můžete karimatku a stan nechat v autě, protože jste si trasu naplánovali se spaním na chatách. A navíc ten pocit, když po náročném dni spatříte v dálce střechu chaty, to je paráda.

Brewster Hut v Mount Aspiring NP

Na Novém Zélandu má chození v přírodě ("tramping", jak tady tomu říkají) dlouhou tradici, ke které patří právě i přespávání v chatách, tzv. backcountry huts. Chat je proto na obou ostrovech mnoho, nejvíce  je pak těch spravovaných DOC (Department of Conservation - stará se o přírodní a kulturní dědictví země), které jsme využívali i my. 

Waitutu Hut

Jo! Po náročných dnech venku konečně sucho a teplo ve Waitutu Hut - na tuhle chatu nezapomenu;)

Po celé zemi DOC provozuje více než 950 chat, které se dělí do čtyř kategorií podle jejich vybavenosti. Můžete tak narazit na chaty všech možných tvarů a velikostí od jednoduchého přístřešku pro dva nocležníky až po obrovské chaty se správcem, které pojmou třeba i 80 lidí.

V Serviced Hut najdete palandy s matracemi, zdroj vody a kamna se dřevem. Je ale potřeba mít s sebou vlastní vařič a bombu na vaření. Někdy je v chatě i správce.  Tyto chaty není potřeba rezervovat (většinou, výjimkou jsou velmi populární místa), funguje systém kdo dřív přijde, ten si vybere místo na spaní. Noc tu vyjde na 15 NZD, můžete využít Hut Pass nebo předem koupit lístky.

Standard Huts se dle naší zkušenosti často komfortem velmi blíží Serviced Huts s tím rozdílem, že tu nemusí být možnost topení. Možná jsme jen měli štěstí, ale většinou jsme tu kamna a suché dřevo našli, což je po upršeném dni k nezaplacení. DOC ale uvádí, že výše položené Standard Huts kamna nemívají. Stejně jako v Serviced Hut tu většinou najdete plochu na vaření,stůl se sezením. Za noc se platí 5 NZD - buď je třeba mít předem koupené lístky nebo Hut Pass. Rezervace se tu nedělají, rychlejší má přednost.

Basic Hut/Bivvy jsou základní přístřešky, které poskytnou ochranu před větrem a deštěm. Zásadním rozdílem oproti výše zmiňovaným chatám je fakt, že je potřeba mít s sebou vlastní karimatku, matrace tu nejsou. Je možné je využívat zdarma.

Zvláštní případ jsou pak Great Walk Huts, které slouží k přespání na populárních trecích, tzv. Great Walks, kterých je na Zélandu celkem devět. Jsou to dobře vybavené chaty, které mají svého správce (hut ranger). Mimo jiné tu bývají i plynové vařiče, takže není třeba s sebou nosit vlastní. Samozřejmostí jsou palandy s matracemi, zdroj vody a kamna. Přespání na těchto chatách je ale potřeba zamluvit (a zaplatit) předem, a to často s předstihem několika měsíců, jinak je plno. Za přespání se tu platí docela vysoké částky; záleží na treku,někde je to až 54 NZD na noc. Hut Pass tu neplatí, jen někde mimo sezónu.

Na všech chatách je zpravidla k dispozici toaleta a zdroj vody. Vodu je ale občas lepší před pitím nějak ošetřit nebo převařit, záleží na lokalitě. Často se používá dešťovka, tak se stává, že její množství v období sucha omezené. Na druhou stranu je ale většina chat postavená nedaleko nějakého potoka či jezera, tak není problém sehnat vodu jinde.

Poteriteri Hut

Poteriteri Hut zevnitř 

Do které kategorie chata spadá se ne vždy nutně projeví na jejím vybavení, ale je dobré to vědět proto, že se od toho odvíjí cena za přespání. My jsme si pořídili Hut Pass, tedy kartičku která nám umožnila za 92 NZD po dobu půl roku neomezeně přespávat na chatách označených jako Serviced Hut (jinak 15 NZD za noc) a Standard Hut (5 NZD za noc). Kdo nemá Hut Pass, tak si musí předem koupit lístky v informačních centrech DOC, které pak v chatách umístí do boxu nebo dá správci.

Port Craig School Hut

Interiér Port Craig School Hut

Kromě místa na spaní a zdroje vody jsou v chatách často i bonusy, které obstarají zábavu na večer; balíčky karet, časopisy a knížky. Důležitá je pak návštěvní kniha, kam by měl každý zaznamenat své plány další cesty, aby se pak případně dal záznam použít pro hledání když se někdo ztratí. Listování je pak docela zábava, protože tu spousta lidí sdílí i své zážitky, které nasbírali po cestě na chatu. Navíc tu často lidé, kteří přišli na chatu z opačného směru, sdílí aktuální info o trase, která vás další den čeká, což může být docela užitečné. A taky v knize lidé uvádějí, odkud pochází, tak si můžete udělat obrázek, kolik krajanů tu bylo před vámi.

Spí se na palandách s matracemi

Vaření na chatě

Toaletu většinou najdete několik desítek metrů od chaty - tahle má kulisu hory Taranaki.

Další přidanou hodnotou spaní na chatě je příležitost seznámit se se zajímavými lidmi. My jsme takto potkali třeba holandského námořníka v důchodu, který si na stará kolena užívá chození po pevné zemi. Nebo Kiwáka Johna, který začal po odchodu do důchodu začal čundrovat a drží ho to už asi tři roky - chodí a chodí, a mimo jiné třeba dokončil slavný Appalachian Trail a byl také jeden z prvních, co ušli Te Araroa Trail. Ve většině případů jsme ale na chatách přespávali sami, což souviselo nejspíš i s tím, že jsme cestovali sice v létě, ale mimo hlavní období prázdnin a dovolených. Ať už jsme chaty sdíleli s dalšími nocležníky nebo je měli sami pro sebe, vždycky to byl příjemný zážitek. Tento způsob ubytování na Novém Zélandu jen a jen doporučujeme!

Rodgers Inlet Hut

Vybavení menší Standard Hut: palandy s matracemi, kamna, stůl a plocha na vaření.

Taranaki

Od jeskyní Waitomo jsme se rozhodli stopovat společně ve třech a nerozdělovat se. Byť jsme se na jednom místě zasekli na pěkně dlouho (přes dvě hodiny), tak jsme se nakonec večer dostali do New Plymouth. Odtud je to totiž jen kousek do Národního parku Taranaki/Egmont, kde jsme chtěli strávit pár dní. Lákala nám sem hlavně krásná hora Taranaki (Evropany nazvaná Egmont), kolem které se park rozléhá. 

Mount Taranaki/Egmont večer z chaty

Nelehké stopování od jeskyní Waitomo

Do New Plymouthu jsme se dostali až celkem pozdě večer, tak jsme byli rádi, že jsme našli hostel s třemi volnými postelemi. Nakoupili jsme zásoby jídla v supermarketu, nacpali se ve fastfoodu a další den ráno vyrazili stopovat na silnici vedoucí směrem k Mount Taranaki. Měli jsme štěstí a zanedlouho jsme se dostali až do návštěvnického centra DOC (Department of Conservation = vládní organizace pověřená ochranou přírodních i historických památek na Novém Zélandu), kde člověk zjistí a pořídí vše potřebné pro pobyt v parku. Existuje tu totiž mnoho tras a možností přespání a tohle je místo, kde každému zasvěceně poradí. 

Cesta k chatě

Předpověď slibovala pěkné počasí, tak jsme se rozhodli, že si vyšlápneme na  Mount Taranaki (2 518 m). Je to krásně souměrný vulkán, který může být někomu povědomý, protože se díky podobnosti s japonskou horou Fudži objevil ve filmu Poslední samuraj. V DOC centru jsme se po poradě rozhodli přenocovat v chatě Maketawa (podrobněji o fungování chat DOC v dalším příspěvku) a další den se vydat na vrchol. 

DOC chata Maketawa

Pohled z verandy Maketawy

Na chatě jsme se setkali s holandským námořníkem v důchodu, který se na stará kolena usadil a oženil na Zélandu. Jinak jsme tu byli sami, tak jsme si naše první nocování v novozélandské turistické chatě parádně užili. Pokecali jsme s námořníkem, uvařili, zahráli si karty a šli spát.

Pohoda na chatě s námořníkem;)

Další den bylo opravdu krásně, takže jsme sbalili svačiny a pár kousků oblečení a vyrazili. Věci jsme nechali na chatě, kde jsme je zase večer v pořádku našli. Počasí vydrželo a cesta nahoru je dobře značená, takže vše proběhlo podle plánu a stihli jsme se v pohodě vrátit za světla na chatu, přestože jsme nevyráželi zrovna brzo. 

Cestou nahoru

Mlha za chvíli zmizela, měli jsme opravdu štěstí na počasí

Pauza kousek pod vrcholem

Celý výlet nám zabral asi 7 hodin, přičemž cesta nahoru trvala samozřejmě o něco déle. Nejvíce jsme zpomalili v úsecích, kde se musela přecházet suťoviska. Člověk udělal tři kroky nahoru a dva sjel dolů. Výšlap byl náročný, ale rozhodně stál za to. Hora je sopečného původu a vystupuje uprostřed rovinaté oblasti a při pěkném počasí tak nabízí krásný rozhled. Jedná se pochopitelně o celkem populární cíl turistů, takže nelze počítat s tím, že člověk bude na vrcholu sám, rozhodně ne v sezoně. Nás bylo nahoře ve stejnou dobu asi patnáct a z toho osm Čechů - je vidět, že chození po horách je u nás populární, protože přečíslit německé turisty není na Zélandu jen tak ;) Nemohli jsme hlavně uvěřit tomu, že jsme tu po několika měsících náhodně potkali Aleše, se kterým jsme trávili první dny po příletu na Zéland v Aucklandu.

Vrchol Mount Taranaki

Cestou dolů s Alešem

Vrátili jsme se na chatu, kde už námořník zatápěl v kamnech a my jsme si tu užili další pohodový večer. Další den jsme šli po Curtis Falls Tracku hustým lesem na parkoviště na druhé straně parku, kde jsme chytli společně stop do Stratfordu. Stratford je malé ospalé městečko, ale nechybí tu supermarket a kemp se sprchou, takže jsme tu našli všechno, co jsme potřebovali.

Curtis Falls Track

Curtis Falls Track

Cesta do pravěku;)