Týdenní trek v divočině Jižního Fjordlandu

Poté, co jsme prozkoumali východní pobřeží Jižního ostrova jsme chtěli zase jednou podniknout nějaký pořádný trek. Rozhodli jsme se jít někam, kde si užijeme krás novozélandské přírody, nebudou tam davy lidí, a budeme moci využívat chat DOC. Vymysleli jsme si tak trasu, která začínala u jezera Hauruko v Jižním Fjordlandu. Chtěli jsme dobrodružství a tak se i stalo, takhle výživný trek jsme už dlouho nezažili.

Jižní Fordland, jezero Poteriteri

V Invercargillu jsme navštívili centrum DOC, kde jsme pořídili brožurky s mapkami a tipy na treky v této oblasti. Nebyly tam žádné vhodné okruhy, ale zaujala nás trasa spojující jezera Hauruko a Poteriteri, na kterou jsme chtěli napojit další trek vedoucí po pobřeží oceánu. Úsek mezi nimi není značený, ale v brožuře uváděli, že je možné jej během jednoho dne absolvovat. Paní v DOC centru jsme se ptali, jak je to tam schůdné, ale evidentně aktuální informace o této trase neměla a odpověděla jen hodně neurčitě. Ve městě jsme tak nakoupili zásoby a vydali se do DOC kempu Thicket Burn (basic, tedy zdarma) kousek od jezera Hauruko.

V brožurce to vypadalo jednoduše

Den první: jízda na člunu a Poteriteri Hut

Předchozí večer jsme sbalili batohy, abychom mohli ráno bez zbytečného zdržování vyrazit. Ráno jsme po snídani sedli do auta a svezli se pár kilometrů ke břehu jezera, kde naše plánovaná trasa začínala. První den jsme měli v plánu vyrazit k Teal Bay Hut, což mělo podle informací z brožury trvat asi devět hodin. Na parkovišti u jezera se s námi dal do řeči pán, který tu vozí lidi po jezeře na svém motorovém člunu. Místní terén zná dobře a když slyšel, co máme tento den v plánu, tak nám nabídl svezení lodí. Trasa prý byla následkem polomů mnohem obtížnější a místo obvyklých devíti hodin by podle něj zabrala hodin dvanáct až čtrnáct. Nenechali jsme se dvakrát pobízet, svezení na jet boatu zdarma jsme přece nemohli odmítnout;) Vyfasovali jsme vestičky a přidali se ke třem sympatickým turistům z Austrálie, kteří si projížďku objednali. 

Jezero Hauruko

Na palubě jet boatu

Jezero Hauruko, Teal Bay

Naše lodička, tímto pánovi ještě jednou děkujeme za svezení!

Z člunu jsme vystoupili v zátoce Teal Bay, kde se nachází i stejnojmenná chata DOC, kam jsme měli původně zamířeno. Pořád bylo ale ještě relativně brzy, tak jsme chatu na krásném místě nevyužili a vydali se na trasu, kterou jsme původně plánovali až na další den. Ta vedla od Teal Bay Hut k Poteriteri Hut a dle brožury měla trvat 7 hodin, takže jsme to měli v pohodě do večera stíhat. Navíc i pán od člunu nám říkal, že by tato část neměla být nějak zvlášť obtížná. Vyrazili jsme proto po značkách vstříc hustému lesu. Největším zážitkem tu asi bylo překračování řeky po visutých mostech, které se pod námi pekelně houpaly;) 

Teal Bay Hut

Loučíme se s jezerem Hauruko

Novozélandský les, tady ještě se značkou

První most se houpal slušně, s těžkým batohem nic příjemného

Druhý most už byl jednodušší, tady se i pózovalo fotografovi;)

Prvním znamením, že to nebude tento den tak jednoduché, bylo setkání s dámami, které šly z opačného směru, tedy od Poteriteri Hut. Potkali jsme se po třech hodinách chůze, tudíž ony měly být na cestě čtyři hodiny, aby nám to dohromady dávalo slibovaných sedm z brožury. Nicméně dámy nás upozornily, že si přivstaly a pochodují již sedm hodin. No, budou asi trochu pomalejší, pomysleli jsme si. Ale nebyly, rozhodně ne pomalejší než my - k chatě jsme nakonec dorazili za tmy s pomocí čelovky po intenzivních jedenácti hodinách na nohou. Značení totiž nebylo úplně ideální a tento úsek by si rozhodně zasloužil obnovu. Občas se značky ztrácely úplně a vzhledem k tomu, že tu moc lidí nechodí, tak nebylo možné následovat vyšlapané pěšiny. A hledat toto sporé značení po tmě bylo úplně nejlepší;) Nicméně jsme nakonec pozdě večer zdárně dorazili do útulné chaty, ve které jsme byli sami, tak jsme se tu nerušeně vyspali po náročném dni.

Občas to bylo slušně do kopce

První den nás ještě kapradiny bavily;)

Jiné řeky se překračovaly po kládách

Věrný ptačí společník - Sousth Island Robin

Interiér Poteriteri Hut, zapisujeme se do knihy

Poteriteri Hut na břehu stejnojmenného jezera

Den druhý: po břehu jezera Poteriteri

Chata Poteriteri je přímo na břehu stejnojmenného jezera u krásné pláže, která přímo láká ke koupání. Naše ranní osvěžení urychlila chladná voda a útoky štípavých mušek sandflies, ale i tak to bylo moc příjemné. Voda v jezeře je taky průzračně čistá a bez problémů jsme ji pili i bez převařování nebo čistících tablet. 

Vyrážíme na pouť po břehu jezera Poteriteri

V chatě jsme si v "knize návštěv" přečetli  poznámky od hrstky těch, co sem přišli z opačného směru a z jejich zkušeností jsme vytušili, že ani delší den nebude úplně jednoduchý. Jeden český pár popisoval, že mu cesta zabrala mnohem déle, než předpokládali, a zahrnovala i nutnost přeplavat řeku. Věděli jsme, že nás čeká neznačená část trasy, ale mysleli jsme, že s orientací nebude problém, protože se stačí držet jezera a následně pokračovat podél řeky. Ráno jsme ještě upřímně věřili tomu, že podle plánu večer dorazíme na Slaughterburn Hut. 

Chůze po pláži byla skvělá, ale výjimečná

Putování podél jezera má nespornou výhodu - nemusíte tahat moc vody, protože ji máte stále po ruce

Po pár kilometrech chůze po břehu jezera jsme ale začali tušit, že asi pro tuto noc přece jen využijeme stan, který jsme si s sebou (naštěstí) nesli. Chůze podél jezera byla velmi náročná a místy extrémně pomalá kvůli těžko schůdnému terénu. Pláže se brzy začaly ztrácet a my museli jít v prudkém svahu nad jezerem, který byl porostlý bujnou vegetací. Zvažovali jsme vystoupat na hřeben nad jezerem, ale to bychom pak jezero - náš jediný orientační bod (neměli jsme kompas ani topografickou mapu - chyba) - kvůli hustému porostu úplně ztratili z očí . Po šesti hodinách chůze jsme to tento den zabalili a postavili si stan na krásném místě u vody, které si o to přímo říkalo. A říkala si o to i naše zmožená těla po jedenáctihodinovém pochodu minulého dne.

Tady někde začínáme nenávidět kapradiny

Jsme utahaní, rozbíjíme tábor

Zatáhlo se a pršelo, stan se hodil

Den třetí: galeje u jezera Poteriteri

Ráno ustal déšť a nový den nás přivítal krásnou duhou, vše vypadalo úplně idylicky. Jen nás trápilo, že asi dnes budeme na chatě příliš brzy, jak jsme si trasu rozpůlili. Mysleli jsme, že když jsme předchozí den šli šest hodin, tak tam musíme dnes za pár hodin být, a co tam budeme dělat tak brzo, že. Ha ha. Tyhle obavy se ukázaly jako naprosto liché, čekalo nás více hodin na nohou v nepropustném pralese, než bychom si přáli. 

Ranní duha u našeho nocležiště

Opět se opakoval scénář předchozího dne, kdy jsme se museli kvůli orientaci držet na dohled od jezera, což znamenalo chůzi v těžko schůdném a často neskutečně těžkém terénu. Přelézali jsme stromy, prodírali se kapradinami a trnovými keři, sestupovali do roklí a přecházeli potoky. Postupovali jsme hrozně pomalu a přitom nás to stálo nemalé úsilí. Sundali jsme proto boty a zkusili jít jezerem, ale bořili jsme se do bláta a museli přelézat popadané kmeny stromů, tak jsme šli zpět do pralesa.

Přelézání stromů, jedna z mnoha překážek na cestě

Klestíme si cestu hustým porostem

Aby toho nebylo málo, tak mě ještě v lese štípla vosa, takže jsem se pak bála každého zabzučení. Nakonec jsme se v zoufalství opět rozhodli jít jezerem, ale tentokrát už jsme nesundávali boty ani kalhoty a prostě vlezli do vody a šli. To se ukázalo jako nejlepší řešení, protože jsme mohli jít s obutí po dně mnohem rychleji, a že je budeme boty promočené nám už bylo totálně jedno. Konečně jsme došli ke konci jezera, což nás velice těšilo a tak nějak jsme předpokládali, že odtud už bude cesta podél řeky v pohodě a dorazíme k vytoužené chatě.

Jestli nás na prvních trecích na Zélandu kapradiny fascinovaly, tak tady už fakt ne

Jak jsme ale brzy zjistili, tak ani v tomto úseku příroda nezklamala a tentokrát nám postavila do cesty smrdutou bažinu. Chtěli jsme jít nejdřív za každou cenu na dohled od koryta řeky, abychom drželi směr. Pokoušeli jsme se proto jít bažinou a přeskakovali z ostrůvku na ostrůvek ve víře, že bažina brzo skončí a my budeme pokračovat dál podél řeky. Bažina ale nekončila a ostrůvků ubývalo, tak nám nezbývalo, než se vrátit zpět do lesa. Byli jsme už celkem slušně zdeptaní, promočení, zablácení z bažiny (zvlášť Lukáš, který tam při jednom z pádů zabořil celou ruku až po rameno) a unavení, tak jsme po dalších jedenácti hodinách na nohou postavili stan na prvním kousku rovné země, kam se jakž takž vlezl. Kdybychom stan neměli, tak nás tam kousavé mušky sandflies sežerou zaživa. 

Den čtvrtý: konečně Waitutu Hut

Tento den jsme měli jediné přání - dorazit konečně na chatu. Začátek dne pokračoval stejným scénářem, opět jsme se prodírali neprostupným porostem a řeku měli v nedohlednu, což nás trochu znervózňovalo, ale šli jsme dál tušeným směrem. Došli jsme ke slepému rameni řeky, což nás moc neuklidnilo, protože jsme pochopitelně neviděli směr proudu. Časem jsme se na řeku opět napojili, čímž se nám dost ulevilo a mohli jsme si i nabrat vodu na pití. Ještě větší radost jsme měli, když jsme narazili na most, po jehož překročení bychom byli pár kilometrů od Slaughterburn Hut. Bylo ještě docela brzy, tak jsme se rozhodli vytouženou chatu vynechat a pokračovat k další. Odhodlali jsme se k tomu hlavně díky žlutým značkám, na které jsme zde narazili. Nejedná se o klasické turistické značení, ale o značky o položených pastech proti škůdcům, o kterých jsme díky knize na Poteriteri Hut věděli, že by měly vést k Waitutu Hut. Opravdu jsme si vážili toho, že můžeme jít schůdným terénem, občas byla dokonce patrná pěšina - jak příjemná změna! Po pár hodinách (celkově dalších deseti) jsme dorazili k našemu cíli a naše radost byla veliká. Přeprali jsme si v řece věci od smrdutého bahna a užívali si pohodlí chaty. Bylo tu dřevo, tak jsme si zatopili a uvařili si, prostě nádhera, na tuto chatu hned tak nezapomeneme:) Nocovali jsme tu úplně sami. 

Teplo, sucho a praskání dřeva - nádhera!

Tuto chatu jsme si užili jako žádnou jinou!

Den pátý: odpočinek na Waitutu Hut

Další den pršelo, tak jsme se bez velkého rozmýšlení rozhodli dopřát si odpočinkový den na Waitutu Hut. Dřeva bylo dost a navíc tu byly karty a časopisy, takže nám nic nechybělo. Odpoledne přišel na chatu Kiwák John, který šel trek po pobřeží. Dříve pracoval v těžařském průmyslu v australském Perthu, ale teď je už tři roky v důchodě a od té doby chodí s batohem všude možně. Mimo jiné má za sebou třeba slavné Apalachian trek v USA, trek po jižním pobřeží Austrálie, evropské Camino nebo domácí trek napříč celým Novým Zélandem, Te Araroa. Kdyby vás zajímaly jeho dojmy právě z Te Araroa, mrkněte na jeho online deník (anglicky). Mimochodem, když jsme mu na mapě ukázali, kudy jsme na chatu dorazili, tak se nestačil divit a nešetřil chválou:) Byl to fajn chlapík a moc dobře se nám s ním povídalo, takže den utekl jako voda a už jsme zase lezli do spacáků, tentokrát už o poznání odpočatější. 

Waitutu Hut 

Den šestý: Wairaurahiri Hut

Další den jsme vyrazili na cestu, která už byla normálně značená. Trasa vedla lesem podél starého telegrafního vedení, které bylo občas vidět. Moc nás ale nebavila, protože jsme čekali výhledy na blízký oceán, který byl slyšet, ale přes hustý porost nebyl vidět. Byl to asi hezký les a údajně vzácně zachovalý, ale nás už po tolika dnech v zeleni toto prostředí nijak nenadchlo. Potěšilo nás ale, že tentokrát jsme trasu zvládli naopak výrazně rychleji, než udávala brožura. Takže jsme docela brzo překračovali po visutém mostu řeku Wairaurahiri a udělali si pohodlí ve stejnojmenné chatě. Byli jsme tu sami, John dnes spal v nedaleké soukromé chatě, kde si dopřál sprchu a snídani. 

Most přes řeku Wairaurahiri

Wairaurahiri Hut

Den sedmý: viadukty a Port Craig Hut

Trasa pro tento den nás už bavila mnohem více, protože ji zpestřovaly krásné dřevěné viadukty a šli jsme i po starých pražcích cestou, kudy dřív vedly koleje. Tyto památky tu zůstaly z doby, kdy se tu ve velkém těžilo dřevo a jejich příběh vyprávějí informační panely. 

Viadukty cestou k Port Craig Hut

Tudy vedly koleje

Z viaduktů byly krásné výhledy

Koleje vedly od řeky Wairaurahiri až k osadě Port Craig 

Další z viaduktů

Nejvyšší viadukt procházel rekonstrukcí, tak nebylo možné jej přecházet

Tato část trasy je už součástí poměrně populárního Hump Ridge Tracku, tak už jsme tu a tam potkávali lidi. Ukázalo se, že Johna naše dobrodružná cesta kolem jezera Poteriteri opravdu zaujala, protože jeden pán nás zdravil se slovy "Aha, to asi budete vy, kdo šli tu šílenou trasu, že? Váš známý je asi hodinu před vámi". Za chvíli jsme pak už byli na chatě Port Craig Hut, která se nachází v budově staré školy. Poprvé jsme tak spali v chatě, kde pobývá i správce, v tomto případě to byla vitální seniorka, které dělala společnost kromě nocležníků i její kamarádka. Spolu se tu starají o chatu a její okolí, kontrolují lístky/hut passy návštěvníků a mastí karty. Večer dorazil i John a mimo něj jsme si tu povídali i s francouzským párem, který nás naučil karetní hru Tamul. 

Interiér Port Craig Hut 

Na chatu dorazil John a začíná vypravovat;)

Port Craig Hut

Kousek od chaty Port Craig je zátoka, kde lze pravidelně spatřit Hektorovy delfíny. Ne, že by se nám chtělo někam chodit, ale když jsme od Francouzů slyšeli, že je jich tam plno a skáčou kousek od břehu, tak jsme neodolali. Asi jsme jejich hlavní představení propásli, ale stejně jsme jich pár viděli a ten pocit, že si jen tak ve volné přírodě pozorujeme delfíny byl super.

Tady často skotačí delfíni, vyfotit jsme je ale nestihli

Zátoka u Port Craig Hut

Den osmý: pláže a stop k autu

Poslední den nás čekala snadná trasa, která měla podle brožury trvat sedm hodin, ale zvládli jsme ji v pohodě za pět a půl hodiny. Cestou jsme si užívali krásné pláže a pěkné počasí, které tu v Jižním Fjordlandu rozhodně není samozřejmostí.

Cestou od Port Craig Hut

Pláže v Jižním Fjordlandu

Inhalujem slaný vzduch

Z konce treku jsme se potřebovali dostat zpět k autu, které jsme nechali u jezera Hauruko. Zavzpomínali jsme na cestování po Severním ostrově, kde jsme stopovali pořád, a zvedli palec hned za parkovištěm Rarakau. Měli jsme trochu obavy, protože jsme se potřebovali dostat z jednoho zapadlého místa na druhé, ale místní nás nenechali na holičkách. Nejdříve nás vzal starší pán, který byl farmářem a teď v důchodu si krátí čas lovem posumů, jejichž kožešiny pak prodává. Pak nám zastavila farmářka s dvěma malými dětmi, která na "malé rodinné farmě" chová cca  6000 ovcí, 1000 jelenů, 1200 krav a další. Každopádně ještě za světla jsme se dostali zpět k autu, které po krátkém váhání nastartovalo, takže všechno dobře dopadlo.

Zpět u jezera Hauruko

Sámoška v nedalekém Tuatapere má na dveřích nekompromisní ceduli "Špinavé boty musí zůstat venku" a místní to poctivě dodržují a nakupují bosky;)