Ostrovy Rangitoto a Motutapu

Před koncem roku jsme se vydali všichni tři na dvoudenní výlet na ostrovy Rangitoto a Motutapu. Rangitoto je klasická výletnická destinace pro aucklanďany i návštevníky města, kam se dá z centra snadno dostat trajektem za méně než půl hodiny. Drtivá většina lidí přijede trajektem dopoledne či brzo odpoledne, vyběhne na vrchol (nebo se pod něj nechá vyvézt vláčkem) a pak pospíchá, aby nezmeškala poslední trajekt zpět do města. My jsme chtěli oba ostrovy prozkoumat trochu více a užít si stezek bez lidí, tak jsme se rozhodli zůstat přes noc. Nakoupili jsme tedy jídlo a pití (na ostrovech nejsou žádné obchody a pitná voda jen velmi omezeně), zpáteční jízdenky na trajekt (27 NZD s 10% slevou z nějaké brožury), zarezervovali DOC kemp na Motutapu (6 NZD na osobu) a mohli jsme vyrazit.

Blížíme se k Rangitotu

Auckland necháváme za sebou

Přístav Rangitoto

Ostrov Rangitoto se vynořil z moře teprve 600 let zpátky a je tak nejmladším vulkánem v aucklandské oblasti. V té době už sousední Motutapu obývali Maorové, takže se museli asi hodně divit, když se vedle nich najednou objevil druhý ostrov, a to doslova co by kamenem dohodil. Vydali se sem na průzkum ještě předtím, než láva úplně ztuhla, tak jsou prý na Rangitotu viditelné stopy lidí i psů z této doby. My jsme na tomto ostrově nejdříve směřovali k vrcholu po tzv. "summit tracku", kde jsme ve slunečný prázdninový den potkávali docela dost lidí, ale nebylo to nic hrozného. 

Rangitoto nebyla jen samá láva...

...ale bylo jí tam hodně

První část "summit tracku" vedla hustým porostem

Tady už bylo pořádně horko a slunce neskutečně pálilo

Něco o sopkách a v pozadí vrchol Rangitota

Ještě před vystoupáním na vrchol jsme z trasy krátce odbočili a prohlídli si lávové jeskyně, na jejichž prozkoumání se doporučuje mít s sebou baterku. Rozhodně se ale dají projít i bez ní - já jsem sice měla čelovku v batohu, ale byla jsem líná ji vytáhnout a užili jsme si je i bez světla. Od odbočky k jeskyním už to bylo na vrchol vulkánu jen kousek, tak jsme si brzo užívali výhledy do okolí. Nepotřebovali jsme se, na rozdíl od ostatních výletníků, vracet zpět do přístavu, tak jsme mohli sestupovat jinou trasou, na které už jsme prakticky nikoho nepotkávali.

Lávové jeskyně

Lávové jeskyně

Nakonec jsme se vešli i s batohem;)

Výhled z vrcholu Rangitota

Výhled z vrcholu Rangitota

Výhled z vrcholu Rangitota

Směřovali jsme už totiž na sousední ostrov Motutapu, kde jsme měli zamluvená místa v kempu Home Bay (jinde než v tomto kempu se na ostrovech stanovat nesmí). Ostrovy sloužily v minulosti také vojenským účelům, díky čemuž byly za druhé světové války propojeny. Přejít na Motutapu tak nebyl problém a my jsme mohli začít obdivovat úplně jiný ráz krajiny. Zatímco Rangitoto pro nás bylo dost neobvyklé všudypřítomnými lávovými kameny, tak na Motutapu jsme si chvílemi připadali jako na českém venkově, když se tu kolem nás na travnatých pastvinách pásly ovce a krávy. 

Už to stáčíme k Motutapu

Osvěžení v místě, kde se spojují oba ostrovy

Osvěžení v místě, kde se spojují oba ostrovy

Už na Motutapu

Pastviny pro ovce a krávy

Pohled na Rangitoto z Motutapu

Původní druhy stromů vysázené dobrovolníky, kteří usilují o jejich obnovu

Motutapu

Přestože turistické značení tu je oproti sousednímu hojně navštěvovanému Rangitotu dost sporadické, náš kemp na pláži jsme nakonec v pohodě našli. Kromě nás v něm bylo ještě pár rodin, které tu pod stanem trávily vícedenní dovolenou, ale místa bylo víc než dost, takže jsme si mohli postavit stany pěkně stranou a měli jsme soukromí. Celý kemp se táhne podél pláže, která nabízí pohodlný přístup do vody, což jsme ocenili při ranním plavání. V kempu ale nebylo nic kromě toalet a kohoutku s vodou pitnou po převaření, takže bylo opravdu třeba mít zásoby jídla s sebou. My jsme si nezapomněli s sebou vzít ani víno a cider (kvašený jablečný mošt), takže jsme si večer užili. Moc se nám tady líbilo, kdybychom s sebou měli více jídla (a pití:)), tak si to tu klidně o den protáhneme a strávíme tu i Silvestra.

Dole náš kemp Home Bay

Zabydlujeme se a otvíráme novozélandské víno a cider;)

Ranní koupačka

Další den jsme se vraceli opět do přístavu na Rangitotu, abychom odtud chytli odpolední trajekt. Šli jsme jinou cestou než předchozí den, tak jsme si ostrov prohlédli zase z druhé strany. I tentokrát jsme měli štěstí na počasí, tak jsme po cestě s radostí využili možnosti zchladit se v moři. Když jsme pak přišli domů, přečetli jsme si na internetu zprávu, že byl v aucklandských vodách spatřen Žralok bílý, tak nevím, jak bezstarostně se tu budeme koupat příště;)

Opět na Rangitotu

Druhý den jsme poznali další část Rangitota

Láva, láva, láva.

Kvůli téhle fotce jsem si odřela koleno a dělali jsme si srandu, že nalákám žraloka. Jaké překvapení pak bylo čtení zpráv o výskytu velkého bílého po návratu domů;)

Byli jsme v ZOO!

Po delší době se nám sešlo, že jsme měli všichni tři naráz den volna, tak jsme se společně vydali do ZOO Auckland. Oproti pražské zoologické zahradě je výrazně menší, takže nám půlden bohatě stačil, abychom si ji celou důkladně prohlédli. Ve srovnání se ZOO Praha tu bylo taky o dost méně lidí, takže jsme se ani u nejpopulárnějších zvířat nemuseli mačkat s ostatními návštěvníky, což bylo bezva. Těšili jsem se hlavně na zvířata, která nikde jinde hned tak neuvidíme - ptáka Kiviho a Tasmánského čerta.

Tasmánský čert

U Tasmánských čertů (mimochodem, správně se jim česky říká Ďábel medvědovitý) bylo zrovna na programu povídání jejich ošetřovatelky, takže jsme se o nich aspoň něco dozvěděli. Jsou obvykle aktivní jen v noci, ale přítomnost chovatelky jednoho motivovala k tomu, aby vstal a předstíral, že ji chce kousnout do nohy. Drama se ale nekonalo, asi se nám chtěl jenom ukázat, tak se před námi párkrát prošel a začal se slunit. 

Máme štěstí, jeden čert se nám jde ukázat!

Vycením zuby a budu dělat, jakože ji chci kousnout.

Ještě donedávna byl vývoz zvířat do zahraničí zakázaný, takže se dala na světe spatřit jen v Austrálii (a v Kodani, která je dostala darem, protože tamní princezna pochází s Tasmánie). Od poloviny devadesátých let ale populaci Tasmánských čertů ničí vysoce přenosná rakovina obličeje, tak je snaha chovat některá zvířata i mimo Tasmánii, kde nejsou nemocí ohrožena. Díky tomu jsou od dubna 2014 k vidění také v ZOO Auckland.

Takhle cení zuby!

Přestože je hlavně noční tvor, tak se prý rád sluní.

Kivi

Nemohli jsme si samozřejmě nechat ujít šanci vidět na vlastní oči symbol Nového Zélandu - ptáka Kiviho! Tento nelétavý pták ale patří taky k nočním tvorům a je navíc velmi plachý, takže není vůbec jednoduché ho spatřit, a to prý ani v ZOO. My jsme to štěstí měli, tak jsme ho mohli pozorovat, jak si hledá potravu a doluje ji svým dlouhatánským zobákem. Jako jeden z mála ptáků má velmi dobrý čich, tak chodí a čmuchá larvy jako pes. A ještě jedna zajímavost: samičky obvykle kladou 1-2 vejce, které váží až čtvrtinu toho, co jejich maminka. To je největší poměr velikosti vejce k velikosti těla ze všech známých ptáků!

Kivi má svůj noční pavilon.

Už je tady, zrovna když už jsme to chtěli vzdát a odejít.

Fotilo se samozřejmě bez blesku, tak je všude mázlý, ale viděli jsme ho krásně!

Běží za vyčmuchat další larvy.

Tučňák nejmejší

Jak už název napovídá, jde o nejmenšího tučňáka na světě. My jsme je viděli při krmení, a byli fakt malinkatí! Jakmile se objevila ošetřovatelka s rybičkama, hned na ni začali dotírat - prý je krmí pravidelně, ale vždycky dělají, jak kdyby nedostali najíst nejmíň týden:) V přírodě jsou aktivní v noci, váží něco málo přes kilo a žijí většinou na Novém Zélandu a v Austrálii.

Tučňák nejmenší

Prý vždycky u krmení dělají, jakoby týden nejedli:)

Tuatara

Tuatara, neboli Hatérie novozélanská je opravdový unikát. Připomíná malého dinosaura, ale ve skutečnosti tu byla ještě dávno před nimi. Je jedním ze dvou posledních přežívajících druhů řádu hatérií, což je prastarý řád plazů, který byl nejvíce rozšířen ve druhohorách.  Perličky ze života tuatar: dospělé velikosti dosáhnou až po 20 letech, dožívají se sta i více let, v klidu jim stačí nadechnout se jen jednou za hodinu a mají třetí oko! Podle wikipedie prý dokonce spadají pod živoucí zkameněliny. 

Tuatara, živoucí fosilie. 

Australský koutek

Jeden výběh byl věnován zvířatům žijícím v Austrálii. Ochotně se nám předváděl pták Emu, ale teda klokanům se moc nechtělo, tak jsme je viděli jen v různě rozvalených pózách. 

Emu Australský

Klokaní siesta

Ti ostatní

V ZOO Auckland bylo samozřejmě ještě plno dalších zvířat, ale o těch už jen obrazem:

Panda červená

Aligátor americký

Slon indický

Lachtaní rodina

Kakariki jednobarevný žije jen na Novém Zélandu

Orangutan

Africká savana

Africká savana

Africká savana

Africká savana

Surikaty nikdy nezklamou!

Maorská kultura

Pro odvážné děti: strč tam ruku a poznej zvířátko:)

Na kole k Orakei Basin a Kepa Bush Reserve

Dneska se nám poštěstilo a vyšlo nám na náš den volna pěkné počasí, tak jsme trochu projeli na kole. 

Posezení u cyklostezky podél Tamaki Drive

Nejprve jsme jeli do čtvrti Parnell, kde jsme si vyzvedli nový foťák, takže už se těšíme, že snad budeme mít o něco méně rozmazané fotky:) Z Parnellu jsme sjeli dolů k přístavu a pokračovali po cyklostezce kolem vody podél Tamaki Drive. Dojeli jsme po ní do Okahu Bay, kde jsme odbočili a od pláže pokračovali přes kopec směrem k vlakové stanici Orakei. 

Okahu Bay

Z cest vlakem jsme si pamatovali pěkný výhled z okna na břeh Orakei Basin, tak jsme se ho vydali trochu prozkoumat. Dojeli jsme k přírodní rezervaci Kepa Bush, kde jsme nechali kola a prošli si kousek pěšky. Pořád mě nepřestává udivovat, že si tu člověk v parcích i prakticky v centru Aucklandu připadá jako v pralese. Všude okolo obří kapradiny, palmy a já nevím jaké ještě exotické stromy, a do toho všudypřítomný zpěv/řev ptáků. 

Kepa Bush Reserve

Kepa Bush Reserve, vyhlídka na zátoku Orakei

Sedli jsme zase na kola a vrátili se k zastávce vlaku Orakei, odkud jsme pokračovali po dřevěné stezce/lávce směrem k zastávce Meadowbank. Dřevěné chodníky nad vodní hladinou (nebo jak to nazvat?) jsou v Aucklandu na mnoha místech a poskytují krásné stezky k procházkám, projížďkám nebo výběhům. Na trase jsou cedule informující o směru a vzdálenostech a povrch je často opatřen jemným pletivem, aby to ani za mokra neklouzalo. Naše trasa vedla hlavně kolem zmiňovaného Orakei Basin, kde jsme viděli mangrovníky a, jak už to tak na Zélandu bývá, opravdu hodně vodního ptactva. Tento úsek není učený primárně cyklistům, tak jsme museli kola občas nosit do schodů, ale nebylo to nic hrozného.

Stezka od stanice Orakei

Orakei Basin a všudypřítomné vodní ptactvo

Orakei Basin - ideální místo na vycházku, nemyslíte?

Zpět do domů jsme odtud jeli po Shore Road zase přes Parnell, takže jsme si ještě pěkně šlápli, teda aspoň na naše poměry:) Celkem jsme ujeli 20 km s převýšením asi 350 m, což naše netrénované nohy docela pocítily. 

Práce pro UNICEF

První práce, kterou jsem měla na Zélandu, byl fundraising pro UNICEF. Jednalo se o to stejné, co jsem kdysi dělala v Brně a Praze v Amnesty International - tedy oslovování lidí na ulici s účelem získat nové podporovatele.

Nabídku práce jsem našla na inzertním webu Trade Me, přes který jsem 4. 9. poslala svůj životopis a motivační dopis. Lákala mě možnost nahlédnout do místního neziskového sektoru, protože je to oblast, kde jsem se pracovně pohybovala i v Čechách. Za pár dní mně zavolali a pozvali mě na pohovor a 12. 9. už jsem absolvovala úvodní školení. Na školení jsme byli čtyři - mladá Kiwačka Amy, Ir okolo třicítky a student původem z Indie (u posledních dvou si nepamatuju jména, protože v práci moc dlouho nevydrželi). Obavy, jestli bude moje angličtina na práci stačit, jenom posílilo to, že jsem svým kolegům na školení s jejich silnými přízvuky ne vždycky úplně rozuměla. Školitel Stevie byl Angličan, takže aspoň v jeho případě jsem takový problém s porozuměním neměla, což mě trochu uklidnilo.

Povinná pracovní výbava - identifikační kartička a tričko s logem

Po víkendu mně pak čekal první pracovní den, který tak přišel cca dva týdny po našem příletu na Zéland. Ráno jsme se vždycky sešli v 8h v kanceláři v centru Aucklandu, kde jsme měli hodinový trénink, který se buď týkal práce UNICEFu nebo nácviků dovedností "do terénu". Pak jsme se v týmech cca po třech vydali na různé lokace ve městě, kde jsme se od 9 do 17h snažili získat co nejvíce lidí, kteří by se stali pravidelnými podporovateli této organizace. 

Stejně jako v Praze, tak ani v Aucklandu nebylo hledání nových dárců zrovna jednoduchý úkol. Nejen, že je třeba na místě člověka přesvědčit o tom, aby začal přispívat, ale je taky nutné získat od něj bankovní údaje, na základě kterých si UNICEF začne každý měsíc strhávat smluvenou částku.  Pracovali jsme venku, takže jsme kromě častého odmítání od lidí museli bojovat také s ne vždy úplně pěkným počasím. Září je na Zélandu teprve začátek jara a v Aucklandu byl letos tento měsíc pořádně větrný a deštivý, takže jsem často chodila domů pořádně zmrzlá. Hlavně první týden pro měl hodně náročný psychicky i fyzicky, tak jsem vždycky večer jenom dala horkou sprchu a padla do postele. S přibývajícími zkušenostmi a tréninkem se to samozřejmě zlepšovalo, ale i tak musím říct, že to byly tvrdě vydřené peníze. Nepatřila k těm nejvýkonnějším fundraiserům, ale přesto se mi pár nových podporovatelů UNICEFu podařilo získat, z čehož jsem měla opravdu velkou radost. V porovnání s ČR mě překvapilo, že zde na této pozici lidé pracují na celý úvazek a někteří i po dobu několika let. Měla jsem pár kolegů, co tuto práci dělali více než rok a pořád dosahovali výborných výsledků, za což jim patří můj velký obdiv, já jsem vydržela čtyři týdny. 

O tři velikosti vetší pracovní bunda sice nebyla úplně slušivá, ale v proměnlivém jarním počasí se hodila. Čelenku jsem musela nosit když svítilo, jinak se mi kvůli místnímu silnému slunečnímu záření spálila hlava a měla jsem rudou pěšinku;)

Kromě nahlédnutí do fungování místní neziskovky pro mě bylo největším přínosem to, že jsem měla možnost potkat spoustu zajímavých lidí. Moji kolegové pocházeli z Anglie, USA, Indie, Švédska, Číny,  Nového Zélandu nebo třeba Irska. Díky tomu vím, proč Sikhové nosí stříbrný náramek a co mají pod turbanem nebo jak se žije v Oklahomě. Užívala jsem si taky příležitost dát se na ulici do řeči s kýmkoliv, kdo mě zaujal. Mohla jsem si tak popovídat s umělcem z Šalamounových ostrovů, zahradníkem z Nigérie, novozélandským spisovatelem, který obdivuje Havla, Maorkou s tradičním tetováním, nebo třeba slovenským dědou, který se sem přistěhoval na stará kolena za svými dětmi. 

Máme kola!

Tak jsem si konečně taky pořídila kolo, abych byla v Aucklandu mobilnější. Měla jsem vyhlédnutých několik inzerátů na Trade Me, ale nakonec jsem ho koupila na inzertním webu Gumtree, kde jsem narazila na neodolatelnou nabídku.  

Všimněte si šlapátek

Prodal mně ho Holanďan, který je na Zélandu také na Working Holiday a momentálně se přesouvá na Jižní Ostrov, tak se ho potřeboval zbavit. Bylo za bezva cenu 50 NZD a to navíc i s přilbou a zámkem což je v porovnání s jinými inzeráty v Aucklandu opravdu dost levné. Nedávno už jsem chtěla kupovat jiné kolo srovnatelné úrovně za stovku. Navíc jsem beztak chtěla i tu helmu, za kterou bych jinak dala pomalu tolik, co takhle za všechno dohromady. 

Zvažuju přidání blatníků:)

Je teda pravda, že není úplně dokonalé, třeba pedály jsou slabší - z každého je jen půlka a izolepa, kterou jsou omotané, dost klouže:) To ale brzo nějak opravíme a neměla by to být žádná velká investice, šlapátka jsem viděla prodávat pod 15 NZD. Taky přehazovačka nabízející 6 převodů je už asi taky dneska docela rarita. Každopádně ale jezdí i brzdí a to je hlavní!

Helma sedí!

Lukáš má kolo taky, jen jsme ho ještě nestihla vyfotit. Chystáme se ale podniknout nějaký výlet, tak ho pak taky zdokumentuju.