Jeskyně Waitomo

Po Hillary Trailu jsme si dali pauzu od chození a vydali jsme se k jeskyním Waitomo podívat se na slavné svítící červy.

Cave Tubing byl super zážitek

Koupili jsme si autobusovou jízdenku z Aucklandu do Hamiltonu, která nás stála jen 2 NZD na osobu (společnost ManaBus totiž zrovna vstupovala na místní trh, tak nabízela akční jízdné). Dál už jsme ale museli zvednout palce a začít stopovat. Zkoušeli jsme to napřed ve třech, ale moc to nešlo, tak jsme se rozdělili a sraz si dali až na hostelu. Líp se dařilo Onckovi, který dorazil asi o hodinu dřív. 

Vyfasovali jsme výbavu do jeskyně

Rezervovali jsme si noc v hostelu YHA (27 NZD na osobu ve čtyřlůžáku) kousek od vesnice Waitomo, odkud se do jeskyní vyráží. Hostel byl fajn, pro mě jeden z nejpříjemnějších za celé cestování po Zélandu. Pán na recepci měl svérázný druh humoru a navíc super pejska. 

Útulný hostel YHA Waitomo

Jeskynní systém Waitomo je krasového původu a tvoří ho několik různých jeskyní. Turisty to sem láká už někdy od roku 1900, čehož využívá hned několik různých společností, které nabízejí prohlídky. Nabídka je široká; od možnosti projít si jeskyni pěšky, přes plavbu na loďce nebo pneumatice až po celodenní jeskyňářskou výpravu, kde nechybí ani slaňování atd. Různí se pochopitelně i ceny, a jak už to tak u novozélandských turistických atrakcí bývá, tak nejsou zrovna nízké. Vyplatí se proto podívat na místní slevový server Bookme, kde se dají vstupy nebo třeba půjčení kajaku sehnat levněji. My jsme teda v den naší návštěvy štěstí na extra výhodnou akci neměli, ale i tak jsme ušetřili asi 25%. 

Vybrali jsme si nakonec nabídku společnosti Cave World Waitomo, protože jsme chtěli zažít něco víc, než jen prohlídku jeskyně z lodičky. Rozhodli jsme se proto pro "Cave Tubing" (po zmiňované slevě 110 NZD na osobu), který spočívá v tom, že nafasujete neopren, přilbu se světlem a hlavně velkou nafouklou duši, na které si jeskyň projedete.

Před vstupem do jeskyně

Provlíkli jsme nohy a frčíme ve vláčku

Rozhodně jsme volby nelitovali, pod zemí jsme byli asi dvě hodiny a byl to parádní zážitek. Průvodce nám něco krátce o jeskyních povykládal, hodil pár vtípků a už jsme nasedali do duší. Proplouvali jsme jeskynní říčkou, pozorovali svítící červy a největší sranda byla, když jsme skákali po zádech z malého vodopádu do neznáma nebo sjížděli skluzavku ;)

Skluzavka v jeskyni, kde jinde se to člověku poštěstí;)

Oncek skočil nebojácně do tmy!

V jeskyních Waitomo svítí larvy bedlobytky Arachnocampa luminosa, hmyzu žijícího jen na Novém Zélandu a v Tasmánii. Na světlo lákají svoji kořist, která se pak zamotá do přichystaných vláken odkud už hladové larvě neunikne. My jsme na ně koukali většinou v leže z pneumatik a strop jeskyně tak vypadal jako hvězdná obloha.

Lepkavá vlákna (prý podobná hedvábí) do kterých larvy chytají potravu

Hillary Trail

Na začátek našeho cestování jsme se rozhodli, že ještě trochu prozkoumáme okolí Aucklandu, než se vydáme dál na jih. Volba proto padla na Hillary Trail - čtyřdenní trek v délce 77 kilometrů, který byl otevřen teprve v roce 2010.  

Trek je navržen na čtyři dny s trojím přespáním v kempech provozovaných městem, které je potřeba předem zaplatit  buď po telefonu kartou, osobně na úřadě nebo poštou šekem. Jedná se o základní kempy, kde je k dispozici suchý záchod a voda (pitná jen po převaření nebo ošetření). Stojí 6 NZD na osobu a noc, což je na místní poměry příznivá cena. K začátku i konci trasy se dá plus minus dostat veřejnou dopravou přímo z centra Aucklandu, tak jsme měli strach, že to bude přelidněná kolonáda.

Sedli jsme ve městě na autobus a odjeli do Titirangi, odkud nás čekalo ještě více než šest kilometrů po asfaltové silnici za poledního slunce, takže nic moc. Návštěvnické centrum Arataki je výchozím bodem treku, kde je možno se osvěžit a hlavně zjistit informace o aktuálních podmínkách na trase. Nám tady pracovnice DOC sdělily dost zásadní informaci, že se trasa prvního dne změnila kvůli nedávnému sesuvu půdy, a vybavily nás mapkou s náhradní cestou. Nová cesta byla samozřejmě delší a těžším terénem, tak jsme se raději moc nezdržovali.

Přelidněná kolonáda se naštěstí nekonala, většinu času jsme byli na treku sami. Přestože denní příděl kilometrů nebyl nějak vysoký, tak nám dal Hillary Trail pořádně zabrat. Neustálé klesání a stoupání s těžkými batohy byl docela náročný úvod do našeho cestování po Zélandu. Hlavně Oncek a já jsme pod tíhou batohů dost trpěli, což nás přimělo hned v prvním kempu pár věcí vyhodit. I přes náročnost trasy jsme si ale každý den užívali. Místní příroda je totiž totálně odlišná od toho, co jsme do té doby viděli. Procházeli jsme původním pralesem, kde nás zvlášť první den fascinovaly ohromné kapradiny, palmy a vzácné kauri. Okolní příroda se stále měnila - viděli jsme vodopády, procházeli jsme písečnými dunami a vystoupali jsme (několikrát) na vysoké útesy nad oceánem. Trek jsme zakončili třetí den v oblasti slavných pláží: nejprve jsme šli kolem Karekare (pláže známé z filmu Piano) a putování jsme dovršili na surfařské Piha Beach. Odtud jsme po pár vteřinách čekání chytli náš první společný stop ve třech zpět do Aucklandu.

Třetí den nám pršelo, tak jsme se rozhodli trek zkrátit. Je možné dojít až na pláž Muriwai, kde jsme už ale stejně dřív byli, a taky už jsme byli dost utahaní a nechtěli jsme začátek našeho cestování zbytečně přepálit. Trek je parádní, určitě jej můžeme doporučit, ale je docela fyzicky náročný.  

pláž Karekare

vodopády Kitekite 

pláž Piha

kemp Pararaha Valley

Čištění bot kvůli ochraně stromů kauri

Procestovali jsme Jižní ostrov a zakotvili jsme v Queenstownu

Přesně po dvou měsících od chvíle, kdy jsme opustili Auckland a vyrazili na cesty, jsme se rozhodli opět usadit na delší dobu na jednom místě - v Queenstownu.

Stejně jako cestování po Severním ostrově jsme si i putování po Jižáku pořádně užili a v budoucnu se tu na blogu o naše zážitky podělíme podrobněji. Teď jen malá ochutnávka toho, co jsme po našem příletu do Christchurch zažili a viděli.

Cesta k Mount Cook

V Christchurch jsme pořídili auto a rozloučili se s Onckem, který se vydal vlakem na západní pobřeží. 

My jsme pokračovali směrem na jih, ale po cestě jsme se celkem spontánně rozhodli pro odbočku k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mount Cook. Bylo tu krásně a obzvlášť výšlap k Mueller Hut stál rozhodně za to.

Hooker Valley Track v NP Mount Cook

Pak jsme si užívali majáky a pláže východního pobřeží, na kterých se nám tu a tam ukázal i nějaký ten tučňák nebo lachtan. Po pobřeží jsme pokračovali až do nejjižnějšího novozélandského města Bluff. 

A máme i fotky, kde se po tímto majákem válí lvouni:)

Následně jsme si dopřáli pořádný trek a strávili jsme velmi intenzivních osm dní v divočině Jižního Fjordlandu. Ústředním motivem bylo jezero Poteriteri a okolní buš, kterou jsme putovali poněkud déle, než jsme čekali.

Jezero Poteriteri

V Te Anau jsme se potkali s Onckem a vyrazili na Kepler Track. Byli jsme nadšení z horské krajiny a probuzení horskými papoušky a hřebenovku za východu slunce řadíme k nejsilnějším zážitkům ze Zélandu, byla to fakt pecka.

Ráno na Kepler Tracku

Další krásné hory jsme viděli v Mount Aspiring NP, kde jsme si dali dvoudenní výlet s přespáním na Brewster Hut. Pak už nás čekalo západní pobřeží, kde jsme nevynechali tradiční taháky jako ledovce, jezero Matheson nebo Pancake Rocks.

Pancake Rocks, neboli palačinkové skály

Po více než 3 500 najetých kilometrech (a o něco méně nachozených :)) po Jižním ostrově jsme se vrátili zpět do Queenstownu, kde chceme strávit zimu. 

Takže sledujte blog, budeme to pro vás všechno postupně sepisovat!

Uzili jsme si Severni ostrov a tesime se na Jizni!

Omluvte prosim chybejici hacky a carky v tomto prispevku, pisu z pocitace v knihovne. Nase laptopy jsme totiz nechali spolu s dalsimi vecmi v krabici v Aucklandu u me kolegyne, abychom si mohli uzivat cestovani na lehko s batohem.

Spolecna na vrcholu Taranaki.

Uz jsme na Jiznim ostrove, pred tremi dny jsme prileteli z Wellingtonu do Christchurch. Severni ostrov jsme si paradne uzili, bylo to fakt rozmanite. Jednotliva mista, ktera jsme navstivili, urcite planuju popsat podrobneji v budoucich prispevcich, tohle je jen takova mala ochutnavka, at jste v obraze a mate se na co tesit:) 

Nejdriv jsme se vydali na trek Hillary Trail nedaleko Aucklandu, ktery nam dal hned na zacatek poradne zabrat, ale mistni priroda a vyhledy rozhodne staly za to. Prochazeli jsme puvodnimi pralesy, pisecnymi dunami, po utesech nad oceanem a zakoncili jsme to koupanim na slavne Piha Beach. 

Hillary Trail

Pak jsme se vyrazili schovat pred ostrym novozelandskym sluncem do jeskyni Waitomo. Videli jsme slavne svitici cervy a uzili si jizdu na nafukovacich dusich, byla to fakt sranda.

Waitomo Caves

Brzo se nam ale styskalo po chozeni v prirode, tak jsme se vydali do Narodniho parku Egmont, kde jsme mj. vystoupali na krasnou horu Taranaki.

Taranaki focena z horske chaty, kde jsme spali

Potom jsme potrebovali dostopovat k NP Tongariro a nemohli jsme si proto nechat ujit starou dalnici, ktere se priznacne rika "Forgotten Wold Highway". Vybrali jsme si pro to ten nejlepsi cas, protoze se tu zrovna v jednom mestecku po ceste konaly oslavy Dne republiky, coz je nejvetsi pecka siroko daleko. Takze jsme videli i zavody ovci nebo stahovani posumu - zkratka novozelandska vesnicka zabava se vsim vsudy! No a hlavne tu ten den jelo hodne aut, takze se vyjimecne dalo stopovat:)

Na programu nechybela ani ukazka nahaneni ovci 

Uspesne jsme dostopovali az k Tongariru a vydali se na ctyrdenni trek Tongariro Northern Circuit. Krajina byla opravdu uzasna, snad me to i donuti konecne dokoukat vsechny ty filmy s hobitama. Nechybely sopky, zapach siry ani smaragdova jezirka. 

NP Tongariro

Protoze jsme uz okusili sirny zapach, mohli jsme se smele vydat do samotneho mesta Rotorua, ktere je proslule geotermalnimi jevy, takze tu bublaji i jezirka v mestskem parku. Krome toho je Rotorua znama take jako centrum maorske kultury, ktere jsme si take uzili, a dokonce jsme tu bydleli u polovicniho Maora Franty.

Citite siru? Vesnice Te Puia v Rotorua

Z Rotoruy jsme jeli nocnim busem do Wellingtonu, abychom si dva dny pred odletem na Jizak uzili taky vetrneho hlavniho mesta. Prohlidli jsme si parlament, vyjeli lanovkou na kopec a byli jsme v muzeu Te Papa. 

Smlouva z Waitangi v muzeu Te Papa

Po Severnim ostrove jsme cestovali ve trech a prevazne stopem, vyjimecne autobusem. Ted nastavaji zmeny - odpojil se Oncek a vyrazil vlakem na zapadni pobrezi (nebojte, nepohadali jsme se, bylo to planovane:). My s Lukasem se chystame poridit auto a vyrazit v nem na jih Jizniho ostrova. Tak drzte palce, at se nam hned nerozsype!

Vyrážíme cestovat

Vyrážíme pryč z Aucklandu a začínáme cestovat! Nebudeme moc na internetu, takže další příspěvky přibudou, až se někde usadíme.

Práce v obchodě Icebreaker

Pomalu to v Aucklandu balíme, takže opouštíme i naše zaměstnání. Já jsem tu nejdříve krátce pracovala pro UNICEF a pak už celou dobu v obchodě s merino oblečením Icebreaker. Celkem jsem tak v prodejně na Queen Street strávila přesně tři měsíce. 

V samém centru města na Queen Street

Všude novozélandské merino

Mým úkolem byla klasická práce prodavačky; ráno jsem otevřela obchod, radila zákazníkům, doplňovala zboží a večer spočítala peníze a zavřela obchod. Pracovali jsme vždy ve 2 - 4 lidech a náš úzký kolektiv vypadal takto: manažer Ollie (kiwák s holandskou mámou), Louise (pochází z Thajska, ale už 10 let žije na Zélandu), Tom (kiwák s německými předky), Alana (taky místní s rodinou pocházející z Irska) a já. Abyste si to mohli lépe představit, tak mrkněte na fotky z naší vánoční párty v japonské restauraci:)

S Louise a Alanou

Tom a Ollie

Naším přáním pro první měsíce v Aucklandu bylo zlepšit si angličtinu a vydělat si peníze na cestování, na což byla práce v obchodě ideální. Byl to stálý příjem a mluvila jsem od rána do večera. Byla jsem přijata s tím, že tu budu na částečný úvazek a tak jsem měla napřed obavy, jak se mi bude hledat další částečný úvazek, který by tuto práci vhodně časově doplnil. Nakonec to ale nebylo vůbec potřeba, protože jsem nejdříve pořád za někoho zaskakovala a později mi manažer vyhověl a dával mi více hodin. Takže když jsem to teď spočítala, vyšlo mi, že jsem průměrně pracovala asi 43 hodin týdně, což bylo tak akorát abych něco našetřili a občas jsme vyrazili na výlet. 

S nejmilejší kolegyní Louise

Jak už jsem zmiňovala v příspěvku o hledání práce, oblečení Icebreaker jsem měla v oblibě už před odjezdem na Zéland, takže třešničkou na dortu byly zaměstnanecké benefity, díky kterým jsem řádně obohatila svůj cestovatelský šatník:)

Surfování na pláži Muriwai

Dneska jsme si splnili jedno z našich novozélandských přání a vyzkoušeli jsme si poprvé v životě surfování v oceánu. Vydali jsme na slavnou Muriwai Beach, kam nás vzal autem Lukášův kolega z práce Elliot. 

Jdeme na to!

Na místě jsme si vypůjčili prkna a neopreny (25 NZD na dvě hodiny, kluci to měli zadarmo, díky tomu, že pracují v partnerském obchodě se sportovním vybavením) a po pár radách od Elliota jsme šli po horkém černém písku chytat naše první vlny. No, spíš jsme se o to pokoušeli... Ale párkrát jsme se na vlně příjemně svezli a Lukáš dokonce i ve stoje, já jsem zatím zůstávala v kleče nebo dřepu:) 

V surfařské škole/půjčovně jsme se navlíkli do neoprenů a vyfasovali prkna 

Tady už foto 2 hodiny poté - s pár litry slané vody v žaludku;)

Každopádně to byl super zážitek a rozhodně se do budoucna nebráníme tomu, zase si někde zajezdit. Nicméně pro dnešek nám dvě hodiny na prkně bohatě stačily, protože to pro nás bylo docela vyčerpávající, až jsme se cestou zpátky museli odměnit pořádným nanukem!

Pohled na Muriwai Beach z parkoviště