Naše bydlení v Queenstownu

Už jsme v Queenstownu usazení déle než dva měsíce, tak je načase taky trošku poreferovat jak se nám tu žije. Přijeli jsme sem v půlce března a ze všeho nejdříve začali hledat právě ubytování, takže mu budeme věnovat i náš první příspěvek o životě v tomto městě pod horama. Najít bydlení nakonec nebyl zas takový problém díky klidnému období mezi sezónami, během kterého se město vylidňuje. Třeba teď, kdy sem už všichni přijeli na nadcházející zimní sezónu, je to o poznání složitější.

Tady bydlíme

První noci jsme trávili v autě v DOC kempu (Twelve Mile Delta za 10 NZD osoba/noc) asi 10 km od města a přes den jsme odpovídali na inzeráty s nabídkami bydlení. Nejvíc se jich asi najde v místních novinách Lakes Weekly Bulletin a aktuální nabídky se hojně objevují ve skupině "For rent in Queenstown" na Facebooku. Třeba inzertní web Trade Me tu ve srovnání s Aucklandem v kategorii bydlení podle mě zas tak moc nefrčí.

Varianta se sněhem je teď aktuálnější

Chtěli jsme zůstat v docházkové vzdálenosti od centra, nesdílet koupelnu s příliš mnoho lidmi a nedávat za bydlení moc peněz. Naše hranice byla 300 NZD za pokoj (a veškeré složenky) pro dva týdně, což bychom byli ochotni dát, kdyby bylo všechno perfektní. Vydělané peníze ale chceme  utrácet hlavně za naplánované cestování, takže jsme se koukali spíš po něčem levnějším.

Pohled na náš barák, když jdeme domů přes hřiště

Po třetí absolvované prohlídce jsme vzali pokoj za 230 NZD týdně (zvlášť platíme internet a doplácíme něco na elektřinu), který se nachází v super lokalitě kousek od centra města a taky jediného místního supermarketu. Dům má dvě patra, náš pokoj je v tom spodním. Obývák a kuchyň sdílíme s osmi spolubydlícími a koupelnu a záchod s pěti. Když jsme se nastěhovali, tak nás tu byla docela pestrá směs národností: holky z Korey, anglický pár, Chilanky, Kiwák a my. Od té doby se osazenstvo změnilo a máme teď celkem šest spolubydlících z Anglie a dvě holky jsou z ČR. Takže už nám nikdo nenosí z práce domů sushi, jak to dělaly Korejky, ale aspoň můžeme pilovat anglický přízvuk. Spolubydlíme tu v poklidu bez větších konfliktů, spojuje nás neláska k hlučným obyvatelům horního patra a našemu domácímu. Občas se všichni sejdeme na gaučích v obýváku u filmu, to pak máme takovou až rodinou pohodu;)

Náš pokoj

Obývák

Kuchyň

Náš pokoj je celkem fajn a prostorný, ale barák trpí neduhy, na které si na Novém Zélandu stěžuje nejeden nájemník: je tu vlho a chladno. Když si vzpomenu, tak jsme vždycky nadávali na přetopený panelák, kde je příliš suchý vzduch, tak se jenom směju. Poprvé v životě jsem si tady pořídila věci jako fén na vlasy a termofor. A zahřívací lahev jsem si tak oblíbila, že jsem s ní usnula a spálila si ruku, takže nabádám nováčky k opatrnosti:) Nicméně náš domácí nám konečně do pokojů nainstaloval topení, tak snad bude tepleji. Pozitivní vývoj nastal i ohledně zvířat v domě a okolí - v pokoji už nám neběhá myš a posuma jsme potkali jen před barákem. 

Zima venku, zima vevnitř

Zatím největší nadílka, a to prý v Queenstownu sníh skoro nebývá

V pohodě, já jsem se jen přišel podívat na vaše odpadky

Maorská Rotorua

Naší další zastávkou při putování po Severním ostrově se stalo město Rotorua, známé hlavně jako centrum maorské kultury a místo s četným výskytem geotermálních jevů. To jsme si nemohli nechat ujít. Strávili jsme tu skvělé tři dny hlavně díky našemu skvělému průvodci a hostiteli Frankovi - ještě jednou díky!

Maorská kultura v Te Puia

Frank má maminku Maorku a jeho tatínek pocházel z Brna, takže je, jak sám říká, Maoravák. Stojí v čele folklórního souboru Whakaari Rotorua, se kterým pravidelně vystupují i v České republice. Během jedné z těchto návštěv se v hospodě seznámil s Onckem, takže stačilo pár zpráv na Facebooku a už jsme měli domluvenou návštěvu.

S Frankem v Te Puia

Nejdříve jsme vyrazili lanovkou na Mt Ngongotaha, odkud je obvykle krásný výhled na město, ale nepřivezli jsme pro něj zrovna ideální počasí. To nás ale neodradilo od jízdy na Luge, které bych popsala jako kárky pro jednoho, ve kterých se jezdí z kopce po speciální dráze. Byla to sranda přestože jsem teda asi nebyla nejrychlejší když mě předjelo i desetileté děcko;)

Na startu dráhy Luge

Při procházce městem jsme pochopili, kde se bere všudypřítomný sirný zápach. V parcích jsou jezírka ve kterých to bublá, kouří se z nich, a odér je občas tak intenzivní, až mi z toho dobře nebylo. Zkrátka geotermální aktivita je tu zřejmá na každém kroku.

Park ve městě

Všude pára a sirný zápach

Při procházce městem málokdo vynechá park Government Gardens, kde se nachází i místní muzeum. Během cestování po Novém Zélandu člověk pochopitelně nepotká moc historických budov, tak je tahle stavba v tudorovském stylu docela zpestřením.

Muzeum Rotorua

Park Government Gardens

Další den jsme si vyhradili na návštěvu maorské vesnice Te Puia. Na jednom místě tu můžete zhlédnout maorské kulturní vystoupení, podívat se jak kdysi vypadala maorská osada, pozorovat v akci místní řezbáře nebo ptáka Kiwiho. Maorské představení byl skvělý zážitek, Oncek byl dokonce mezi diváky, kteří se přímo na pódiu s účinkujícími učili slavný tanec Haka;)

Maorské vystoupení

Oncek se učí Haku 

Můj oblíbený účinkující;)

Vystoupení probíhá v posvátném marae

Marae z venku

Aby bylo seznámení s maorskou kulturou a uměním kompletní, tak určitě doporučuju navštívit i místní řezbářskou dílnu, kde můžete pozorovat mistry řemesla přímo v akci. Vyřezávané ornamenty jsou pak k vidění v celém areálu - stačí se podívat na posvátnou budovu marae nebo jednu ze dochovaných kánoí.

Řezbářská dílna

Maoři byli skvělí mořeplavci

Ukázka tradičních šatů

V Te Puia samozřejmě nechybí ani všudypřítomné geotermální jevy. Mezi nimi vyniká slavný gejzír Pohutu, který vystřikuje do výšky asi 30 m dvacetkrát denně, což z něj dělá největší aktivní gejzír na jižní polokouli. Prý je taky jeden z "nejspolehlivějších" na světě, takže byste museli mít fakt smůlu, kdyby během vaší návštěvy zrovna nic nepředvedl.

Geotermální aktivita v Te Puia

Teplo z nitra země se dřív používalo při vaření, takhle vypadala pec

Procházka areálem Te Puia

U gejzíru Pohutu

Po intenzivních zážitcích v Rotoruře jsme nasedli na noční bus směrem do Wellingtonu, ale o tom zase příště.

Tongariro Northern Circuit

Z Taumarunui na konci Forgotten World Highway jsme v pohodě dostopovali k hostelu YHA National Park, kde jsme měli zaplacené přespání. Čekal nás totiž Tongariro Northern Cicuit - čtyřdenní trek, na který jsme si chtěli pořádně odpočinout. 

Na vrcholu Mt Ngauruhoe

Tongariro Northern Circuit je okruh vedoucí Národním Parkem Tongariro, nejstarším na Novém Zélandu a čtvrtým nejstarším na světě. Území je na seznamu UNESCO, kde je jako jedno z mála míst na světě vedeno zároveň jako přírodní i kulturní památka. Kromě jedinečné přírody se tu nachází i řada míst posvátných pro Maory. Většina návštěvníků volí jednodenní trasu tzv. Tongariro Alpine Crossing, která bývá označována jako nejhezčí jednodenní túra na Novém Zélandu. Osobně si ale myslím, že rozhodně stojí za to zdržet se tu déle a absolvovat celý čtyřdenní okruh Tongariro Northern Circuit, jehož součástí je i zmiňovaná jednodenní trasa Tongariro Alpine Crossing. Už kvůli tomu, že zbytek okruhu je stále velmi zajímavý a nepotkáte zde tolik lidí.

Výhled na NP Tongariro od YHA hostelu

Vzhledem k tomu, že se jedná o tzv. Great Walk, tak je nutné zamluvit si zavčas místa na spaní, ať už se jedná o chaty (54 NZD osoba/noc) nebo tábořiště (18 NZD osoba/noc). Trek je populární a počet míst omezený, takže v sezoně je potřeba plánovat dopředu. My jsme se rozhodli pro tábořiště, která jsou v bezprostřední blízkosti chat a je možné využívat jejich vybavení - toalety a plynové vařiče. Chaty spravují rangeři zpestřující večery tzv. hut talkem, ve kterém seznámí návštěvníky s bezpečností, pravidly chování v národním parku, předpovědí počasí a místní faunou a flórou. Rangeři jsou většinou zajímaví a svérázní lidé a tak nejsou hut talky žádná nuda - viděli jsme tak třeba mrtvého posuma (novozélandského nepřítele číslo jedna) právě vytaženého z pasti, nebo slyšeli poutavé vyprávění o sopečných erupcích v okolí. Ranger živě vyprávěl, jak se žhavé kameny valily všude okolo a jeden dopadl na chatu, kde prorazil nejen střechu ale i všechny tři palandy. Na stejného rangera a jeho vyprávění narazil i pán, který nás pak vzal na stopa. Byl tu se svojí rodinou a jeho malou dceru historka tak poznamenala, že skoro celé čtyři dny brečela a nechtěla spát v chatách:)

Upozornění na sopečnou aktivitu - když to tu bliká, tak se dál nesmí

Tento trek pro nás byl výjimečným zážitkem, protože se jedná o stále aktivní vulkanickou oblast, plnou sopek, lávových vyvřelin a všudypřítomného sirného zápachu. To všechno vytváří speciální atmosféru, kterou využili i filmaři při natáčení Pána prstenů. Na nás asi nejvíce zapůsobil výhled z vrcholu sopky Ngauruhoe (2 291 m) známé ze zmiňované trilogie jako Hora Osudu. Tato odbočka z trasy nám zabrala tři hodiny a rozhodně stála za to. Za zmínku určitě stojí například taky smaragdová jezírka, ale celý trek je velmi působivý a po všechny čtyři dny vede jedinečnou krajinou. Fotky asi řeknou víc...

První den je krátký a po rovině - cesta k Mongatepopo Hut

 

Západ slunce u Mongatepopo Hut

Tábořiště u Mongatepopo Hut

Výhled z Mt Ngauruhoe

Výšlap na Mt Ngauruhoe

Kráter Mt Ngauruhoe

Vzdalujeme se od Mt Ngauruhoe 

Blížíme se ke smaragdovým jezírkům

Mlha ustoupila a ukázala se nám smaragdová jezírka

Počasí tu nebylo úplně ideální, ale aspoň to vypadalo dramaticky;)

Nejmenší ze smaragdových jezírek

Od smaragdových jezírek k Oturere Hut

Měsíční krajina během druhého dne treku

Tábořiště u Oturere Hut

Ranní hygiena u Oturere Hut

Večerní Mt Ruapehu - nejvyšší vrchol Severního ostrova 2 797 m

Plácek pro stany u Waihohonu Hut

Poslední den a pohled na Mt Ruapehu

Forgotten World Highway a Den Republiky

Od hory Taranaki jsme se potřebovali dostat k Národnímu parku Tongariro a při pohledu na mapu se přímo nabízela 150 km dlouhá tzv. Forgotten World Highway. Tato silnice je co do vzdálenosti nejkratší cestou mezi městečky Stratford a Taumarunui, ale svůj název (ztracená či zapomenutá dálnice) nezískala pro nic za nic. Obvykle je tu velice nízký provoz a jde tedy o opravdovou stopařskou výzvu.

Den Republiky Wangamomona - ukázka práce pasteveckých psů

Nám se však poštěstilo, že jsme se tu ocitli asi v nejlepší možnou dobu, a sice na oslavy Dne Republiky. Ty se konají vždy jednou za dva roky ve vesnici Whangamomona. Místní obyvatelé poté, co se jim nelíbilo, že by měli být po úředních změnách součástí jiného okresu než doposud, vyhlásili na protest nezávislou Republiku Whangamomona. Její vznik přijíždí do této zapadlé vesničky oslavovat kolem šesti tisíc lidi z široka daleka. To učinilo z tohoto zapomenutého kousku světa na jeden víkend stopařský ráj!

Začínáme stopovat ve Stratfordu

Bez problémů jsme proto dostopovali až k hranicím republiky, kde jsme si koupili místní pas, který byl zároveň i vstupenkou na tento pro nás dost netradiční festival. Do pasu pak jeho držitelé dostávali u stolečku razítko s datumem. Nás paní přesvědčily, že si ho máme jako cizinci nechat dát do našeho běžného pasu hned vedle razítka o vstupu na NZ, tak snad se na nás pak při opouštění země nebudou na letišti úředníci mračit:) 

Při vstupu do republiky jsme obdrželi místní pas...

...a prošli pasovou kontrolou

Těžko říct, jestli takto vypadá tradiční novozélandská vesnická zábava, ale já si ji tak od té doby představuju. Na programu nechyběly závody ovcí, stahování posumů, vystoupení dudáků, závody ve stříhání ovcí nebo ukázka práce pasteveckých psů. Na všech přítomných bylo vidět, jak si den užívají - smáli se, klábosili se známými, pojídali párky nebo zmrzlinu, obcházeli stánky a bedlivě sledovali program.

Soutěž o nejrychlejší ovečku

Závody ve stříhání ovcí

Stahování posumů

Program oslav

Po pár hodinách na oslavách ve vesničce Whangamomona jsme se potřebovali posunout dál a ani tentokrát to díky zvýšenému provozu nebyl problém. Večer jsme se tak s Onckem podle plánu setkali v kempu na okraji Taumarunui.

Část trasy vede po nezpevněné cestě

Forgotten World Highway se klikatí mezi kopci a horskými sedly, podél Tangarakau Gorge a vede i jednosměrným tunýlkem Moki, jinak nazývaným hobití díra. Směrem na západ se na trase otevírají výhledy na Mt Taranaki a na východ zase na Mt Ruapehu, Mt Ngauruhoe nebo Mt Tongariro. Takže i bez oslav nezávislosti je rozhodně na co koukat.