Mount Cook: pod nejvyšší horou Nového Zélandu

Z Christchurch jsme začátkem února vyrazili v nově pořízeném autě směrem na jih. Měli jsme v plánu pokračovat podél pobřeží na úplný jih Jižního ostrova, ale asi po dvou hodinách jízdy jsme se rozhodli pro změnu trasy. Řekli jsme si, že by mohla být škoda nechávat si nejvyšší horu země až na konec našeho cestování, kdy už se bude blížit podzim, a taky se nám už stýskalo po horách. Bez dlouhého váhání jsme tedy odbočili na silnici vedoucí k Mount Cook, maorsky Aoraki (3764 m). 

Už cesta k Mt Cook stojí za to

Cestou jsme nemohli vynechat zastávku u dokonale tyrkysových jezer Tekapo a Pukaki. Měli jsme štěstí na slunečný den, takže jejich tyrkysová modř byla až neuvěřitelná. Za své zbarvení tato jezera vděčí tzv. ledovcové moučce, tedy jemně rozemletým horninám přineseným ledovci a rozpuštěným ve vodě. 

Jezero Tekapo

Na břehu jezera Tekapo se nachází malý kostelík Dobrého pastýře (Church of the Good Shepherd) z roku 1935 ze kterého je krásný výhled na jezero. Kousek opodál je bronzová socha ovčáckého psa, kterou místní vzdávají hold chlupáčům, kteří hrají v jejich životech tak důležitou roli. 

Socha ovčácké kolie u jezera Tekapo

U jezera Pukaki zřejmě nechtěli být pozadu, tak tu na jaře 2014 odhalili sochu tahra, blízkého příbuzného divoké kozy, který byl v regionu vypuštěn o 110 let dříve pro účely lovu. Při cestě kolem břehu jezera Pukaki se ale snad každý zastaví vícekrát, protože jsou odtud úžasné výhledy na Mount Cook. 

Tahr u Jezera Pukaki

Jezero Pukaki a v dálce Mt Cook

Z Christchurch je to k Národnímu parku Mt Cook asi 300 km, takže jsme dorazili až k večeru. Ještě jsme ale stihli otevřené informační centrum DOC, kde jsme sehnali brožury s mapkami treků v okolí. Zároveň jsme se tu dozvěděli předpověď počasí na další dny, takže nás další den ráno nepřekvapil vytrvalý déšť. Nenechali jsme si zkazit náladu a dopoledne proleželi v pohodlí auta, kde jsme ujídali zásoby a plánovali další cesty. Odpoledne se udělalo pěkně, tak jsme vyrazili na Hooker Valley Track, tříhodinovou procházku údolím s úžasnými výhledy na okolní kopce a ledovcová jezera. 

Most přes ledovcovou řeku - Hooker Valley Track

Hooker Valley Track

Hooker Valley Track

Jezero na konci Hooker Valley Tracku

Hooker Valley Track

Zaplatili jsme si další noc v DOC kempu White Horse Hill Campground (10 NZD na osobu a noc) a doufali, že předpověď vyjde i pro další den, na kdy už slibovala pěkné počasí. Další ráno už byla obloha opravdu bez mráčku, tak jsme vyrazili na celodenní túru k Mueller Hut. Byli jsme tu v letní sezóně a chata byla plně obsazená, tak jsme museli výšlap tam i zpět stihnout za jeden den. Obvykle to lidi dělají tak, že na chatě přespí a vrací se až další den, ale rozhodně není problém stihnout trasu v jednom dni a vrátit se na noc opět do DOC kempu. Hlavně po ránu mně to ten den moc nešlapalo, tak jsme se táhli celkem pomalu a dělali pauzy, ale stejně jsme na celou trasu nepotřebovali více než 7 hodin. Určitě stálo za to si sem vyšlápnout, cestou se otevírají úžasné pohledy na okolní hory a ledovcová údolí. Jedny z nejpůsobivějších výhledů během našeho cestování po Novém Zélandu.

Cestou k Mueller Hut

Stoupáme k Mueller Hut

Pohled do údolí pod námi

Cesta k Mueller Hut

Mueller Hut

Panorama kolem Mueller Hut

Poslouchám praskání lavin na protějším svahu

Výhledy do údolí cestou od Mueller Hut

Lukáš připravuje snídani v DOC kempu

Třetí den dopoledne jsme ještě vyrazili na krátkou procházku k Blue Lakes, která nás teda po vší té nádheře předchozího dne moc neuchvátila, ale příjemně jsme se prošli a osvěžili nohy v potoce. Pak jsme nasedli do auta a vyrazili zpět k východnímu pobřeží. Zastavili jsme se na nákup v městečku Twizel (jediný supermarket široko daleko) a ubytovali se v parádním kempu Holiday Park Kurow (16 NZD za osobu a noc). Přestože byla ještě pořád sezóna, tak jsme tu měli skvělé koupání a veškeré zázemí téměř sami pro sebe. 

Procházka k Blue Lakes

Loučíme se s Mt Cook

Soukromá laguna v Holiday Parku Kurow

                           

Christchurch: město ve výstavbě a koupě auta

Začátkem února jsme ve Wellingtonu sedli na letadlo a zamířili na Jižní ostrov do Christchurch, který je s asi 360 000 obyvateli největším městem Jižního ostrova a druhým největším Nového Zélandu. Nastal tu zlom v našem cestování – podle plánu jsme se tu rozdělili s Onckem a dál cestovali ve dvou a v nově pořízeném autě.

Náměstí před zničenou katedrálou už prošlo rekonstrukcí a je centem dění

Jakmile jsme autobusem z letiště (9 NZD) dorazili do centra, tak jsme poznali, že město je bohužel stále velmi poznamenané ničivými zemětřeseními, která jej zasáhla v letech 2010 a 2011. Když jsme procházeli centrem, tak všude probíhaly hlučné stavební práce a vzduch byl plný prachu. Pochopitelně jsme před příjezdem věděli, jaké neštěstí město zasáhlo, ale stejně to byl docela šok, takové staveniště jsme nečekali. Spousta domů je opuštěných a na rekonstrukci teprve čeká, což působí celkem depresivně. Asi se najdou části města, kde vládne větší pohoda, ale v době naší návštěvy to teda centrum rozhodně nebylo.

Ale abych nebyla tak negativní, tak musím říct, že se mi líbilo, že prezentují současnou situaci jako příležitost postavit si město znovu tak, aby se v něm lidem žilo lépe. V informační budce Visionarium na náměstí je možné prohlédnout si návrhy řešení veřejných prostor, ve kterých se například klade velký důraz na pohodlí a bezpečí chodců a cyklistů. O budoucí podobě města se veřejně diskutuje, takže občané mají možnost ji přímo ovlivnit. Nevím, jestli to souvisí s obnovou po zemětřesení, ale přišlo nám, že tu taky v porovnání s jinými novozélandskými městy dobře funguje veřejná doprava. Autobusy byly o dost levnější než v Aucklandu (o takovém Queenstownu pak ani nemluvě), jezdily podle přehledných jízdních řádů, a dokonce bylo možné na speciálních vidlicích přepravovat jízdní kola.

Ve Visionariu si můžete prohlédnout plány pro obnovu města

Ve městě taky můžete vidět zajímavé objekty, které byly postaveny po zemětřesení jako dočasná náhrada zničených budov. Jednou z nich je katedrála Cardboard Cathedral, postavená z lepenky, dřeva a oceli, jejíž konstrukci tvoří mj. přepravní kontejnery. Autorem je japonský architekt Shigeru Ban, který se specializuje na rychlé a ekologické stavby v oblastech zasažených živelnými katastrofami. 

Carboard Cathedral zdroj: architecturaldigest.com

Pro nás bylo Christchurch hlavně místem, kde jsme chtěli koupit auto a zahájit cestování po Jižním ostrově. Obsadili jsme proto počítače v místní knihovně a začali projíždět inzeráty s ojetinami. Potvrdilo se, že nebudeme schopni auto sehnat hned první ani druhý den, tak jsme museli také řešit dočasné ubytování. Vypadá to, že je asi v Christchurch relativně méně hostelů, protože byly skoro všechny plné a ve srovnání s jinými městy taky dost drahé. První noc jsme strávili v dvoulůžkovém pokoji v příjemném hostelu v Chester Street, ale 74 NZD za pokoj v hostelu je i na novozélandské poměry trochu moc. Vyrazili jsme tak do kempu na pobřeží, kam nás pohodlně zavezl autobus a ceny za ubytování ve stanu byly přijatelnější. 

Procházka kolem kempu v Christchurch

Po dvou odpočinkových dnech v kempu a čekání na domluvené prohlídky aut nastal den D. Ani jeden z nás se v autech nevyzná a tak jsme balancovali na hraně neutratit za něj příliš mnoho peněz a na druhé straně nekoupit úplný vrak, který nás zradí hned za městem. První auto jsme tak odmítli, protože bylo už na první pohled ve stavu, kdy bychom museli brzo investovat do oprav. V Christchurch už nás to ale nebavilo, tak jsme chtěli co nejdřív nasednout do nějakého auta a odjet. Nakonec jsme se s jedním prodejcem, shodou okolností Čechem, domluvili na výrazně nižší ceně, než za jakou auto inzeroval, a stali se majiteli Mitsubishi RVR z roku 1994. Bylo vidět, že chtěl auto za každou cenu rychle prodat, což nám na klidu moc nepřidalo, ale rozhodli jsme se to risknout. Začátek února (tedy vrchol léta) není nejlepší doba na koupi auta, tak jsme si nemohli moc vybírat. Auto nás přišlo na 1100 NZD, což je za auto v této kategorii dobrá cena.

Naše Mitsubishi RVR na cestě k Mt Cook

Pak už jsme jenom nakoupili kempinková křesílka a jiné nezbytnosti a celí natěšení na krásy Jižního ostrova nasedli do auta a konečně odjeli z města. Přestože jsme původně chtěli jet podél pobřeží na samý jih ostrova, spontánně jsme se rozhodli pro odbočku k Mount Cook. O návštěvě národního parku pod nejvyšší horou Nového Zélandu zase příště. 

Poznámka k autu: Mitsubishi nás dovezlo, kam jsme potřebovali, procestovali jsme s ním Jižní ostrov podle plánu. Nicméně nám bylo jasné, že není v ideální kondici, protože mělo vysokou spotřebu oleje a ten bílý kouř při startování taky nebyl normální. Když jsme mu v červnu chtěli prodloužit WOF (místní technická) tak nám bylo řečeno, že by to vyšlo minimálně na 1500 NZD a ještě by nebylo opraveno úplně vše. Únik oleje, chladící kapaliny, špatné brzdové destičky...no, zkrátka nám řekli, že jej můžeme nechat tak akorát odtáhnout, oprava by byla vzhledem k hodnotě auta příliš drahá. To nás pochopitelně zamrzelo, protože jsme počítali s jeho prodejem, ale jsme rádi, že nás nezradilo během cestování. Koupě starého auta je zkrátka risk, s tím jsme do toho šli. Jenom máme pocit, že prodávající o závadách při prodeji věděl, ale pravdu zná jen on sám...a hlavně už je to asi celkem jedno;)

Ježdění na Coronet Peaku

V sobotu 13. 6. se otevřel Coronet Peak - lyžařské středisko vzdálené jenom 18 km od Queenstownu, kde teď bydlíme. Dlouho jsme neotáleli a vyrazili si užít naše první lyžování na Zélandu. 

Počasí nám vyšlo parádně

Coronet Peak je nejstarším lyžařským střediskem v zemi (otevřen už v roce 1947) a těší se velké popularitě. Za tu vděčí asi hlavně tomu, že je velmi snadno dostupný z Queenstownu, odkud se do něj dostanete busem nebo autem asi za 25 minut. My jsme tu byli už čtvrtý den po otevření ještě před vypuknutím školních prázdnin na NZ a v Austrálii, tak jsme si užili docela prázdné sjezdovky, ale v sezóně je tu prý dost rušno. 

V červnu jsem ještě nelyžovala

Oblibu si středisko získalo prý i díky tomu, že jsou zde většinou dobré povětrnostní podmínky, tak je tu jen výjimečně zavřeno kvůli špatnému počasí. Což lidé, kteří sem přijeli na dovolenou z daleka samozřejmě ocení. Místní přírodní podmínky už ale nejsou tak ideální z hlediska množství přírodní sněhové pokrývky, tak tu ve velkém spoléhají na sněhová děla. O tom jsme se přesvědčili sami na vlastní tváře, protože děla byla v provozu i během dne, což nebylo zrovna příjemné. Možná to tak ale praktikují jen na začátku sezóny, když potřebují vyrobit co nejvíc sněhového základu, protože to připadalo divné i místním. 

Lukáš se rozhodl půjčit si i bundu, tak vnesl na sjezdovku trochu retro stylu:)

Po dlouhé době jsme si den na sjezdovce užili, ale přiznáváme, že nás rozhodně nemrzí, že jsme si na Coronet Peak nepořídili celosezónní permici. Nebylo to špatné, ale ani nás to tu nenadchlo. Sjezdovek je tu celkem málo a nejsou nějak zvlášť záživné, takže by se nám asi hodně brzo omrzely. Navíc je třeba počítat s tím, že se tu jezdí převážně na umělém sněhu, který se přírodnímu prostě nevyrovná. Do budoucna ale nevylučujeme, že si sem ještě na nějaký den zajedeme, když to máme takový kousek, zas tak špatné to nebylo.

Výhled na okolní vrcholky

Pod námi je Queenstown a jezero Wakatipu

Je ale třeba počítat s tím, že člověk musí sáhnout poměrně hluboko do kapsy. Den na sjezdovce něco stojí všude a v Queenstownu to není zrovna málo. Jednodenní skipas vyjde na 104 NZD a pokud si chcete zajezdit na čerstvě upravených sjezdovkách od 8 do 9 ráno, tak si musíte připlatit dalších 37 NZD.  Dopravu nabízejí různé společnosti, ale nejlevněji vyjde bus Snowline Express, kde stojí zpáteční jízdenka z centra města 20 NZD. Vybavení si můžete půjčit na mnoha místech ve městě nebo přímo ve středisku - za skipas plus základní půjčovné pak dáte 152 NZD. Lukáš měl díky práci v hotelu na jeden den vše zdarma (tzv. famil day pro zaměstnance front office) a já jsem si v Outside Sports, kde pracuju, zdarma půjčila veškerou výbavu včetně rukavic. Takže jsme tentokrát tak moc finančně nekrváceli, ale příště bude hůř;)

Nejvyšší bod areálu má 1649m  

Bylo pěkně a lidí málo, takže pohoda

Wellington

Naší poslední zastávkou na Severním ostrově bylo hlavní město Nového Zélandu, kde jsme strávili dva dny. Z Rotoruy jsme vyráželi do Wellingtonu v 1 hodinu ráno nočním autobusem (ManaBus v akci za 2 NZD na osobu) a dorazili jsme tak do centra města před devátou ranní.

Lanovka slouží už více než 110 let

Přivítalo nás tu pořádně větrné počasí, kterým je metropole proslulá, a netrvalo dlouho a přidal se i déšť. Náš první den jsme proto strávili v národním muzeu Te Papa a následně na pokoji v YHA hostelu, kde jsme dospávali předchozí noci. Te Papa určitě stojí za návštěvu – expozice se věnují různým tématům, takže si každý najde svoje, a vstup je zdarma. Nás zaujala třeba simulace zemětřesení v malém domečku, a to jsme ještě netušili, že nás to pak na Jižním ostrově potká naživo.

Novozélandská fauna v muzeu Te Papa

Expozice věnovaná imigrantům

Před Te Papa si můžete zaskákat do vody

Další den bylo krásně, tak nám nic nebránilo užít si procházku po nábřeží a poznat vlídnější tvář Wellingtonu. Jako vystudovaní politologové jsme nemohli vynechat prohlídku parlamentu, která je asi celkem populární, protože další volná místa byla až za hodinu. To nám dalo čas porozhlédnout se po nejbližším okolí a navštívit tak třeba starý kostelík sv. Pavla, který je celý postavený ze dřeva.

Asi nepřekvapí, že se budově parlamentu říká včelí úl

Kostel Old St. Paul´s

Interiér kostela Old St. Paul´s

Po obědě jsme pak vyjeli oblíbenou historickou lanovkou (4 NZD) na Kelburn, odkud byl krásný výhled na město. Zpět do centra jsme šli pěšky přes botanickou zahradu, což byla příjemná procházka. Na nábřeží jsme si dali zmrzlinu a pokračovali na náměstí Civic Square, kde je k vidění několik soch a instalací. Moje oblíbená je Fern Ball Sculpture - stříbrná kapradinová koule, jakoby levitující čtrnáct metrů nad zemí.

Civic Square a Fern Ball Sculpture

Most pro pěší vedoucí na Civic Square

Wellington na nás zapůsobil jako příjemné město plné kaváren a kulturního vyžití, jehož ulice nám občas připomínaly Evropu. Ve srovnání s Aucklandem, kde lidi nosí i v centru tepláky a žabky, nám ale přišlo, že tu nepanuje tak uvolněná atmosféra. Taky tu žije o poznání méně lidí z Pacifiku a více bílých tváří, takže je to tu v tomto ohledu oproti Aucklandu trochu nuda. Nic naplat, hlavní město je asi plné úředníků, kteří chodí v obleku a musí se tvářit seriózně;)

S větrem tu bojuje každý

Průzračně čistá voda i v přístavu hlavního města, to mě na NZ fascinuje

Procházka po nábřeží

Poslední den ráno jsme kousek od YHA hostelu nastoupili na autobus (9 NZD), který nás dovezl na letiště. Výzdoba tu hned každému připomene, že přiletěl do země Pána prstenů, na což tematicky navázalo bezpečnostní video, které nám pustili na palubě letadla Air New Zealand. Ze vzduchu jsme si prohlídli část východního pobřeží Jižního ostrova a za chvilku už jsme přistávali v Christchurch, ale o tom zase v dalším příspěvku.

Letiště ve Wellingtonu není žádná nuda!

Letištní hala

Na palubě letadla Air New Zealand

Tohle už je Jižní ostrov