Christchurch: město ve výstavbě a koupě auta

Začátkem února jsme ve Wellingtonu sedli na letadlo a zamířili na Jižní ostrov do Christchurch, který je s asi 360 000 obyvateli největším městem Jižního ostrova a druhým největším Nového Zélandu. Nastal tu zlom v našem cestování – podle plánu jsme se tu rozdělili s Onckem a dál cestovali ve dvou a v nově pořízeném autě.

Náměstí před zničenou katedrálou už prošlo rekonstrukcí a je centem dění

Jakmile jsme autobusem z letiště (9 NZD) dorazili do centra, tak jsme poznali, že město je bohužel stále velmi poznamenané ničivými zemětřeseními, která jej zasáhla v letech 2010 a 2011. Když jsme procházeli centrem, tak všude probíhaly hlučné stavební práce a vzduch byl plný prachu. Pochopitelně jsme před příjezdem věděli, jaké neštěstí město zasáhlo, ale stejně to byl docela šok, takové staveniště jsme nečekali. Spousta domů je opuštěných a na rekonstrukci teprve čeká, což působí celkem depresivně. Asi se najdou části města, kde vládne větší pohoda, ale v době naší návštěvy to teda centrum rozhodně nebylo.

Ale abych nebyla tak negativní, tak musím říct, že se mi líbilo, že prezentují současnou situaci jako příležitost postavit si město znovu tak, aby se v něm lidem žilo lépe. V informační budce Visionarium na náměstí je možné prohlédnout si návrhy řešení veřejných prostor, ve kterých se například klade velký důraz na pohodlí a bezpečí chodců a cyklistů. O budoucí podobě města se veřejně diskutuje, takže občané mají možnost ji přímo ovlivnit. Nevím, jestli to souvisí s obnovou po zemětřesení, ale přišlo nám, že tu taky v porovnání s jinými novozélandskými městy dobře funguje veřejná doprava. Autobusy byly o dost levnější než v Aucklandu (o takovém Queenstownu pak ani nemluvě), jezdily podle přehledných jízdních řádů, a dokonce bylo možné na speciálních vidlicích přepravovat jízdní kola.

Ve Visionariu si můžete prohlédnout plány pro obnovu města

Ve městě taky můžete vidět zajímavé objekty, které byly postaveny po zemětřesení jako dočasná náhrada zničených budov. Jednou z nich je katedrála Cardboard Cathedral, postavená z lepenky, dřeva a oceli, jejíž konstrukci tvoří mj. přepravní kontejnery. Autorem je japonský architekt Shigeru Ban, který se specializuje na rychlé a ekologické stavby v oblastech zasažených živelnými katastrofami. 

Carboard Cathedral zdroj: architecturaldigest.com

Pro nás bylo Christchurch hlavně místem, kde jsme chtěli koupit auto a zahájit cestování po Jižním ostrově. Obsadili jsme proto počítače v místní knihovně a začali projíždět inzeráty s ojetinami. Potvrdilo se, že nebudeme schopni auto sehnat hned první ani druhý den, tak jsme museli také řešit dočasné ubytování. Vypadá to, že je asi v Christchurch relativně méně hostelů, protože byly skoro všechny plné a ve srovnání s jinými městy taky dost drahé. První noc jsme strávili v dvoulůžkovém pokoji v příjemném hostelu v Chester Street, ale 74 NZD za pokoj v hostelu je i na novozélandské poměry trochu moc. Vyrazili jsme tak do kempu na pobřeží, kam nás pohodlně zavezl autobus a ceny za ubytování ve stanu byly přijatelnější. 

Procházka kolem kempu v Christchurch

Po dvou odpočinkových dnech v kempu a čekání na domluvené prohlídky aut nastal den D. Ani jeden z nás se v autech nevyzná a tak jsme balancovali na hraně neutratit za něj příliš mnoho peněz a na druhé straně nekoupit úplný vrak, který nás zradí hned za městem. První auto jsme tak odmítli, protože bylo už na první pohled ve stavu, kdy bychom museli brzo investovat do oprav. V Christchurch už nás to ale nebavilo, tak jsme chtěli co nejdřív nasednout do nějakého auta a odjet. Nakonec jsme se s jedním prodejcem, shodou okolností Čechem, domluvili na výrazně nižší ceně, než za jakou auto inzeroval, a stali se majiteli Mitsubishi RVR z roku 1994. Bylo vidět, že chtěl auto za každou cenu rychle prodat, což nám na klidu moc nepřidalo, ale rozhodli jsme se to risknout. Začátek února (tedy vrchol léta) není nejlepší doba na koupi auta, tak jsme si nemohli moc vybírat. Auto nás přišlo na 1100 NZD, což je za auto v této kategorii dobrá cena.

Naše Mitsubishi RVR na cestě k Mt Cook

Pak už jsme jenom nakoupili kempinková křesílka a jiné nezbytnosti a celí natěšení na krásy Jižního ostrova nasedli do auta a konečně odjeli z města. Přestože jsme původně chtěli jet podél pobřeží na samý jih ostrova, spontánně jsme se rozhodli pro odbočku k Mount Cook. O návštěvě národního parku pod nejvyšší horou Nového Zélandu zase příště. 

Poznámka k autu: Mitsubishi nás dovezlo, kam jsme potřebovali, procestovali jsme s ním Jižní ostrov podle plánu. Nicméně nám bylo jasné, že není v ideální kondici, protože mělo vysokou spotřebu oleje a ten bílý kouř při startování taky nebyl normální. Když jsme mu v červnu chtěli prodloužit WOF (místní technická) tak nám bylo řečeno, že by to vyšlo minimálně na 1500 NZD a ještě by nebylo opraveno úplně vše. Únik oleje, chladící kapaliny, špatné brzdové destičky...no, zkrátka nám řekli, že jej můžeme nechat tak akorát odtáhnout, oprava by byla vzhledem k hodnotě auta příliš drahá. To nás pochopitelně zamrzelo, protože jsme počítali s jeho prodejem, ale jsme rádi, že nás nezradilo během cestování. Koupě starého auta je zkrátka risk, s tím jsme do toho šli. Jenom máme pocit, že prodávající o závadách při prodeji věděl, ale pravdu zná jen on sám...a hlavně už je to asi celkem jedno;)

Ježdění na Coronet Peaku

V sobotu 13. 6. se otevřel Coronet Peak - lyžařské středisko vzdálené jenom 18 km od Queenstownu, kde teď bydlíme. Dlouho jsme neotáleli a vyrazili si užít naše první lyžování na Zélandu. 

Počasí nám vyšlo parádně

Coronet Peak je nejstarším lyžařským střediskem v zemi (otevřen už v roce 1947) a těší se velké popularitě. Za tu vděčí asi hlavně tomu, že je velmi snadno dostupný z Queenstownu, odkud se do něj dostanete busem nebo autem asi za 25 minut. My jsme tu byli už čtvrtý den po otevření ještě před vypuknutím školních prázdnin na NZ a v Austrálii, tak jsme si užili docela prázdné sjezdovky, ale v sezóně je tu prý dost rušno. 

V červnu jsem ještě nelyžovala

Oblibu si středisko získalo prý i díky tomu, že jsou zde většinou dobré povětrnostní podmínky, tak je tu jen výjimečně zavřeno kvůli špatnému počasí. Což lidé, kteří sem přijeli na dovolenou z daleka samozřejmě ocení. Místní přírodní podmínky už ale nejsou tak ideální z hlediska množství přírodní sněhové pokrývky, tak tu ve velkém spoléhají na sněhová děla. O tom jsme se přesvědčili sami na vlastní tváře, protože děla byla v provozu i během dne, což nebylo zrovna příjemné. Možná to tak ale praktikují jen na začátku sezóny, když potřebují vyrobit co nejvíc sněhového základu, protože to připadalo divné i místním. 

Lukáš se rozhodl půjčit si i bundu, tak vnesl na sjezdovku trochu retro stylu:)

Po dlouhé době jsme si den na sjezdovce užili, ale přiznáváme, že nás rozhodně nemrzí, že jsme si na Coronet Peak nepořídili celosezónní permici. Nebylo to špatné, ale ani nás to tu nenadchlo. Sjezdovek je tu celkem málo a nejsou nějak zvlášť záživné, takže by se nám asi hodně brzo omrzely. Navíc je třeba počítat s tím, že se tu jezdí převážně na umělém sněhu, který se přírodnímu prostě nevyrovná. Do budoucna ale nevylučujeme, že si sem ještě na nějaký den zajedeme, když to máme takový kousek, zas tak špatné to nebylo.

Výhled na okolní vrcholky

Pod námi je Queenstown a jezero Wakatipu

Je ale třeba počítat s tím, že člověk musí sáhnout poměrně hluboko do kapsy. Den na sjezdovce něco stojí všude a v Queenstownu to není zrovna málo. Jednodenní skipas vyjde na 104 NZD a pokud si chcete zajezdit na čerstvě upravených sjezdovkách od 8 do 9 ráno, tak si musíte připlatit dalších 37 NZD.  Dopravu nabízejí různé společnosti, ale nejlevněji vyjde bus Snowline Express, kde stojí zpáteční jízdenka z centra města 20 NZD. Vybavení si můžete půjčit na mnoha místech ve městě nebo přímo ve středisku - za skipas plus základní půjčovné pak dáte 152 NZD. Lukáš měl díky práci v hotelu na jeden den vše zdarma (tzv. famil day pro zaměstnance front office) a já jsem si v Outside Sports, kde pracuju, zdarma půjčila veškerou výbavu včetně rukavic. Takže jsme tentokrát tak moc finančně nekrváceli, ale příště bude hůř;)

Nejvyšší bod areálu má 1649m  

Bylo pěkně a lidí málo, takže pohoda

Wellington

Naší poslední zastávkou na Severním ostrově bylo hlavní město Nového Zélandu, kde jsme strávili dva dny. Z Rotoruy jsme vyráželi do Wellingtonu v 1 hodinu ráno nočním autobusem (ManaBus v akci za 2 NZD na osobu) a dorazili jsme tak do centra města před devátou ranní.

Lanovka slouží už více než 110 let

Přivítalo nás tu pořádně větrné počasí, kterým je metropole proslulá, a netrvalo dlouho a přidal se i déšť. Náš první den jsme proto strávili v národním muzeu Te Papa a následně na pokoji v YHA hostelu, kde jsme dospávali předchozí noci. Te Papa určitě stojí za návštěvu – expozice se věnují různým tématům, takže si každý najde svoje, a vstup je zdarma. Nás zaujala třeba simulace zemětřesení v malém domečku, a to jsme ještě netušili, že nás to pak na Jižním ostrově potká naživo.

Novozélandská fauna v muzeu Te Papa

Expozice věnovaná imigrantům

Před Te Papa si můžete zaskákat do vody

Další den bylo krásně, tak nám nic nebránilo užít si procházku po nábřeží a poznat vlídnější tvář Wellingtonu. Jako vystudovaní politologové jsme nemohli vynechat prohlídku parlamentu, která je asi celkem populární, protože další volná místa byla až za hodinu. To nám dalo čas porozhlédnout se po nejbližším okolí a navštívit tak třeba starý kostelík sv. Pavla, který je celý postavený ze dřeva.

Asi nepřekvapí, že se budově parlamentu říká včelí úl

Kostel Old St. Paul´s

Interiér kostela Old St. Paul´s

Po obědě jsme pak vyjeli oblíbenou historickou lanovkou (4 NZD) na Kelburn, odkud byl krásný výhled na město. Zpět do centra jsme šli pěšky přes botanickou zahradu, což byla příjemná procházka. Na nábřeží jsme si dali zmrzlinu a pokračovali na náměstí Civic Square, kde je k vidění několik soch a instalací. Moje oblíbená je Fern Ball Sculpture - stříbrná kapradinová koule, jakoby levitující čtrnáct metrů nad zemí.

Civic Square a Fern Ball Sculpture

Most pro pěší vedoucí na Civic Square

Wellington na nás zapůsobil jako příjemné město plné kaváren a kulturního vyžití, jehož ulice nám občas připomínaly Evropu. Ve srovnání s Aucklandem, kde lidi nosí i v centru tepláky a žabky, nám ale přišlo, že tu nepanuje tak uvolněná atmosféra. Taky tu žije o poznání méně lidí z Pacifiku a více bílých tváří, takže je to tu v tomto ohledu oproti Aucklandu trochu nuda. Nic naplat, hlavní město je asi plné úředníků, kteří chodí v obleku a musí se tvářit seriózně;)

S větrem tu bojuje každý

Průzračně čistá voda i v přístavu hlavního města, to mě na NZ fascinuje

Procházka po nábřeží

Poslední den ráno jsme kousek od YHA hostelu nastoupili na autobus (9 NZD), který nás dovezl na letiště. Výzdoba tu hned každému připomene, že přiletěl do země Pána prstenů, na což tematicky navázalo bezpečnostní video, které nám pustili na palubě letadla Air New Zealand. Ze vzduchu jsme si prohlídli část východního pobřeží Jižního ostrova a za chvilku už jsme přistávali v Christchurch, ale o tom zase v dalším příspěvku.

Letiště ve Wellingtonu není žádná nuda!

Letištní hala

Na palubě letadla Air New Zealand

Tohle už je Jižní ostrov

Naše bydlení v Queenstownu

Už jsme v Queenstownu usazení déle než dva měsíce, tak je načase taky trošku poreferovat jak se nám tu žije. Přijeli jsme sem v půlce března a ze všeho nejdříve začali hledat právě ubytování, takže mu budeme věnovat i náš první příspěvek o životě v tomto městě pod horama. Najít bydlení nakonec nebyl zas takový problém díky klidnému období mezi sezónami, během kterého se město vylidňuje. Třeba teď, kdy sem už všichni přijeli na nadcházející zimní sezónu, je to o poznání složitější.

Tady bydlíme

První noci jsme trávili v autě v DOC kempu (Twelve Mile Delta za 10 NZD osoba/noc) asi 10 km od města a přes den jsme odpovídali na inzeráty s nabídkami bydlení. Nejvíc se jich asi najde v místních novinách Lakes Weekly Bulletin a aktuální nabídky se hojně objevují ve skupině "For rent in Queenstown" na Facebooku. Třeba inzertní web Trade Me tu ve srovnání s Aucklandem v kategorii bydlení podle mě zas tak moc nefrčí.

Varianta se sněhem je teď aktuálnější

Chtěli jsme zůstat v docházkové vzdálenosti od centra, nesdílet koupelnu s příliš mnoho lidmi a nedávat za bydlení moc peněz. Naše hranice byla 300 NZD za pokoj (a veškeré složenky) pro dva týdně, což bychom byli ochotni dát, kdyby bylo všechno perfektní. Vydělané peníze ale chceme  utrácet hlavně za naplánované cestování, takže jsme se koukali spíš po něčem levnějším.

Pohled na náš barák, když jdeme domů přes hřiště

Po třetí absolvované prohlídce jsme vzali pokoj za 230 NZD týdně (zvlášť platíme internet a doplácíme něco na elektřinu), který se nachází v super lokalitě kousek od centra města a taky jediného místního supermarketu. Dům má dvě patra, náš pokoj je v tom spodním. Obývák a kuchyň sdílíme s osmi spolubydlícími a koupelnu a záchod s pěti. Když jsme se nastěhovali, tak nás tu byla docela pestrá směs národností: holky z Korey, anglický pár, Chilanky, Kiwák a my. Od té doby se osazenstvo změnilo a máme teď celkem šest spolubydlících z Anglie a dvě holky jsou z ČR. Takže už nám nikdo nenosí z práce domů sushi, jak to dělaly Korejky, ale aspoň můžeme pilovat anglický přízvuk. Spolubydlíme tu v poklidu bez větších konfliktů, spojuje nás neláska k hlučným obyvatelům horního patra a našemu domácímu. Občas se všichni sejdeme na gaučích v obýváku u filmu, to pak máme takovou až rodinou pohodu;)

Náš pokoj

Obývák

Kuchyň

Náš pokoj je celkem fajn a prostorný, ale barák trpí neduhy, na které si na Novém Zélandu stěžuje nejeden nájemník: je tu vlho a chladno. Když si vzpomenu, tak jsme vždycky nadávali na přetopený panelák, kde je příliš suchý vzduch, tak se jenom směju. Poprvé v životě jsem si tady pořídila věci jako fén na vlasy a termofor. A zahřívací lahev jsem si tak oblíbila, že jsem s ní usnula a spálila si ruku, takže nabádám nováčky k opatrnosti:) Nicméně náš domácí nám konečně do pokojů nainstaloval topení, tak snad bude tepleji. Pozitivní vývoj nastal i ohledně zvířat v domě a okolí - v pokoji už nám neběhá myš a posuma jsme potkali jen před barákem. 

Zima venku, zima vevnitř

Zatím největší nadílka, a to prý v Queenstownu sníh skoro nebývá

V pohodě, já jsem se jen přišel podívat na vaše odpadky

Maorská Rotorua

Naší další zastávkou při putování po Severním ostrově se stalo město Rotorua, známé hlavně jako centrum maorské kultury a místo s četným výskytem geotermálních jevů. To jsme si nemohli nechat ujít. Strávili jsme tu skvělé tři dny hlavně díky našemu skvělému průvodci a hostiteli Frankovi - ještě jednou díky!

Maorská kultura v Te Puia

Frank má maminku Maorku a jeho tatínek pocházel z Brna, takže je, jak sám říká, Maoravák. Stojí v čele folklórního souboru Whakaari Rotorua, se kterým pravidelně vystupují i v České republice. Během jedné z těchto návštěv se v hospodě seznámil s Onckem, takže stačilo pár zpráv na Facebooku a už jsme měli domluvenou návštěvu.

S Frankem v Te Puia

Nejdříve jsme vyrazili lanovkou na Mt Ngongotaha, odkud je obvykle krásný výhled na město, ale nepřivezli jsme pro něj zrovna ideální počasí. To nás ale neodradilo od jízdy na Luge, které bych popsala jako kárky pro jednoho, ve kterých se jezdí z kopce po speciální dráze. Byla to sranda přestože jsem teda asi nebyla nejrychlejší když mě předjelo i desetileté děcko;)

Na startu dráhy Luge

Při procházce městem jsme pochopili, kde se bere všudypřítomný sirný zápach. V parcích jsou jezírka ve kterých to bublá, kouří se z nich, a odér je občas tak intenzivní, až mi z toho dobře nebylo. Zkrátka geotermální aktivita je tu zřejmá na každém kroku.

Park ve městě

Všude pára a sirný zápach

Při procházce městem málokdo vynechá park Government Gardens, kde se nachází i místní muzeum. Během cestování po Novém Zélandu člověk pochopitelně nepotká moc historických budov, tak je tahle stavba v tudorovském stylu docela zpestřením.

Muzeum Rotorua

Park Government Gardens

Další den jsme si vyhradili na návštěvu maorské vesnice Te Puia. Na jednom místě tu můžete zhlédnout maorské kulturní vystoupení, podívat se jak kdysi vypadala maorská osada, pozorovat v akci místní řezbáře nebo ptáka Kiwiho. Maorské představení byl skvělý zážitek, Oncek byl dokonce mezi diváky, kteří se přímo na pódiu s účinkujícími učili slavný tanec Haka;)

Maorské vystoupení

Oncek se učí Haku 

Můj oblíbený účinkující;)

Vystoupení probíhá v posvátném marae

Marae z venku

Aby bylo seznámení s maorskou kulturou a uměním kompletní, tak určitě doporučuju navštívit i místní řezbářskou dílnu, kde můžete pozorovat mistry řemesla přímo v akci. Vyřezávané ornamenty jsou pak k vidění v celém areálu - stačí se podívat na posvátnou budovu marae nebo jednu ze dochovaných kánoí.

Řezbářská dílna

Maoři byli skvělí mořeplavci

Ukázka tradičních šatů

V Te Puia samozřejmě nechybí ani všudypřítomné geotermální jevy. Mezi nimi vyniká slavný gejzír Pohutu, který vystřikuje do výšky asi 30 m dvacetkrát denně, což z něj dělá největší aktivní gejzír na jižní polokouli. Prý je taky jeden z "nejspolehlivějších" na světě, takže byste museli mít fakt smůlu, kdyby během vaší návštěvy zrovna nic nepředvedl.

Geotermální aktivita v Te Puia

Teplo z nitra země se dřív používalo při vaření, takhle vypadala pec

Procházka areálem Te Puia

U gejzíru Pohutu

Po intenzivních zážitcích v Rotoruře jsme nasedli na noční bus směrem do Wellingtonu, ale o tom zase příště.